Västgötlandský špic švédský vallhund

Předpokládá se, že patří mezi původní švédská plemena, ale také existují názory, že jeho předci byli přivezeni z Walesu. Pro původnost ze švédských zemí mluví jeho barva srsti, ale krátké nohy jsou zcela netypické pro všechny severské špice. Stále se ještě spekuluje nad tím, zda jeho předkem byl či nebyl velškorgi cardigan nebo pembroke. Anebo snad že švédský vallhund pomohl vzniknout velškorgimu. Zda jsou tato plemena příbuzná, může s konečnou platností potvrdit až budoucí testování DNA. Je možné, že jsou příbuznými, stejně jako i s landcasterským heelerem, ale zatím se nepodařilo zjistit, jestli tomu tak opravdu je a který komu vděčí za svůj vznik.

Je, či není psem Vikingů?
V hrobech z doby Vikingů byly nalezeny kostry velmi se podobající psům tohoto typu a na ozdobách starých vikingských lodí nalezených v Irsku byli tito psi také vyobrazeni. To však nedokazuje historii švédského vallhunda, ale pouze to, že psi podobné velikosti a tvaru těla existovali ve skandinávských zemích dlouho před tím, než se je pokusili ve 20. století chovatelé zachránit před vyhynutím. Je tedy nepochybné, že psi podobného exteriéru (možná i přímí předci) existovali před několika staletími, přesto doložená historie tohoto plemene se začala psát až po roce 1920.

Ovšem rozhodně není ani jisté, že se uvedená tři plemena vzájemně někdy křížila nebo že mají některého stejného prapředka. Může se totiž jednat pouze o shodu náhod ve vzájemné podobnosti, neboť existuje mutace způsobující nepoměrné zkrácení dlouhých kostí končetin k tělu zvaná chondrodystrofie. Té mohli využít z nějakého prvopočátečního důvodu (např. úspor v krmení) tehdejší chovatelé a dále ji v chovu podporovali. Nízkonozí „pataři“ byli při zachování mrštnosti, rychlých reakcí a chytrosti pro sedláky mnohem výhodnější než psi na dlouhých nohách. A tak tento „defekt“ využili jako přednost.
Kolem roku 1920 si švédského vallhunda všiml Karl Gustave Zettersten, jenž byl učitelem na střední škole ve Vaře a dobře známým chovatelem skotských teriérů. Tento pes ho natolik zaujal, že se o něj začal více zajímat. Později je popsal jako pracovité plemeno, které pomáhalo dovést koně a dobytek na pastvu či na trh, chytat na statku škůdce a i přes malou velikost měl po náročném dni i dost síly v noci hlídat majetek hospodáře. Přestože se jednalo o nenáročného psa, byl natolik nenápadný, že po první světové válce se jeho počet pomalu snižoval až téměř k vymizení. Nepochybně také zákaz hnaní dobytka na trhy a rozvoj železnice mohly za to, že toto zajímavé plemeno ve 20. letech 20. století opravdu téměř vyhynulo.

Je zajímavé, že ani žádný ze známých autorů, jako je např. Strebel či Beckmann, o něm nikdy nic nepublikovali. Z dohledatelných materiálů jej zmiňuje asi pouze jen spisovatel Hauck, který jej však šmahem ruky zcela mylně přiřadil k severským špicům. Přitom vallhund ke špicům standardně čtvercového formátu nepatří.

Záchrana plemene za pět minut dvanáct

Hrabě Björn von Rosen, posuzovatel teriérů na výstavách, si na jaře 1942 zaplatil v novinách Skarab?rg inzerci, že hledá jedince právě plemene švédský vallhund. Naštěstí si tento inzerát přečetl Karl Gustave Zettersten a Björna kontaktoval. Společnými silami se tak tito chovatelé a kynologové pustili na svých kolech do pátrání po zbylých vallhundech zejména v rozsáhlé oblasti Vara. Čistých jedinců však bylo pramálo a stále nenacházeli žádného ideálního představitele. Úsilí se nakonec vyplatilo, protože po několika měsících konečně na farmě Anderssona objevili dokonalou šedou fenu jménem Topsy.

Záhy objevili krásného psa jménem Mopsen, který však byl kryptorchid. V tu dobu tento defekt nebyl považován za diskvalifikující vadu, a protože ani nebylo moc na výběr, stal se on společně s Topsy a dalšími dvěma fenami Lessi a Vivi zakladateli čistokrevného chovu švédského vallhunda. Následoval pes Jerry a feny Tessan a Borgalls. Vivi a Topsy, které však v tu dobu bylo již 12 let, patřily farmáři Hermanu Johanssonovi. Nakolik si byli všichni tito psi vzájemně příbuzní, však nedokázal nikdo říci.

A byl to právě Björn von Rosen, kdo se zasloužil o uznání a registraci västgötlandského špice ve švédském Kennel Clubu. Usoudil, že typickým představitelem plemene je právě Topsy, a podle ní sepsal standard. Na podzim 1942 se těchto 6 šedých představitelů rozjelo na MVP do Göteborgu. Zde je vedle hraběte von Rosena hodnotil také plukovník Bertil Buren a baron Carl Leuhusen. Všichni se shodli na prvotřídní kvalitě feny Topsy. Hned následující rok bylo plemeno uznáno. Björn von Rosen byl velice aktivní a často o tomto plemeni publikoval nejrůznější články, jen aby švédský vallhund vešel do povědomí veřejnosti. I když nadšenec Karl Gustave Zettersten se nehodlal věnovat chovu vallhundů a chtěl zůstat věrný jen teriérům, byl natolik kynologem, že vždy podal pomocnou ruku, když bylo potřeba ujmout se těchto někde zapomenutých psů, a pokračoval s nimi v chovu. Často sám pokračoval v toulkách na kole a hledal další a další představitele tohoto plemene.

Všichni „Västgötaspets“ ve své současné podobě pocházejí z provincie Västgöta a Skane v jižním a středním Švédsku. Je to rovinatá oblast nacházející se mezi největšími švédskými jezery Vätern a Vänern.

Jak se v názvu vyznat
Je až neuvěřitelné, kolik pojmenování má toto plemeno. Můžeme se setkat s opravdu úctyhodným seznamem pojmenování a často je až zarážející, jak rozdílná pojmenování poukazují stále na totéž plemeno.

Oficiální název plemene byl změněn v roce 1953 ze švédského vallhunda (Svensk Vallhund) na Västgötaspets a v roce 1964 došlo k drobné doúpravě standardu. Dále se můžeme setkat s označením västgötlandský špic, vesterjetlandský pes, Vaestgoetlandský špic, švédský honácký pes, švédský ovčácký špic, švédský ovčák, švédský ovčácký pes, špic ze západního Götlandu, nebo pouze jen vallhund. Název vallhund bychom mohli přeložit jako: statkářský nebo venkovský pes. Někdy se o něm hovoří i jako o vikingském psu, to pro jeho údajné cestování s Vikingy. Anglicky se označuje jako Swedish Vallhund, Szvedish Cattle Dog nebo Swedish Herder Spitz. Ve Finsku je plemeno nazýváno Länsigöötanmaanpystykorva.

Chov vzácného plemene
První speciální klub pro Västgöta Lace (CSV) byl založen až v roce 1976. Švédský vallhund patří bezesporu mezi velmi vzácná plemena a je chován spíše ojediněle jen v několika málo státech, zejména v Evropě. Nejvíce je ho vidět ve Skandinávii a Švédsku. Ve Švédsku se odchovává ročně přibližně na 200 jeho štěňat, což je rozhodně nejvíce ze všech států, kde se vallhund objevil.

Ve Švédsku bylo špiců mnohem více, než jaké dnes vidíme. Ovšem pro malý zájem chovatelů se je všechny nepodařilo zachránit.

Västgötaspets byl od počátku selským, pasteveckým a honáckým psem, u kterého se dále po generace zachoval ovčácký pud. Je jediným severským plemenem, které má krátké nohy.

V České republice není zatím znám žádný uskutečněný vrh a donedávna nebyl v plemenné knize ani zapsán žádný jedinec tohoto plemene. Ovšem v roce 2010 byla přivezena ze Švédska do chovatelské stanice Czech Jakobín paní Hanou Blatoňovou fena Danga's Ofelia–Y. Lze tedy očekávat, že se s chovem tohoto plemene začne také na území naší republiky.

A jaký je tento švédský poklad?
Až do padesátých let dvacátého století byl chován jen pracovně. Nikdo se o ustálenost vzhledu moc nestaral. Jeho hlavním původním posláním bylo nahánět dobytek a toto nadání bylo utvrzeno a zachováno až do dnešní doby. I přes svůj malý a až zavalitý vzhled je velice mrštný a obratně se vyhýbá kopytům dobytka. Byl zvyklý pracovat s krávami, býky, koňmi a ovcemi. Jeho nebojácnost a energie z něj dělaly pro tuto práci ideálního pomocníka. I dnes je ho tu a tam vidět při práci s dobytkem, občas je využíván i k pasení ovcí, ale to kdysi jejich hlavní pracovní náplní nebylo. I když není od štěněte veden k práci v nahánění, poměrně rychle se v něm tato vlastnost dokáže probudit. Proto dostane-li se do venkovského prostředí, je potřeba mít jeho touhu po práci se zvířaty na paměti, nepodcenit jeho myšlenky a zasáhnout dřív, než začne dobytek nahánět. Rozhodně je to víc ovčák než špic. Určitě se nejedná o špice v obvyklém slova smyslu, a proto objeví-li se slovo špic v jeho názvu, je to velice zavádějící.

Švédský vallhund se poměrně lehce vychovává a jeho povaha není rozhodně typická jako u špiců. Někteří jedinci trpí jistou paličatostí, ale jinak se jedná o psa velmi komunikativního, učenlivého a dychtivého pracovat. Zpravidla se dobře chová k malým domácím zvířatům a většinou dobře vychází s ostatními psy. Nemá tendence vyvolávat šarvátky. Také nemá sklony k toulání, ale jistý lovecký pud se u něj může probudit. Proto je zapotřebí myslet na to už během socializace štěněte a mladého psa.

Jeho odvaha a ostražitost z něj dělá dobrého hlídače. Oznámí cokoliv podezřelého, ale že by se svou velikostí zneškodnil lumpa, to je nad jeho psí výkon. K cizím lidem je nevšímavý a zdrženlivý. Nikdy však ne agresivní. Přátelský je většinou jen k lidem, které už zná.

Je výborným bezproblémovým rodinným psem s minimální péčí. Ovšem potřebuje pozornost svého pána. Je dychtivý po uznání, je věrný a vděčný. Poměrně snadno se vychovává, je vnímavý, učenlivý a bystrý. Venku se bez větších starostí může pohybovat bez vodítka, zpravidla se nevzdaluje od svého pána. Má nekonfliktní a milou povahu, zároveň je hravý a veselý. To vše ocení zejména děti, kterým je výborným přítelem a partnerem pro aktivní hry.

Vallhundovi je nutné se postarat o pohyb. Rád bude cestovat kdykoliv a kamkoliv se svou rodinou, a protože je to poměrně chytrý a vyrovnaný pes, není potřeba očekávat na cestách nějaké výraznější problémy.

Je to neunavitelné energické plemeno, které nesnáší nudu ani stereotyp. Výcvik se nesmí neustále opakovat, jeho majitel by měl být alespoň trochu kreativní. Vallhund se cvikům poslušnosti učí poměrně snadno a většina jedinců i ráda aportuje. Rádi běhají, ale k běhu vedle kola se pro svoji velikost příliš nehodí. Jeho energii je možné využít i daleko efektivněji. Je šikovný, hbitý a vytrvalý, vhodný pro různé psí sporty, jako je flyball, agility, obedience (cviky poslušnosti), nebo je dokonce schopen zvládnout záchranářský výcvik. Většinou velmi dobře stopují, a tedy i stopařské práce pro ně nebývají problémem.

Potřebují dostatek pohybu a práce, jinak mohou mít tendence štěkat více, než by si majitel a sousedi přáli. Často zdůrazňuje své pocity štěkáním a toto je potřeba již od štěněčího věku mít pod kontrolou a dovolovat hlasové projevy pouze v některých případech.

Vallhund může být ubytován jak na zahradě, tak doma. Jen při ubytování venku je potřeba myslet na to, že miluje svou rodinu a potřebuje s ní mít častý kontakt a při ubytování v domě že potřebuje práci a vybití nahromaděné energie. Jinak je to nenáročný a pohodový společník. Má neodolatelné kouzlo a výborný charakter.

Zdravý vallhund
Všeobecně má vallhund pevné zdraví a jen minimum možných genetických postižení. Protože västgötlandských špiců je opravdu málo, hledí se hodně na zachování zdravého plemene. Jelikož se u něj mohou objevit oční změny ještě neprobádaného charakteru, doporučuje se pravidelné vyšetření očí, a to minimálně do věku šesti let, aby anomálie očí byly sledovány a časem byly učiněny vhodné závěry. Je to také pes, který zůstává aktivní až do své smrti. Dožívá se pěkných 14 až 15 let.

U švédského vallhunda je povolený jakýkoliv typ ocasu. Totiž 40 až 50 % štěňat se již rodí s krátkým ocasem. Ve Švédsku je jejich kupírování zakázáno, a protože žádný z typů ocasů není upřednostňován ani zatracován, bylo by absurdní ocásky dlouhoocasým štěňatům uměle krátit.

Zkrácený standard plemene
Celkový vzhled: malý, nízkonohý a statný. Vzhled a výraz ukazují na bdělého, ostražitého a energického psa.
Důležité proporce: poměr výšky v kohoutku k délce těla je 2:3. Nejnižší bod hrudníku musí být vzdálen od podložky nejméně na 1/3 kohoutkové výšky.
Povaha a temperament: ostražitý, energický, nebojácný a pohotový.
Hlava: čistě utvářená a poměrně dlouhá. Lebka a nosní hřbet jsou souběžné.
Lebeční část: při pohledu shora a ze strany přiměřeně široká a zužující se rovnoměrně k nosu.
Lebka: téměř plochá.
Stop: dobře vyjádřený.
Nos: černý.
Tlama: při pohledu ze strany je spíše tupě řezaná, jen mírně kratší než lebka.
Pysky: dobře formované a těsně přilehlé.
Čelisti a zuby: spodní čelist je spíše tupě řezaná a silná, ale ne vyčnívající. Dokonalý a pravidelný nůžkový skus s úplným a dobře vyvinutým chrupem.
Oči: středně velké, oválné a tmavě hnědé.
Uši: středně velké, špičaté, vztyčené. Boltec je pevný od nasazení ke špičce, hladce osrstěný a pohyblivý. Délka boltce by měla lehce přesahovat jeho šířku u nasazení.
Krk: dlouhý a silně osvalený, dobré délky.
Hřbetní linie: hřbet rovný, dobře osvalený.
Bedra: krátká, široká a silná.
Záď: široká a mírně spáditá.
Hrudník: dlouhý, s dobrou hloubkou. Přiměřeně klenutá žebra. Při pohledu zpředu je hrudník oválný, při pohledu ze strany eliptický. Hrudník dosahuje do dvou pětin délky hrudních končetin a při pohledu ze strany je nejnižší bod hrudníku těsně za loktem. Hrudní kost je patrná, ale nevyčnívá.
Spodní linie a břicho: břicho mírně vtažené.
Ocas: vyskytují se dva typy ocasu, a to dlouhý a všechny varianty délky přirozeně krátkého ocasu. V obou případech jsou povoleny všechny varianty jeho nesení, žádná není předepsaná.
Končetiny: se silnými kostmi.
Lopatky: dlouhé a uložené v 45° úhlu k vodorovné rovině.
Nadloktí: trochu kratší než lopatka a postavené ve zřetelném úhlu. Nadloktí dobře přiléhá k žebrům, ale zůstává velmi pohyblivé.
Předloktí: při pohledu zpředu je mírné skloněné, ale jen tak, aby to umožňovalo volný pohyb vůči spodní straně hrudníku.
Nadprstí: pružné.
Pánevní končetiny: při pohledu zezadu rovnoběžné.
Stehna: široká a silně osvalená.
Kolena: dobře zaúhlená.
Hlezno: jen mírně delší, než je vzdálenost od hlezenního kloubu k zemi.
Hlezenní klouby: dobře zaúhlené.
Nárty: přiměřeně dlouhé.
Tlapky: středně velké, krátké, oválné, směřující přímo vpřed, se silnými nášlapnými polštářky, dobře sevřené a správně klenuté.
Pohyb a chody: harmonický, s dobrým posunem a dosahem.
Srst: krycí srst je přiměřeně dlouhá, hrubá, nepromokavá, těsně přiléhající, podsada měkká a velmi hustá. Srst je krátká na hlavě a přední straně končetin, může být delší na krku, hrudníku a zadních stranách pánevních končetin.
Zbarvení: šedé, šedavě hnědé, šedavě žluté, červenavě žluté nebo červenavě hnědé s tmavšími chlupy na hřbetě, krku a bocích. Světlejší srst ve stejném odstínu barev uvedených výše může být na čenichu, hrdle, hrudníku, břiše, kolem řiti, tlapkách a hleznech. Tmavší, hrubší chlupy se objevují na hřbetě, krku a bocích. Světlejší odznaky na plecích, tzv. postrojové odznaky, a světlejší odznaky na lících jsou vysoce žádoucí.
Bílá je povolena jen v podobě lysinky na hlavě, malých skvrn na šíji nebo jako málo znatelný „obojek“. Bílé odznaky jsou povolené na hrudních a pánevních končetinách a na hrudníku, ale „punčošky“ nesmějí přesahovat na horní polovinu nohy.
Velikost a hmotnost: výška v kohoutku psi 33 cm (ideální výška), feny 31 cm (ideální výška). Výška 2 cm nad tuto hranici nebo 1 cm pod ni je přípustná.
Vady: Jakákoliv odchylka od výše uvedených bodů má být považována za vadu a vážnost, s níž je vada posuzována, má být v přímém poměru k jejímu stupni a jeho účinku na zdraví a prospěch psa.
Příliš nízko u země.
Ne dobře vyjádřený stop.
Špičatý čenich.
Chybění dvou P1 nebo jedné P2.
Světlé oči dávající špatný výraz.
Uši nasazené příliš nízko.
Hrudník příliš hluboký nebo příliš mělký.
Příliš široké předhrudí.
Šikmé plece.
Příliš krátká nadloktí.
Příliš zaúhlené pánevní končetiny.
Chybění odznaků na hrudi („postroj“) nebo na lících.
Vážné vady:
Krátká nebo oblá lebka.
Krátký čenich.
Nevyvinutá spodní čelist.
Klešťový skus.
Chybění stoliček (M3 se nepočítají).
Vyklenutý hřbet.
Měkká a odstávající srst.
Srst příliš krátká nebo příliš dlouhá.
Chybění podsady.
Bílé odznaky přesahující 30 % základní barvy.
Kohoutková výška vážně se odlišující od ideální výšky.
Diskvalifikující vady:
Útočnost nebo přílišná plachost.
Předkus nebo podkus.
Modré oči, jedno nebo obě.
Visící nebo polovztyčené uši.
Dlouhá, kadeřavá srst.
Černé, bílé, játrově hnědé nebo modré zbarvení srsti.
Všichni jedinci vykazující fyzickou vadu nebo poruchu chování budou vyloučeni z posuzování.
Poznámka: psi (samci) musí mít dvě zjevně normálně vyvinutá varlata, plně sestouplá v šourku.