Když jsem jela Coloradem … aneb jak se stát cowgirl
Den čtrnáctý – v útulku pro koně
Dopoledne jsme dostaly za úkol vyčistit ty koně, kteří se nechají, a přetřít je repelentem. Koní je tu opravdu spousta, od zanedbaných nedorostlých a bojácných hříbat přes quartery a teplokrevníky až po chladnokrevníky s nejrůznějšími problémy. Některá hříbata se v čištění vyloženě vyžívají, různě se nastavují a nechtějí pustit na řadu další. Některá jsou o něco bojácnější a dlouho trvá přesvědčit je o tom, že je to vlastně velmi příjemná záležitost, a jiná nás nenechají k sobě vůbec přiblížit.
Přes poledne začalo vydatně pršet, tak jsme si daly svačinu a schovaly se do sedlovny. Z hlíny ve výbězích se naráz stala blátivá pláň, čehož okamžitě využila právě vyčištěná hříbata a labužnicky se vyválela od hlavy až ke kopytům. Je zajímavé pozorovat, jak se někteří koně před silným deštěm schovávají do přístřešků a ti méně dominantní se staví vedle sebe se zadky namířenými proti větru a hlavami skloněnými k zemi tak, aby co nejméně promokli.
Po dešti jdeme uklízet výběhy, což nám zabralo skoro celé odpoledne. Kromě painta, kterému bývalý majitel nechal pro legraci vypálit na zadek číslo 13, nás nejvíce zaujala kobylka arabského plnokrevníka. Na první pohled vypadala, že sice nebude nejmladší, ale výrazné známky stáří, jako špatný výživný stav, nálevky apod., nebyly znát. Vypadala zdravě a byla velice přítulná. Jen pravou zadní nohu měla poraněnou a nateklou. S Gabčou jsme zvyklé, že u nás již dvacetiletí koně vypadají mnohem hůř než tato kobylka, a tak nás dost překvapilo, když nám Dayen oznámila, že jí je 38 let. Byla tu ještě jedna podobná arabka, která vypadala o něco vitálněji. To byla její dcera, která je asi třicetiletá.
Po tom, co jsme poklidily výběhy, jsme si všimly, že jednomu koníkovi není dobře. Byl apatický, odmítal krmení a lehal si. Dayen pro jistotu zavolala veterináře, který dojel kolem páté hodiny zároveň s Gretchen a jejími dětmi – Dylenem a Lenkou. Veterinář po krátkém vyšetření vyprázdnil koni žaludek, jehož obsah nevypadal tak, jak by u zdravého koně vypadat měl. Doporučil mu speciální dietu a řekl, že už by mu mělo být lépe. Popřály jsme koníkovi hodně štěstí, poděkovaly Dayen a odjely s Gretchen domů. Večer pomáháme připravovat tortilly s kuřetem, salát a jako obvykle nám Jirka připravil náš oblíbený drink – gin s tonikem.
Den patnáctý – jak lze okovat koně, nákupy v Durangu
Příští týden se chystáme za kovbojem do hor, a tak je potřeba naše kobylky okovat. Většinou bývají na boso (bez podkov), ale my budeme jezdit celé dny v náročném terénu, proto dnešní dopoledne pomáháme při kutí. Místní kovář vypadá jako drsný kovboj a již při prvním kontaktu s koňmi je poznat, že se s nimi moc nemazlí.
Jako první jde na řadu Doly – statná chladnokrevná kobyla. Vzhledem k tomu, že kopyta se tu nečistí moc často (tzn. téměř vůbec), tak koně nejsou zvyklí dávat nohy a trpělivě stát. Ani Doly se moc nezamlouvalo stát jen na třech, a tak netrvalo dlouho a místo přemlouvání a přetahování se přišly na řadu provazy. Přední nohu řešil kovář tak, že ji zvedl a svázal holeň k předloktí, takže kůň nohu nemohl narovnat a dostoupnout na zem. Po chvilce vzpínání Doly zjistila, že jí nic nepomůže, a nechala kováře, aby jí sem tam uštípl kus rohoviny, a tím kopyto zkrátil. Při korektuře zadních kopyt se noha koně uvázala za spěnku a přitáhla provazem dopředu ke krku, kolem kterého se provaz obtočil a zavázal. To se ale Doly už vůbec nelíbilo, a tak po marných protestech spadla na zem. Že kůň leží, samozřejmě nebylo na škodu, alespoň bylo na kopyta lépe vidět, a tak se zadní nohy upravovaly vleže. Během chvilky kovář udělal korekturu tím, že párkrát cvakl kleštěmi, pak povolil provazy, Doly vstala a měla to za sebou. Celá akce trvala necelých dvacet minut.
Další kobylky, které šly na řadu, sice už na zem nepadaly, ale celé kutí vypadalo podobně. Pokud to kůň dovolil, tak se kopyto trochu zkrátilo, podkova se přitloukla rovnou bez úpravy a rohovina se ostříhala tak, aby zhruba odpovídala tvaru podkovy. Kovář se nám chlubil, že za celý svůj život neokul jen dva koně, z toho jeden při kutí zemřel. Na podrobnosti jsme se raději nevyptávaly.
Je pravda, že koně svázaní provazem poskakovali a snažili se vysvobodit, ale na druhou stranu podkovář nepotřeboval takzvaného držiče nohou a s každým koněm byl rychle hotov. Ovšem kopyta po úpravě nevypadala zrovna ideálně. Tento kovář byl spíše výjimkou, protože tam jsou prý i lepší a profesionálnější kováři. Alespoň máme s Gabčou na co vzpomínat.
Po tomhle zážitku jedeme s Gretchen a dětmi do města Duranga. Je zde hodně obchodů s westernovým oblečením, výstrojí pro jezdce a různými suvenýry. Po dlouhém vybírání jsem si koupila kožené kovbojské boty, které se mi budou hodit nejen tady při shánění dobytka, ale i u nás na soutěžích. Sehnala jsem i slaměný klobouk – američtí kovbojové na rozdíl od českých nenosí kožené klobouky (tzv. australáky), ale slaměné. Nákupy jsme zakončili výborným zmrzlinovým pohárem, na který tradičně zajdeme pokaždé, když jsme v Durangu.
Večer znovu s Gabčou pro velký úspěch vaříme plněné ovocné knedlíky, a tentokrát z dvojité dávky, abychom mohly vzít zítra na ochutnávku i Davidovi, ke kterému si jedeme hrát na kovbojky. Po večeři si pereme a balíme věci.
Doufáme, že příští týden bude pěkně. Zatím nám počasí celkem vycházelo, jen občas nějaká přeháňka. Colorado je ale slunný stát, a tak i těch pár přeháněk zapříčinilo to, že za posledních pár dní tady prý napadlo tolik srážek, jako je v Novém Mexiku (vzdáleném 15 mil) roční průměr.
(Pokračování příště.)
