Neoféma modrohlavá (Neophema splendida) – GOULD 1840
slovensky: tráviar nádherný
německy: Glanzsittich
anglicky: Splendid Grass parrot
francouzsky: Perruche splendide
španělsky: Periquito Espléndido
rusky: Krasnogrudyj papugáčik
polsky: lakówka wspaniala
holandsky: Glansparkiet
synonyma: papoušek travní, papoušek modrohlavý, traváček modrohlavý
Život v přírodě
Vyskytuje se především v suchém vnitrozemí. Obývá mulga stepi se skupinami eukalyptů, křovin a akácií. Není nikde hojný, spíše byl vždy považován za vzácnější druh. Žije v párech nebo malých rodinných skupinkách, které tvoří nejvíc 10 až 12 ptáků. Vyhýbá se vlhkým oblastem, protože mu údajně toto prostředí škodí. Potřeba pití je u něj minimální, často nepřilétne ke zdroji vody i několik dnů. Hodně se zdržuje na zemi, kde především sbírá potravu, ale také se s oblibou sluní v rozpáleném písku. Živí se semeny travin a místních rostlin Acacia, Spinifex, Calandrinia, Triodia aj. ve všech stadiích zralosti. Ozobává i pupeny, listy a květy a příležitostně konzumuje i hmyz. Někde navštěvuje i osamocené farmy a ujídá zde z úrody. Nenásleduje člověka jako např. Papoušek zpěvavý, bourek, některé rosely nebo kakaduové. Hnízdí v dutinách stromů a větví gumovníků a eukalyptů, a to velmi nepravidelně. Jako u jiných australských vnitrozemských ptáků je to závislé na množství potravy, které je dostatek jen po řídkých dešťových srážkách. Snáší většinou 3 až 4 vejce, na kterých sedí samička sama. Mláďata se líhnou za 19 až 21 dní a jsou porostlá řídkým šedobílým chmýřím. Podle množství a kvality potravy vylétají za 4 až 6 týdnů z hnízda a sameček je asi 10 dní ještě přikrmuje. Jsou-li v přírodě i nadále vhodné podmínky, rychle následuje druhá snůška. Někdy ovšem při dlouhotrvajícím suchu nezahnízdí i několik let.
Chov v zajetí
První dovoz do Evropy se uskutečnil v roce 1871 do Zoo Londýn. Následující rok zde ptáky odchovali. U nás je první záznam z roku 1879 z výstavy v Praze (Schöbl).
Neoféma modrohlavá, nazývaná některými chovateli „modrohlávka“, se více rozšířila až po 2. světové válce. Hodně se o to zasloužil Rudolf Vít, známý to nestor českého chovatelství. Dříve byla považována za nejvíce choulostivou z celého rodu Neophema a byla chována při vyšších teplotách. Dnes to až tak neplatí. Při přezimování dobře snáší i teploty okolo 0 °C, i když někteří chovatelé ji zkoušejí „otužovat“ i za silnějších mrazů. U chovatele Paříka dokonce v roce 1967 přežil pár ve venkovní voliéře i minus 27 °C a na jaře úspěšně zahnízdil a vyvedl mláďata. To je ovšem extrém, který ke zkoušení nedoporučuji. Dnešní specialisté ,,neofémaři“ chovají většinou tyto krásné ptáky ve větších klecích nebo pokojových voliérách se stálou teplotou. Já jsem odchovával ve venkovních voliérách, ale na zimu jsem je přemisťoval do místnosti, kde teplota neklesla pod plus 10 °C. Můj bratr Karel, který se zabývá jejich chovem řadu let, má dvě zařízení. Jedno má ve zvláštní místnosti v přízemí rodinného domu. Na jedné straně jsou bednové klece o rozměrech 100×50×60 (d×hl×v), budky jsou stojaté z dřevotřísky a překližky mají rozměr dna 18×18, a výšku 25, vletový otvor o průměru 6 cm. Protější stranu místnosti tvoří výletová voliéra o rozměrech 1,5×2×2 m.
Druhé zařízení má v chovatelském domku na zahradě. Uvnitř jsou boxové voliéry o šířce 60 cm, výšce a hloubce 180 cm, za kterými je krmná chodbička. Původně měl ještě venkovní výlety, které byly s vnitřními voliérami propojeny otvory 20×30 cm. Několikrát se mu však stalo, že při noční bouřce s blesky se ptáci splašili, prudce vylétli otvorem ven a tam se mu dezorientovaní zabili o pletivo. Vzhledem k tomu, že mutace, které chová, nejsou zrovna nejlevnější záležitost, rozhodl se po třech letech výlety zrušit a chová ptáky jen uvnitř. Zatím bez problémů. V obou zařízeních má nainstalovány světelné časové vypínače.
Ráno svítí od 5 hodin, večer nechá setmít přirozeně, aby si ptáci sami našli místa ke spánku. Já jsem bez problémů přes zimu přisvěcoval ráno (6:00–8:30) a večer od 16 hodin do 21 hodin. Vzhledem k tomu, že ptáci spí neustále na stejných místech a k jejich vyhledání nepotřebují žádný čas, zanedlouho se naučí v určitou dobu před zhasnutím sedět na svých místech a čekají na tmu. Několikrát jsem se o tom tajně přesvědčil pozorováním přes okno. Jednou se mi dokonce stalo, že spínač se v noci porouchal a světlo svítilo celou noc. Ptáky to nijak nerozhodilo, nenechali si tím narušit svůj biorytmus a klidně spali i při světle. Zjistil jsem to ve 4 hodiny ráno, když jsem vstával do práce. Chov ve vnitřních zařízeních má také tu výhodu, že si můžeme ptáky připravit prakticky k hnízdění kdykoliv.
Již zmíněné prodlužování dne, umělé zvýšení teploty, dotace vitamínů a dostatek klíčeného zrní a vaječné míchanice jsou zárukou, že dobře sestavené páry zasednou. Zde je namístě podotknout, že ptáci by neměli strádat nedostatkem vitamínu D3, který jim částečně nahrazuje životodárné sluneční paprsky. Ideální je používat lampu s žárovkou Infra 220 nebo 250 V, kterou umístíme na bok klece tak, aby ptáci nemohli být oslepeni zářením. Můj přítel Pavel Pavlovec, známý chovatel astrildovitých, takto zapíná lampu na půl hodiny denně. Přestože chová ptáky celoročně v místnosti, která není ideálně osvětlená, půlhodinu ozáření uvádí jako dostačující pro zdraví ptáků.
Bratr Karel začíná chovnou sezónu ve dvou vlnách. V místnosti rodinného domu, která je temperována, začíná s přípravami na hnízdění již po Novém roce. Zde má většinou mladé, někdy poprvé hnízdící páry. V ptačím domku na zahradě má oproti tomu staré osvědčené páry, které nechává zahnízdit s přirozeně se prodlužujícím dnem a budky jim předkládá (otáčí vletovým otvorem dovnitř voliéry) někdy koncem března a začátkem dubna. Než se ptáci dostanou do toku, snesou vejce a vylíhnou se mláďata, je většinou konec května a tím už venku dostatek zeleného krmení. Toto hnízdění ve dvou vlnách má své opodstatnění v tom, že když se některý mladý pár k hnízdění ,,neodhodlá“ v zimních měsících nebo má neoplozená vejce, či jiným způsobem neharmonizuje, je vždy dost času do jarní sezóny ptáky přepárovat nebo přemístit do ptačího domku, kde má vždy bratr jednu až dvě voliéry prázdné pro podobné případy.
Hnízdění
Nutno dodat, že někdy je přepárování dost ošidná záležitost, protože ne všichni ptáci jsou ochotni přijmout partnera, kterého jim přidělíme. Ne vždy to proběhne hladce. Karel by mohl vyprávět. Stalo se mu, že potřeboval získat od sestaveného páru očekávaná mutační mláďata, ale ptáci se naprosto ignorovali. Trvalo to rok. Měl ještě podobně chovající se pár. Prohodil tedy partnery, a další půlrok se zase nic nedělo. Nakonec rezignoval a ptáky vrátil do původních sestav. Ptáci šli okamžitě do toku, zahnízdili a dnes z nich má jedny z nejspolehlivějších párů. Ve většině případů ale platí, že přepárování probíhá vcelku bez problémů. Snazší je to samozřejmě u mladých ptáků než u starších kusů, kde jsou již ptáci na sebe citově vázáni. Karel dává na dno budek přesáté smrkové nebo borovicové piliny. Někdy to není nutné, protože některé samičky odhrnou piliny do jednoho rohu a snášejí na holé dno. Někdy zase nejsou schopné na rovném dně udržet všechny vejce pod sebou, ta se rozkutálejí a některá se zastudí. Proto přikročil k vydlabání a vysoustružení dna budek do tvaru důlku, aby samice neměly možnost vejce různě po dně ,,roztahat“. Je to jako u všech ptáků. Dát dohromady dobrý pár někdy trvá déle. Většinou mu ale modrohlávci hnízdí vcelku spolehlivě. Mladé páry, hnízdící poprvé, mají většinou 3 až 4 vejce, oplozenost asi 50 %. Starší páry 4 až 6 vajec, oplozenost asi 80 %. Mladé páry hnízdí jednou až dvakrát za sezónu, starší dvakrát až třikrát. Bratr nechává opravdu spolehlivé páry hnízdit i třikrát. Většinou poslední hnízdění už jsou jen 2 až 3 mláďata. Pro případ nespolehlivého hnízdění některých párů má bratr v záloze 2 až 3 páry bourků jako chůvy. Na rozdíl ode mne je pečlivý, poctivě si vede evidenci pomocí chovných listů a svědomitě označuje mláďata různobarevnými kroužky. Věnuje se „samostudiu“ genetiky, takže dokáže určit, jaké barevné mutace mu jeho páry odchovají. I když někdy je také překvapený, co se mu v budce objeví …
Krmení
Ptáci přijímají vcelku běžnou směs zrnin. Základ jsou čtyři druhy prosa (zelené, žluté, červené, bílé), lesknice a bezpluhý oves. Nedává slunečnici, tu v zimním období nahrazuje kardi. Nepoužívá žádné speciální drahé směsi od více či méně renomovaných firem. Druhy kupuje jednotlivě a směs zrnin si míchá sám, podle svého uvážení a potřeb jednotlivých párů. Před hnízdní sezónou přidává kvůli toku semenec, do vody dávkuje Promotor a kombinaly AD3 a E. Dotuje celoročně tekuté kalcium a jednou týdně Supervit D. Při krmení mláďat obohacuje směs semen o mohár a senegal v klasech. Míchanici používá „klasiku“, ale poslední dobou se ho snažím přemluvit na sušenou vaječnou směs. Bratr je konzervativní i při podávání zeleného krmení. Pampeliška, ptačinec žabinec a dost. Když vidí, co dávám já zpěvákům za plevely a bylinky, chytá se za hlavu. Celoročně jim také předkládá tvrdé rohlíky a dětské piškoty a kousky jablek, ty však berou jen některé páry. V miskách má písek se skořápkami a na pletivo připevňuje naši „domácí sépii“.
Zdraví ptáků
Neofémy modrohlavé chované ve venkovních voliérách často trpí škrkavkami, takže je musíme odčervovat. Přípravky jsou různé a je jich dostatek. Při chovu ve vnitřních ubikacích, kde nemohou přijít do styku s trusem volně žijících ptáků, toto nutné není. Nutná je však úzkostlivá čistota a absence prachu, protože neofémy jsou náchylné na záněty spojivek. Léčba je potom zdlouhavá. Nemocný jedinec se musí přemístit do karanténní klece, z které je několikrát denně vyjmut a oči jsou mu mazány humánními přípravky (Opthalmo – Framykoin), nebo mu kapeme Opthalmo – Septonex, Visine, Tobrex aj. O případu léčení antibiotiky jsem se zmínil v předchozím článku o papoušku zpěvavém. Jinak jsou modrohlávci celkem odolní ptáci a při dobré péči netrpí nemocemi.
Společný chov
Modrohlávky v období hnízdění chováme samostatně po párech. Mohou být společně i s drobnými astrildovitými či pěnkavovitými ptáky nebo křepelkami a holoubky. Dříve byly prováděny pokusy se společným chovem s korelami, bourky a papoušky zpěvavými, které nedopadly úspěšně. Oproti tomu chov s velkými australskými papoušky (královský, červenokřídlý, kouřový, nádherný aj.) údajně nečiní obtíže. V dnešní době, kdy se chovají většinou mutace, tak se neriskuje společný chov s kýmkoliv, ale ptáci jsou umístěni zcela správně po párech. Při přezimování může být ve společné voliéře umístěno libovolné množství jedinců bez problémů. Chov více párů pohromadě jsem zkusil pouze jednou. Před spoustou let jsem do velké voliéry vpustil dva páry přírodních ptáků, ale po pár dnech jsem je musel umístit samostatně, protože docházelo k neustálým potyčkám.
Závěr
Čteme-li inzeráty ve Fauně i jinde a porovnáme-li nabídku neofém modrohlavých třeba s roselami, vychází nám poměr 1:30. Sleduji bratrův chov již několik lek a při hovoru o jeho ptácích a mutacích padají stále stejná jména chovatelů, se kterými udržuje kontakt nebo kteří se jejich chovem zabývají. Začal jsem nabývat dojem, že tu existuje jakási uzavřená skupina chovatelů mutací, kteří si mezi sebou vyměňují nebo prodávají ptáky. Po nepříliš dobrých zkušenostech s jedním chovatelem neofém z ČR, jezdí bratr teď občas i na Slovensko. Neoféma modrohlavá je krásný opeřenec, škoda jen, že v našich klecích jich není více. Chovatelé také podléhají módním trendům v chovu ptáků.
Lze říci, že vzácnější a dražší mutace tady nejsou k sehnání nebo naopak jsou neprodejné. Pak nezbývá než si udělat „výlet za hranice všedních dnů“ a navštívit naše západní sousedy, kde, při vší úctě k našim chovatelům, jsou leckdy přece jen o krůček dál. Ono nám také na tom našem malém „českomoravskoslezkoslovenském plácku“ nic jiného nezbývá.
