Děti mrazu – část 2.

Tažní psi severských plemen vytrvale a oddaně pomáhali Inuitům, Indiánům, Čukčům, Kamčadalům, Něncům atd. v jejich nomádském životě věčných poutníků v Arktidě a Subarktidě. Později byli nepostradatelnými pomocníky bílým traperům, zlatokopům a samozřejmě i prvním arktickým badatelům. V Česku jsme však čtyřnohé seveřany znali jen z lepších (či slabších) ilustrací dobrodružných románů z dalekého severu. V našich výstavních kruzích atraktivní severská plemena chyběla a o saňovém sportu jsme si prozatím mohli jen dávat snít … Absence psů severských plemen v českých horách, luzích a hájích dokonce přivedla skupinku nadšenců kolem Petra Hanzlíka k rozhodnutí pustit se do odvážného (a nakonec úspěšného) projektu – vytvořit nové plemeno: českého horského psa.

První seveřané v Česku
Prvním skutečným velvyslancem severských plemen v Česku se stal Sibiřský husky. V roce 1977 importoval z USA psa jménem Husky v. Zillergut Arnold Cízler z Černošic. Stejný majitel přivezl do Česka i první fenku sibiřského huskyho – Blanket of Adinrondack z Německa. Těmto rodičům se podařil první úspěšný vrh v roce 1981.

Kouzlu bělostných usměvavých medvídků – samojedů – podlehla někdejší vynikající gymnastka – trojnásobná mistryně světa a olympijská vítězka – Eva Bosáková (1931–1991). Ta dovezla z USA v roce 1978 psa jménem Igor Stella Prague; paní Bosáková posléze dovezla i dalšího Samojeda jménem Igor 2. (První fenku – Dáju Golden Journey, ovšem bez průkazu původu, importoval z USA až v roce 1985 Zdeněk Kohl, který založil chovnou stanici Eskimokou, ve které se první vrh uskutečnil v roce 1986.)

Prvního aljašského malamuta přivezla do naší republiky v roce 1979 ing. Hana Petrusová. První zástupkyní tohoto plemene se stala Alekka of Nome importovaná z Německa. První vrh aljašských malamutů se uskutečnil v chovné stanici Del Monte CS ing. Hany Petrusové v roce 1981. (K osvěžení krve bylo v následujících letech přivezeno hned několik vynikajících psů, např. Tamanak Chiminuk z Holandska ing. Hanou Petrusovou, Mister T Granson of Kaitu z Aljašky Kateřinou Krejčí, z Kanady Jotom's Mescalero ing. Hanou Petrusovou, rovněž z Kanady Mistahiya's Saskatchewan Vlastimilem Soukupem a dva sourozence z Aljašky – psa Kaitu's Koyuk of Taaralaste a fenku Kaitu's Kiska of Taaralaste – importovala Kateřina Krejčí.)

Jako poslední se ze čtyřlístku seveřanů dostal do naší republiky grónský pes. Ještě před rokem 1989 byla přivezena přímo z Grónska fenka, jejíž osud však byl bohužel neradostný: mnohokrát změnila majitele, její výchově se nikdo nevěnoval a kvůli agresivitě byla nakonec utracena. V roce 1989 importoval z Dánska Zdeněk Šlechta fenku Avderod's Merak, nakrytou grónským psem Maqitaq. První vrh se uskutečnil pochopitelně ve stejném roce. Dcera Avderod's Merak – Alka ze Studeného – byla kryta v zahraničí psem Acajou v. Eigergletscher a svá první štěňata porodila v chovné stanici Kobuk T. Kotrbatého.

Boom
První seveřané způsobili svým atraktivním exteriérem v českém kynologickém světě (a nejen v něm) značný rozruch. Se zájemci o štěňata se „roztrhl pytel“. Kdekdo chtěl mít modrookého huskyho, impozantního malamuta nebo živého plyšáka – samojeda. Bohužel pomíjivá móda se možná hodí na výstavní mola, do módních časopisů či do bulvárních plátků, rozhodně však nikoliv do seriózní kynologie. Na přelomu 80. a 90. let dosáhla „móda čtyřnohých seveřanů“ vrcholu: „psí zlatokopové“ realizovali na svých fenkách vrhy jako na běžícím pásu (a bohužel do chovu byli často a nezodpovědně zařazováni i psi charakterově i exteriérově nevhodní). Spousta nových či potencionálních majitelů seveřanů, kteří byli okouzleni jejich exotickým vzhledem, neměla o specifických rázovitých povahách „dětí mrazu“ a o jejich skutečných potřebách ani potuchy. Výsledky na sebe nedaly dlouho čekat: útulky se plnily nevychovanými, nezvládnutými a problémovými seveřany a jejich kříženci. Co z takové rovnice mohlo vzejít? Jen zklamání nezkušených a pošetilých (a hlavně nezodpovědných) lidí na jedné straně a zničené psí životy na straně druhé …

Avšak sejměme černé brýle: tato doba přinesla i raketový rozvoj sportu psích spřežení – mushingu – i příležitost pro ty, kteří dokáží tato nádherná plemena a specifiku jejich obdivuhodných povah a fyzických možností náležitě ocenit.

Volnomyšlenkáři
Chov ve smečkách a lidské ovlivňování, těžká práce a tvrdé životní podmínky modelovaly exteriér i povahy psů severských plemen do dnešní podoby. Kdo preferuje povahu a schopnosti výcviku např. německých ovčáků, bude seveřany zklamán. Seveřané jsou volnomyšlenkáři, mají schopnost vlastního rozhodování a navíc jsou to „útěkáři“ a lovci. S tím musí jejich chovatel (či majitel) počítat. Pokud je Německý ovčák dokonalý a precizní voják, je seveřan – básník mezi psy. Trochu bohém, trochu paličák, ale i nadšený dříč!

Pes není ani přístroj, který bychom, když si s ním „pohrajeme“, mohli vypnout jako televizor nebo computer. A není to ani plyšák, kterého můžeme po pomazlení odložit do košíku s hračkami. Sibiřští husky, aljašští malamuti, samojedové a grónští psi jsou nesmírně aktivní (někdy až hyperaktivní) psi, kteří nezbytně potřebují spoustu (adekvátní) práce, při níž mohou svou energii patřičně vybít. Kdo jim ji nemůže (z časových nebo jakýchkoli jiných důvodů) poskytnout, neměl by si je pořizovat. Tito psi potřebují spoustu lidského času, lidské lásky a lidského porozumění. Pokud jejich potřeby nejsou naplněny a nudí se o samotě, svou energii přesměrují nežádoucím směrem: dovedou v kratičkém čase zničit byt či přehrabat zahradu …

Severská tažná plemena byla vždy chována ve smečkách; jsou to typicky smečková zvířata s dokonalou komunikací i se sklonem k vytváření smečkové hierarchie. Pokud jsou chováni jednotlivě, do určité míry strádají a zcela určitě se u nich nerozvine „duch smečky“, respektive aktivní spolupráce s dalšími psími partnery (např. ve spřežení). (Je však třeba říci, že se „seveřan“ – v případě nutnosti - spokojí i se společností a partnerstvím jiného psa než svého plemene. Svou první aljašskou malamutku – Beryl od Tlustého Eskymáka – jsem choval s irským teriérem Andym – Dorian Hradná studňa; oba dva vytvořili skvělý pár, který dokázal dokonale spolupracovat.)

Výchově seveřanů je třeba odmalička věnovat maximální pozornost. Je také nutné je dokonale socializovat na jiné psy (zejména aljašští malamuti a grónští psi mají sklon – při špatné nebo nedostatečné socializaci – k silné dominanci i agresivitě vůči cizím psům). Psy vedeme ke spolupráci s porozuměním, jemně, ale i nesmlouvavě, možná lépe řečeno – důsledně! Po zlém se seveřany mnoho nepořídíme – dokáží se zatvrdit = jsou to paličáci a mají svou hlavu. Nic nesmíme lámat přes koleno: lidský partner seveřanů musí být tak trochu psycholog a trochu diplomat. Pokud to ale s nimi umíme, položili by život jen proto, aby nám vyhověli …

Vztah k lidem
Čtyřnozí seveřané jsou k lidem, a to i k neznámým, nesmírně přátelští. Vychází to i z jejich vývoje: psi, kteří projevili agresivitu vůči člověku, byli domorodci bez milosti utraceni. Smečky na severu často měnily pána a spolupracovat musely s každým novým majitelem. Stejně tak při zranění mushera by agresivní smečka „obranářů“ nežádoucně bránila záchraně a pomoci zvenčí. Z těchto jejich povahových rysů zároveň vyplývá, že seveřané nejsou dobrými hlídači – byli by schopni nadšeně „přivítat i zloděje“. (Výjimka ovšem potvrzuje pravidlo: můj malamut Fram si již několikrát poradil s nenechavci na své zahradě.)

Psi jen pro někoho
Na otázku – pro koho se „děti mrazu“ vlastně hodí – je celkem snadná odpověď: pro ty, kteří na ně mají hodně volného času, jsou jim ochotni poskytnout množství pohybu, adekvátní práce a zábavy, a kteří jsou schopni ocenit jejich rázovité povahy. Pro absolutní kynologické novice bez praktických zkušeností s jinými plemeny bych seveřany k pejskařské „premiéře“ příliš nedoporučoval. Potencionální majitel by měl být sportovním typem s láskou k přírodě, trochu romantik s pořádnou dávkou trpělivosti, porozumění a s touhou učit se: od samotných seveřanů se učíme každý den! Pokud má potencionální majitel rovněž zájem o saňový sport – mushing – tím lépe.

Ubylo jich?
Již při návštěvě psích výstav je zřejmé, že ve výstavních kruzích, oproti 90. letům minulého století, seveřanů významně ubylo. I samotný Klub severských plemen měl v 90. letech přes tisíc členů, dnes asi 150. V současné době se u nás zapisuje ročně asi 100 až 150 štěňat sibiřských husky s průkazem původu, 80 až 120 štěňat aljašských malamutů, 80 až 100 samojedů a grónských psů jen 5 až 15.

Úbytek na kvantitě však rozhodně neznamená úbytek na kvalitě. Psi severských plemen z českých chovných stanic mají většinou vynikající úroveň a řada z nich se může pochlubit tituly Interšampion nebo Multišampion. Třešničkou na dortu bylo vítězství na legendární výstavě Crufts 2010 aljašského malamuta Rasta Man Shamanrock manželů Seidlových.

Bohužel však ubylo seveřanů v jednotlivých kategoriích závodů psích spřežení. Řada musherů postupem času přešla na superrychlé evropské saňové psy. To je ovšem pro pracovní psy, jimiž severská tažná plemena bezesporu jsou, velká škoda …