Problémové chování psů
Močení psů, značkování teritoria
Velkou pozornost psi věnují i očichávání vlastní anální a genitální oblasti. Močí a výkaly psi značkují své vlastní teritorium. Stačí pozorovat psa, který přijde na území, kde byl předtím jiný pes a označkoval ho. Náš pes cítí povinnost pachovou značku jiného psa ihned překrýt svou. Nový pes se území zmocní tím, že přesně na tato místa umístí pachové značky. Velikost psa přitom nehraje žádnou roli. Ceremoniál močení psů - samců se zvednutou nožičkou nám ovšem ve městě ve vztahu k jiným lidem působí celou řadu problémů. Trumler uvádí, že již existují psi, kteří mají všechny instinkty přírodních psovitých šelem značně oslabené. Městští radní jednoho švýcarského města o tom zřejmě dobře vědí, protože prosadili návrh zákona, podle něhož se smí chovat pouze „humánní psi“, tj. takoví, kteří nezvedají nožičku a nezanechávají žádné nečistoty na nárožích a stěnách budov!
Ve vlčí smečce značkuje teritorium jen nejvýše postavený vlk – alfa samec. Při značkování potom nezvedá nohu, ale privilegiem silného vůdčího vlka je, že čistě přidřepne a pachovou stopu jiného vlka překryje svou vlastní.
Fenky značkují většinou jen v období hárání. Pes si značky hárající feny ihned všimne a příslušné místo přeznačkuje na znamení svých vlastnických práv. Toto může vést v období hárání feny i k vytvoření páru.
Tekutá pachová značka tedy slouží ke značkování území, uzavírání známostí, tvorbě páru a charakterizuje vůdce smečky, jehož předností je sociální postavení.
V našem bytě, kde je pes doma, samozřejmě problémy se značkováním nedělá. Ale běda, když nás navštíví v bytě známý s jeho vlastním psem!
Močení a kálení jako forma protestu
Velice často se vyskytují případy, kdy pes, který jinak čistotu v bytě dokonale ovládá, po celém bytě močí a kálí, jakmile ho zbytek „smečky“ opustí a on zůstane sám. Můj knírač, když byl štěně, měl zakázaný přístup ke mně do postele. Tento zákaz (ač velice nerad) v raném štěněčím věku respektoval. Jakmile dorostl do věku asi pěti měsíců, snažil se „o místo v posteli“ bojovat znovu. Ale ať tam lezl a skákal, jak chtěl, pokaždé byl vykázán na zem. A že byl jako správný Velký knírač velmi tvrdohlavý, snažil se prosadit svoje. Když byl sundán na zem a okřiknut během půlhodinky asi po čtvrté, podíval se na mne, znovu vyskočil na postel, přičemž stále sledoval, jestli ho dobře vidím, a se vzteklým výrazem v obličeji se mi do postele po štěněčím způsobu vymočil. Poté už se dostat do postele nesnažil.
Močení v bytě „naschvál“ může být u některých psů například i projevem žárlivosti na příchod nového štěněte nebo dítěte do rodiny.
Pomočování z radosti nebo ze strachu
Mnozí psi jsou tělesně a duševně příliš změkčilí. A právě díky tomu mívají sklon k samovolnému pomočování ze strachu nebo z radosti. Citové vzrušení - třeba při návratu pána domů – je u nich takové, že se z radosti pomočí. Je otázka, zda jde o dědičný jev, typický pro jedince určité linie, či spíše o zděděnou konstituční a povahovou „měkkost“ jen některých jedinců. Z vlastní zkušenosti znám fenku trpasličího jezevčíka, která se počůrá vždy, když se s ní někdo mazlí a vezme si ji na klín. Tímto chováním trpí dnes i její dospělý syn. Oba jezevčíci jsou velmi submisivní povahy, stačí trošku zvýšit hlas a už leží na zádech a opět jako projev pokory – močí.
Dnes se u psů ve velkoměstech rovněž hojně vyskytují strachové neurózy, které u psů může vyvolat nepřiměřeně velký počet lidí, nezvyklý hluk, přeprava – zkrátka množství vzruchů, které pes již nedokáže zpracovat. Tyto neurózy mohou být rovněž doprovázeny pomočováním se a řídkou, průjmovou stolicí.
Inkontinence (neudržení moči) u kastrovaných fen
K inkontinenci mají sklon zejména feny kastrované před dosažením dospělosti (u velkých plemen je to obvykle před prvním rokem života), spíše velkého plemene s vyšší hmotností a čtvercovým (kvadratickým formátem) těla. Typickou adeptkou pro tuto poruchu je obézní fena boxera či Dobrmana vykastrovaná ještě před prvním háráním.
Americká škola veterinárních lékařů doporučuje kastrovat ještě nedospělé fenky před prvním háráním. V Evropě většina veterinárních lékařů právě díky problémům s inkontinencí u „předčasně“ vykastrovaných fen s kastrací čeká, až bude alespoň po prvním hárání feny.
V tomto případě však pomočování není problémem etologickým, ale problémem anatomicko–fyziologickým, souvisejícím s kastrací feny.
Agresivita
Etologové obvykle používají pojmu „agresivita“, jen pokud se jedná o dva jedince stejného druhu. U psů je zaveden pojem „sociální agrese“. Účelem sociální agrese není protivníka fyzicky zlikvidovat a zabít, ale podřídit si ho. Je to strategie sociálně žijících druhů zvířat, jako je pes. Podřízený jedinec je nutný pro lov ve smečce a má význam pro další přežití. Proto při agresi psů vůbec nemusí dojít ke zranění protivníka. Silnější jedinec se obvykle spokojí s ritualizací hrozby. Příčiny agresivity:
– Ze strachu – kousání po překonání kritické vzdálenosti – u bázlivých, povahově slabých, nevyrovnaných jedinců.
– Z důvodu boje o postavení ve smečce.
– Z důvodu obrany teritoria – jedná-li se o obranu teritoria, je cizí vlk, který vstoupí na území smečky, touto smečkou obvykle zabit.
– Agresivita na určité typy osob (pošťačka, popeláři, staří lidé, děti, batolata).
– Agresivita na jiné psy – venku, na vycházce – mimo vlastní teritorium – porucha chování psa, dost často způsobená předčasným odebráním štěněte ze smečky stejně starých sourozenců – pes nerozumí „řeči“ jiných psů a projevům jejich chování. Dost často se příslušníků vlastního druhu i obává, může zaútočit i ze strachu.
Psi bojují o dominantní postavení. Sejdou-li se dva stejně velcí, stejně dominantní a stejně vážící psi, kteří jsou stejně rozhodní, může dojít k rvačce. Jestliže je jeden pes o hodně menší nebo submisivnější a u obou jsou od štěněčího věku vyvinuty normální vzorce psího chování – boj rychle skončí. Potkají-li se na neutrálním území dva psí samci, nemusí vždy k boji o postavení dojít. Psi se dost často spokojí s ritualizovaným chováním agrese, jako je vrčení, ježení srsti a hrozbou cenění zubů. Mnohem nebezpečnější rvačky jsou mezi dvěma fenami. Dvě feny jednoho majitele na sebe často žárlí a o přízeň svého pána bojují. A to často i na život a na smrt. Rvačky dvou fen jsou mnohem nebezpečnější než rvačky psích samců.
Agresivita fen jako obrana mláďat – nezůstávejme proto nikdy s fenou a štěňaty bez přítomnosti jejího majitele!
– Dalším případem je agresivita na příslušníky vlastního druhu jako projev inbreední deprese – záměrné využívání úzké příbuzenské plemenitby u některých plemen „bojových psů“ a záměrné rozvíjení jejich „antisociálního“ chování držením těchto psů od malička v naprosté izolaci od příslušníků vlastního druhu. Toto patologické chování působí například i problém při přirozeném krytí mezi psem a fenou, fenou a jejími mláďaty apod.
– Agresivita na jiné druhy zvířat – kočky, králíky, slepice. V tomto případě se dá dost těžko mluvit o agresivitě jako takové, protože ani neodpovídá původní definici agresivity, tak jak je etology definována. Jde zde spíše o potřebu lovit, o projevy loveckého pudu. Jedná se zde o získání potravy zabitím kořisti. Etologové berou jako agresivitu jen útok a napadení jedince vlastního druhu. Jde-li o napadení jedince jiného druhu, jde o to, vyřadit případného potravního konkurenta anebo ulovit kořist. Jedná se o to, protivníka fyzicky zlikvidovat - usmrtit. V případě jedince stejného druhu není u psů obvyklé v případě projevů agresivity protivníka zlikvidovat. Jde pouze o to, podřídit si ho. Některé kynologické brožury o agresivitě v tomto spojení, např. s kočkou, mluví, ale mnohem správnější je vycházet v tomto případě z loveckého pudu psa. Pes je šelma, lovec. Lov je jeho přirozeností a podmínkou zachování jedince jako takového. Proto je ve psu silně zakořeněn. Pronásledování malé kořisti patří k nejzákladnějším instinktům našeho psa. Samozřejmě, existují plemena s více či méně vyvinutými loveckými pudy. Pořídíme-li si tak ostré lovecké plemeno, jako je například jagteriér, těžko můžeme očekávat, že si pes nebude koček vůbec všímat, nebo že k nim bude dokonce přátelský. Měli bychom v něm však od malička pěstovat poslušnost a snažit se, aby pes uposlechl našeho zákazu – domácích koček si nevšímal a venku nás poslechl a dal se odvolat. Vedle loveckých psů mají perfektní lovecké instinkty například i severská plemena saňových psů (Husky, Grónský pes).
Naproti tomu plemena služebních psů mají lovecké instinkty výběrovým chovem utlumeny. Služební pes musí jít v poli po stopě člověka – pachatele a nesmí mu vadit křížení této stopy například stopou srny nebo zajíce. Oslabené lovecké instinkty jsou i u plemen společenských.
Lovecké chování
Pud honit kořist a následně lovit je všem psovitým šelmám vrozený. Již malá štěňata honí míček, kutálející se směrem od nich.
V praxi potom mají majitelé problém s pronásledováním cyklistů, motorek, aut, honěním koček, štvaním zvěře, trháním drůbeže (sousedovy i vlastní) až po zvířata velikosti ovcí, skotu apod. Lovecké chování patří mezi normální inventář psích projevů, musíme ho však jako majitelé výcvikem poslušnosti umět držet v patřičných mezích. U plemen, jako jsou plemena společenská a služební, je to snadné, jelikož mají projevy loveckého chování dosti potlačené. Naproti tomu u loveckých teriérů, honičů, slídičů a u všech seveřanů a chrtů bude lovecká vášeň psů pro majitele zkouškou trpělivosti a nervů! Lovecký pud a ostrost jsou zde selekcí trvající mnoho generací stále dobře zachovávány.
Štěkání a vytí
Jsou přirozené hlasové projevy psa. Bohužel, v dnešní době, kdy si lidé pořizují psa jako společníka do městského bytu, jsou s přirozenými hlasovými projevy psů zase jen potíže. Stížnosti sousedů vedou často až k tomu, že musíme dát psa, který své okolí obtěžuje hlasitým vytím a štěkáním, pryč. Už při výběru štěněte je nutné zohlednit, že existují tichá a klidná plemena, která obvykle nečiní problémy ani v garsonce paneláku, a plemena hlasitá a hyperaktivní jako např. špicové. Špic je ovšem vynikajícím a ostražitým hlídačem, všude tam, kde nám jeho štěkání nevadí a je jeho předností. Vytí bývá zase problémem severských plemen (husky) a československých vlčáků.
Utíkání a toulání se
Je jedno z nejproblémovějších. Pes, který velmi rád utíká z domova a již objevil půvab nekontrolovaného volného pohybu venku bez psovoda, se toulání jen těžko vzdává. A což teprve, když vesnický pes zavítá do polí, lesů a objeví půvab lovu! Náprava je velice těžká, ne-li nemožná. Různé „zaručené způsoby“, jak psa odnaučit toulat, příliš nepomáhají. Mluvím zde ovšem již o dospělém, zkaženém psu - tulákovi, který má toto již dlouhodobě zažité. Navíc existují plemena, která k podobnému chování projevují zvýšené sklony (třeba téměř všichni honiči). Nejlepší obranou proti útěkům a toulání se je upevňovat od nejútlejšího věku štěněte vazbu na psovoda. Štěně je nutno na sebe co nejvíce fixovat a při práci co nejvíce utvrzovat ve spolupráci s námi. Nesmíme přitom zapomínat na hru a pamlsky. Vždy je lépe naučit malinké štěně, že nás musí všude následovat, a k toulání mu nedat příležitost než napravovat utíkání u dospělého psa. Útěky dospělých psů jsou motivovány loveckým pudem, pachem háravých fen, nudou doma a možností „volné zábavy“ mimo náš kotec či dvůr. Pozor na adoptované psy z útulků. Část z nich tvoří právě nenapravitelní tuláci, kteří ačkoliv nikdy nebyli týraní, stále utíkají a toulají se, a proto skončí v útulku. Jsou mezi nimi i takoví psí borci, kteří umějí přelézat ploty z pletiva jako kočky. Dospělého psa, o kterém již dopředu vím, že má sklon k útěkům, je vždy lépe připnout v rizikovém prostředí na vodítko.
Škála psího chování, které majitelům nevyhovuje, je však mnohem širší, dnes jsem se věnovala jen několika nejbanálnějším.
