Historické kořeny pražského krysaříka sahají hodně hluboko do historie. Možná první zmínky nacházíme již v dobách knížete Vladislava II. Z polských...
Historické kořeny pražského krysaříka sahají hodně hluboko do historie. Možná první zmínky nacházíme již v dobách knížete Vladislava II. Z polských pramenů víme o dvou ratlíčcích českého původu v psinci polského krále Boleslava II. (1058-1080). Podle dobových pramenů například král Karel IV. daroval při návštěvě Francie roku 1377 francouzskému králi Karlu V. tři české ratlíčky. Hovorový název ratlík není tak daleko od pravdy. Toto pojmenování je odvozeno od německého slova „die Ratte“ - krysa. Odtud tedy krysařík, pes původně držený k hubení krys. I když laicky bývá jako ratlíček označován i Malý hladkosrstý pinč, popřípadě jiní podobní pejsci.
Zmínky o ratlíčcích nacházíme i v historických materiálech z doby Rudolfa II (1576-1611). Císař prý nalézal útěchu uprostřed smečky svých loveckých psů a čtyř ratlíčků, jejichž počet se časem rozrostl až na osmnáct.
Po porážce na Bílé Hoře pozbýval významu nejen Pražský hrad, ale i symbol a ozdoba českých králů, Pražský krysařík. Tito psíci postupně pronikli do měšťanských domů a mezi prostý lid, kde po mnoho generací žili či přežívali.
V roce 1969 vyzval k regeneraci plemene pan Karel Štěpánský. Proces regenerace pražského krysaříka se však naplno rozběhl až v osmdesátých letech, pod vedením ing. Jana Findejse. Základem současného chovu se stali jednak malí hladkosrstí pinčové vyřazení pro netypičnost a dále psíci bez PP, nalezení převážně na venkově. Významnou odlišností od malých (trpasličích) hladkosrstých pinčů je nižší kohoutková výška krysaříka, dále tvar hlavy.
Na základě výzvy v kynologickém tisku se přihlásili lidé vlastnící psy s průkazem původu i bez. Tito psi typově odpovídali hledanému pražskému krysaříkovi. Požadovaná byla kohoutková výška 18 - 22 cm s povolenou odchylkou 1 cm oběma směry. Ke snížení kohoutkové výšky nikdy nebyla použita Čivava. Pro krysaříka je typický hruškovitý tvar hlavy, zatímco pro čivavu je typický jablkovitý tvar hlavy, u pinče vidíme lebku plochou. Uši pražského krysaříka se nekupírovaly. Převážně mají ucho postavené, tolerováno je i poloklopené (vyskytuje se zřídka). V současné době čím dál tím více chovatelů nechává štěňatům i nekupírované ocásky.
Pražský krysařík je velmi životaschopný, odolný, čilý a temperamentní malý psík. Je to plemeno vzhledem ke své velikosti velmi odolné. Radostně pobíhají téměř za každého počasí, i když popravdě řečeno déšť a sychravo zrovna nemilují. Velké mrazy malému tělíčku příliš nesvědčí. Krysařík se snadno naučí venčit se také na „kočičí záchodek“ a tuto variantu využívám právě za silných mrazů či mimořádně nepříznivého počasí. Tito psíci až nebezpečně milují teplo a slunce. Majitel nejen že by měl umožnit svému krysaříkovi odpočinek na stinném místě, ale většinou musí svého mazlíčka na takové místo přímo vykázat. Tvrzení, že krysařík by se nechal na slunci dobrovolně ugrilovat není daleko od pravdy. Letní žár může být pro toto plemeno skutečně až životu nebezpečný. Feny pražského krysaříka většinou nemívají problémy s porody a následně s laktací a jsou dobrými matkami. Mívají v průměru 2 - 3 štěňata ve vrhu. Naštěstí zvítězil zdravý rozum a tendence některých „chovatelů“ o co nejmenší psy byly potlačeny. V současné době jsou k vidění převážně pejsci o kohoutkové výšce 20 - 23 cm, s váhou 2 - 2,5 kg. Převážně se vyskytují krysaříci v barvě černožluté ( black and tan), méně krysaříci žlutí. Máme i několik psů v barvě modré se žlutými znaky či hnědé se žlutými znaky.
Pražský krysařík je oblíbeným rodinným psem. Pro svou velikost, či spíše maličkost, a milou povahu je mimořádně vhodný i do nejmenšího městského bytu. Krysařík je poslušný, příjemný společník milující svého pána a jeho rodinu. Jako správný hlídač spolehlivě ohlásí každou návštěvu.
Pražský krysařík není mezinárodně uznán FCI, ale patří mezi česká národní plemena. Chovatelé a milovníci těchto pejsků jsou sdruženi v Klubu přátel psů pražských krysaříků.