Vychovanost koně
Otázkou je, nakolik kdo potřebuje a chce mít koně vychovaného a kolik času je kdo ochoten výchově koně věnovat. Někteří majitelé koní si nikdy nedají tu práci koni vysvětlit, že může postát uvázaný, podávat člověku nohy, v klidu nastupovat do vozíku, nebo jen spořádaně se nechat vést. Sice by usnadnilo život jim i koni, kdyby kůň takové základní věci zvládal, jen si na učení takových „podřadných“ úkonů nenajdou čas, s tím, že když je potřeba například koně převézt, tak koně do toho přívěsu vždycky nějak natlačí nebo dostrkají. Oč snadnější však mají takový výjezd na závody jezdci s vychovanými koňmi!
Jak tedy na to, abychom měli koně vychovaného?
Především si musíme ujasnit, jaké chování od koně očekáváme a jakým způsobem toho chceme dosáhnout. Musíme si ujasnit, které chování budeme považovat za „dobré“ a které za „nežádoucí“, abychom dokázali koni dát najevo, co si o jeho momentálním chování myslíme – u dobrého chování pochvalou, u nežádoucího jasným projevem, že takové chování není vhodné. Projev a míra pochvaly i restrikce závisí na celkovém přístupu člověka ke koním a musím zde poznamenat, že koně jsou schopni pochopit a akceptovat velkou škálu projevů člověka. Často se setkávám s tím, že je za běžné považováno i velmi hrubé chování ke koním, s odůvodněním, že i koně se navzájem běžně kopou a koušou (jako tak činí např. na obr. 1, kde je zachycena bojová hra mladých koní). Osobně se však přikláním k názoru, že koně se mají ke koním chovat jako koně, ale chování k člověku má být na zcela odlišné úrovni, stejně jako chování člověka ke koni. Chování koně k člověku na úrovni chování koně ke koni lze považovat za nedostatečnou vychovanost koně. Mladý hřebec může svého koňského druha kopat, kousat, vzpínat se, odtlačovat plecí – ale ani jeden z těchto projevů si nesmí dovolit k člověku! K tomu, aby kůň pochopil, že takové chování není vhodné, není třeba koně po koňsku „přeprat“, „kousat“ nebo „kopat“, ale stačí dávat koni jasně najevo, když jsme s jeho chováním spokojeni (prosté slovní „ty jsi ale hodný kůň“ pronášené s dostatečně oceňující intonací si kůň dokáže rychle spojit s pocitem „být pochválen“), oproti odhodlanému, ale tichému „ne“, krátkému potažení za vodítko nebo například plesknutí tušírkou ve chvíli, kdy kůň provádí něco nekalého. U některých koní jako vyjádření pochvaly velmi dobře fungují pamlsky, podávání pamlsků však považuji za vhodné až v době, kdy je kůň vychovaný a ví, jak se k člověku chovat, tedy pamlsek pak slouží jako motivační prvek při plnění náročnějších požadavků.
Vychovanost koně se rozvíjí v každém běžném úkonu, který je s koněm prováděn. Vezměme například prosté vedení koně. Předpokládám, že cílem bude, aby kůň šel spořádaně, věnoval svou pozornost člověku a jeho přání přizpůsoboval i rychlost a směr svého pohybu.
Vedeme-li například koně, který se snaží na člověka natlačit plecí, je potřeba mu vysvětlit, že si má udržovat určitou vzdálenost od člověka, či spíše že člověk je ten, kdo bude vzdálenost mezi koněm a člověkem určovat, ale je na koni, aby ji dodržoval. Ve chvíli, kdy se kůň začne na člověka tlačit plecí, je vhodné nechat plec (klidně i celý předek koně) od člověka ustoupit (např. kouskem obratu kolem zádi) a dál pokračovat v cestě, dokud kůň nepochopí, že se nemá na člověka lepit. V momentě, kdy kůň zvládá chůzi, aniž by se na člověka tlačil, je možné si vytyčit určitou vzdálenost od člověka, v níž má kůň jít, a na ní se pokoušet koně udržet. Přitom člověk musí setrvávat v klidu, žádné přehnané pohyby nebo negativní emoce, jen klidná oprava, když všechno nejde tak, jak bychom si představovali, a štědrá pochvala, když se daří. Toto zdánlivě jednoduché cvičení má velkou moc ovlivnit pozornost koně směrem k člověku, takže kůň jako bonus přestává nevhodně reagovat na okolní podněty, ale stává se snadno voditelným v jakékoliv situaci (např. při setkání s autem – obr. 2). Takové chování koně se pak spojuje často se slovíčkem „důvěra“ – „kůň člověku důvěřuje, a proto se nechá vést“, „kůň člověku důvěřuje, a proto se neleká“. Skutečně o určitou důvěru jde, a to o důvěru ve vedení, tedy důvěru koně v to, že jej člověk dokáže vést. Je to ten typ důvěry, který se buduje právě rutinním zacházením s koněm.
Vychovanost je základ dobré spolupráce – ale koneckonců je to stále jen základ, na kterém se má budovat něco dalšího. Je hezké mít koně, který poslechne na povel, uvedete jej na vařené nudli, vozík mu stačí ukázat, aby do něj vlezl – ale jsou to stále jen takové drobnosti, které usnadňují běžnou manipulaci s koněm. Většina z nás má ale koně pro určitou práci, například aby nosil jezdce na toulačky přírodou, tahal kárku se senem nebo sportoval. Aby tyto činnosti mohl kůň dlouhodobě ve zdraví vykonávat, musí být určitým způsobem systematicky trénován. Je škoda věnovat čas pouze tréninku a zanedbávat vychování koně, ale také je škoda, když si dá někdo velkou práci s výchovou koně, ale zanedbá systematický rozvoj koně z hlediska jeho praktického využití s tím, že ho jeho vychovaný kůň čas od času spolehlivě povozí. I takový přístup může koně poškozovat.