Peruánský deník II.

Protože stále leje jako z konve, máme dopolední siestu. Fotíme si kolibříky, ale je to fuška. Z květu sají nektar jen několik vteřin, aby – když je konečně zaměříte fotoaparátem – zase rychle odletěli. Jsou to takové malé mašinky, věčně v pohybu. A pro nás velké pokušení. Kdyby se povedla alespoň jedna pořádná fotka. Je zvláštní, že ani déšť je neodradí, aby si přiletěli nacpat bříška. Tak si s námi pohrávají skoro celé dopoledne. My mezi tím popíjíme naši lahodnou kávu a mazlíme se s koťaty, kterých tu mají v ekolodgii pět. Ládík je upřímně rád, že bydlíme tak daleko, takže nehrozí, že bychom si nějaké odvezli.

Horský mlžný les
Středa 28. 10. 2009
Náhle přestalo pršet, tak jdeme na výpravu do mlžného pralesa. S Ládíkem sami dva. Tak je to nejlepší, protože máme spoustu času se kochat. A fotit. A hlavně objevovat. Úzkou stezkou přicházíme k opuštěné ekolodgii, kde opět pozorujeme kolibříky, ale také motýly a jinou pralesní pakáž. Daří se nám vyfotografovat i spoustu hmyzu. To se nám při naší první cestě do Peru příliš nedařilo, protože když se chodí ve větších skupinách, nemáte na pořádné focení vůbec čas. Odpoledne jsme si udělali ještě vycházku za skalňáky. Jdeme po cestě, po které jsme včera jeli. Zjišťujeme, že celá cesta je opravená, někde dost hrubým způsobem rozšířena. Vegetace utržila od těžké techniky pořádné šrámy. Naproti naší ekolodgii vyrostla moderní zděná stavba, vybavená pro největší možné pohodlí zahraničních turistů.

Atalaia Playo
čtvrtek 29. 10. 2009
Ráno vstáváme velmi brzy, abychom si udělali vycházku, když se les probouzí. Je to nejlepší doba na pozorování přírody. Po procházce máme již připravenou snídani, omeletu se šunkou a sýrem. Po snídani, když nosíme zavazadla do autobusu, nás průvodce Rivelino upozorní, že objevil aratingy. Naši první papoušci, tak to je příjemné rozloučení s pobytem tady.

Pak se rozhodneme, že půjdeme napřed a autobus nás dojede, až ho naši průvodci naloží. Vezeme si s sebou veškeré jídlo a vodu na celý pobyt v pralese a průvodci s kuchařem všechno stále vykládají a nakládají, jak je potřeba. Už začíná být pěkné parno a já káča jsem si s sebou nevzala kšiltovku ani vodu. Asi po hodině ostré chůze toho začínám mít plné zuby a autobus nikde. A celá naše skupina se stále žene někam dopředu, vyplazené jazyky až na vestě, aby jim něco neuniklo a byli tam první. Z takových vycházek nemám radost. Nevidíme vlastně víc, než bychom viděli z autobusu. Navíc je mi dneska nějak blbě. Proto mi všichni lezou na nervy. Holky to mají přece jen těžší.

Cestou zastavujeme u pěstitelů koky. Vidíme i přistávací plochu pro letadla z Bolívie. Většina zde vypěstované koky končí v Bolívii, kde se dál zpracovává na kokain. Část si Peruánci nechávají pro svou potřebu, protože její žvýkání je pro ně takový všelék. Funguje proti únavě, hladu, pomáhá vyrovnat se s výškovou nemocí. I my si zde nakupujeme koku, protože nám chutná čaj, který si z ní vaříme. Až dlouho po našem návratu do Čech zjišťujeme, že se k nám dovážet nesmí. Nevíme proč, alespoň se tvrdí, že kokain se vyrábí s čerstvých lístků, ze sušených to nejde.

Jsme v Pilco Patě a probíhá příprava na rafty, kam z pochopitelných důvodů nejdu. Letos se rafty budou muset obejít bez nás. My cestujeme autobusem a fotíme si řeku shora, kterou jsme již jednou na raftech pokořili. Alespoň vidíme, jak to vypadá z druhé strany. Obědváme v Atalaia Playo, kde se naloďujeme. Dál již budeme cestovat lodí, jinak to nejde. Odrážíme od břehu a přibližně za dvacet minut přistáváme v Erika Lodge.
(Pokračování příště.)