Děti mrazu – část 3.

Lidé, kteří se při výběru určitého psího plemene rozhodují především „očima“, respektive podle jeho exteriéru, mohou být zklamáni. (Ostatně to platí i pro výběr partnera lidského.) A budou-li zklamáni majitelé, budou „zklamáni“ ve svých potřebách i jejich psi. Čtyřnozí seveřané mají specifické povahy, které se v mnohém liší od ostatních plemen, vyžadují speciální výchovu i speciální přístup. Seveřané rozhodně nejsou pro každého. Avšak ten, kdo si s nimi „padne do noty“, kdo s nimi souzní, bude nadšen …

Michal Císařovský ve své monstrózní knize – Pes – správně vyslovil názor, že u plemen seveřanů prakticky nelze určit jejich stáří. Je jim sto, nebo třicet tisíc let? Sibiřského huskyho oficiálně uznal American Kennel Club až v roce 1930. Toto datum však má význam pouze pro výstavní kruhy, v nichž se huskyové začali objevovat. Pro vývoj plemene, které bylo formováno arktickými kočovníky a tvrdými podmínkami vysokého severu, však neznamená takřka nic …

Pro nezasvěcené nutno připomenout, že plemena severských saňových psů jsou zařazena podle nomenklatury FCI (Fédération Cynologique Internationale) do 5. skupiny do sekce 1 = severští saňoví psi (v sekci 2 jsou severští lovečtí psi, v sekci 3 severští hlídací a ovčáčtí psi, v sekci 4 evropští špicové, v sekci 5 asijští špicové a příbuzná plemena, v sekci 6 primitivní typy a konečně v sekci 7 primitivní typy – lovečtí psi).

Povahy čtyřnohých seveřanů

Sibiřský husky
Původ sibiřského huskyho je nedílně spjat s národem Čukčů, který je považován za původní etnickou skupinu paleoasijského původu. První migrace asijských nomádů, k nimž Čukčové náležejí, přes Beringovu úžinu (kterou tehdy tvořil úzký pevninský most) na území Severní Ameriky docházelo někdy před 30 000 lety. Jinými slovy: kolébka sibiřského huskyho je vskutku na Sibiři, ovšem plemeno, jak je známe dnes, se ustálilo až v Americe. (Význam slova husky pochází z americké angličtiny; znamená: hanlivé označení přírodních národů – zejména Inuitů, ale také značí houževnatého, vytrvalého, odolného a ostrého chlapíka.) Sami Čukčové své psy nenazývali žádným slovem, které by, byť jen vzdáleně, připomínalo slůvko – husky. Mezi Čukči pobýval roku 1853 poručík Anglického královského námořnictva W. H. Hooper (Čukče nazývá Tuski). O svém pobytu napsal knihu Ten Month Among the Tents of the Tuski (Deset měsíců ve stanech Tusků). Hooper popsal podrobně psy Čukčů a obdivoval jejich práci v postrojích a vysoké tempo, jakého spřežení dvou až deseti psů dosahovala. Psy charakterizoval jako celkem malé, s dlouhou drátovitou srstí, se vztyčenýma ušima a huňatými ocasy. Hooper také pozoroval mnoho společných znaků, které měli psi s vlky a liškami. Popisuje i jejich vytí a melancholický štěkot.

Sibiřský husky dneška je elegantní, středně velký pes s ladným pohybem. Má milou a přátelskou povahu (autoři tvrdí, že tento povahový rys má kořeny již od Čukčů: ti své psy často brávali do stanů na svá lože, aby je zahřívali).

Husky je hrdý, inteligentní pes – a, stejně jako ostatní seveřané – je to volnomyšlenkář (což ovšem nezasvěcený může považovat za svéhlavost nebo paličatost; nezapomeňme však, že jeho původní „zaměstnání“ kladlo velký důraz na schopnost samostatného rozhodování). A taky útěkář a lovec. Na to si musí dávat majitelé důkladný pozor. Už řada huskyů v Česku zhynula ranami mysliveckých zbraní.

Husky je typicky smečkový pes, o samotě – strádá. Dobře ovšem snáší soužití i s jiným (byť třeba malým) psím plemenem. Husky má vysoce vyvinutý smysl pro hierarchii smečky a respektování svých vůdců: tyto vlastnosti se formovaly při týmové práci ve spřežení.

Základní poslušnosti je třeba věnovat maximální (a trpělivou) pozornost. Násilím nepořídíme nic. Za pamlsky a s důslednou laskavostí lze však u huskyho získat vše. Vždy je na místě pozitivní motivace. Majitel musí samozřejmě věnovat pozornost i dobré socializaci.

Kdo nehodlá huskymu poskytnout sportovní vyžití, neměl by si ho vůbec pořizovat. Husky není a nebude atraktivní „gaučák“; pokud mu neposkytneme adekvátní vybití jeho nezdolné energie, najde si zábavu jinde (a s největší pravděpodobností se bude vyžívat v ničitelských aktivitách).

Husky je dobré (jako všechny seveřany) chovat venku: dětem mrazu pobyt v přetopených bytech nesvědčí. Pokud je majitel zároveň vášnivým zahrádkářem, musí se rozhodnout: buď francouzská zahrada, nebo husky. Tito psi (jako všichni seveřané) vášnivě rádi hrabou. Za horkého letního počasí si dokáží vyhrabat celé nory. Trestat je za to je – pošetilé …

Aljašský malamut
Alajašský malamut je úzce spjat s inutským kmenem Mahlamiutů (písemné podoby tohoto kmene jsou různé, např. i Mahlemutové), kteří sídlili na Aljašce poblíž dnešního Kotzebue Soundu. K etymologii jména – malamut – snad jen toto: –mut– je používáno pro osadu; lze tedy volně přeložit – malamut = pes lidí z osady Male.

První běloši, kteří se na Aljašce s těmito velikými, impozantními tažnými psy setkali, byli jejich vzhledem i výkony okouzleni: nazývali je „lokomotivami severu“. Cestovatel William Cox napsal: „Když jsme překročili Unalakleet (řeka a osada u Norton Soundu, pozn. autora), zjistili jsme, že skupina Malemutů zde postupovala o den dříve se spřežením psů. Jeli z Point Barow dolů podél pobřeží až tam, kde žijí Bílí muži … Malemuti byli nádherně vyhlížející, přírodní lidé, vyšší než jejich grónští bratranci, perfektně jezdili se saněmi a měli nádherné a vytrvalé psy. Tihle psi cestovali stovky mil, přičemž o ně bylo jejich jezdci pečováno lépe, než bývá zvykem starat se o mnohé arktické psy.“

S vypuknutím zlaté horečky byl o eskymácké tažné psy mezi bílými prospektory veliký zájem. Největší sháňka byla právě po malamutech (malamuty měl ve spřežení i slavný musher „Iron Man“ Johnson, který s nimi zvítězil v prvním ročníku All–Alaska Sweepstakes v roce 1910, kdy vzdálenost 408 mil urazil v čase méně než 72 hodin).

Aljašský malamut je, stejně jako ostatní čtyřnozí seveřané, výrazně smečkovým psem; je-li chován jako „jedináček“, chybí mu fenomén komunikace, zábavy i hierarchie. I malamut však může být (většinou) bez problémů chován s jiným psím plemenem. Malamut je hrdý, sebevědomý pes, který má svou hlavu a který může mít sklony k dominanci k jiným psům. Právě proto musíme věnovat maximální pozornost jeho dokonalé socializaci. Soužití s nevychovaným malamutem, který napadá cizí psy, by mohlo být pro nedůsledného majitele peklem na zemi. Naopak dobře socializovaný malamut je ve psí společnosti prakticky bezproblémový.

I malamut je „útěkář“ a lovec. Těmto sklonům musíme, pro jeho vlastní bezpečnost, učinit přítrž. Výchova chce klid, trpělivost, důslednost a – pamlsky. Dosáhnout u malamuta dokonalého přivolání je oříškem, ale – jde to! Po zlém u malamuta nic nepořídíte, jen zradíte jeho bezvýhradnou důvěru, kterou k vám chová.

Tvrdí se, že malamut není pes jednoho pána. Má to logiku – kdysi psí spřežení často měnilo mushera a psi museli spolupracovat s kýmkoliv. Určitě závisí na osobním vztahu: měl jsem několik malamutů a všichni na mne byli „závisláci“. Tento fakt je ovšem dán i počtem psů a podmínkami: má-li např. musher deset či více malamutů, nemá reálné časové možnosti věnovat se každému psu individuálně. Já jsem měl vždy dva, nejvíce tři malamuty, takže jejich výchova mohla být důkladná a individuální.

Aljašský malamut je láskyplný a veselý, temperamentní a oddaný společník. I on však potřebuje pracovní vyžití – ideální je mushing, canicross, bikejöring, scooter, skijöring, dogtrekking, weight pulling, dog-packing … (Jsou však i malamuti, kteří se používají jako skvělí lavinoví psi.)

Samojed

„Neznám přítulnějšího a oddanějšího tvora, než jsou tito bílí zkrocení vlci.“
Roald Amundsen

Samojedové jsou psi sibiřského přírodního národa Něnců, kteří je využívali k lovu, k pasení sobů a ke skijöringu. Čistě bílá či krémová barva samojedů byla dosažena až specializovaným selektivním chovem. Dobové fotografie samojedů z poloostrova Jamal nebo z táborů kočovníků na Jeniseji dokumentují, že dříve byli samojedové i tmaví nebo strakatí.

V Čechách byli samojedové (uvádění jako „bílí eskymáčtí psi“) zastiženi již v roce 1902. Do Prahy je přivezla na návštěvu ke své dceři kněžně Windischgraetzové bývalá korunní princezna rakouská Štěpánka, hraběnka Lónyaová. Získala je na své cestě v islandském Reykjavíku. Dobový tisk o nich napsal: „Čistě bílí psi eskymáčtí jsou tak vzácní jako úplně bílí vlci arktičtí.“

Samojedi milují lidskou společnost, jsou přátelští a k cizím psům méně dominantní (než např. malamuti). Oproti dvěma předcházejícím plemenům více štěkají. I tito elegantní, inteligentní a temperamentní psi, kteří připomínají hebké oživlé plyšáky, potřebují pracovní vybití. (Právě samojedové byli kdysi využíváni při arktických a antarktických výpravách nejvíce. Proč právě oni, se dovíme v průběhu našeho seriálu.)

Grónský pes
„Grónský pes dnes představuje zřejmě nejpřírodnější, nejméně ovlivněnou a nejméně ’kultivovanou‘, formu mezi všemi severskými plemeny,“ píše Michal Císařovský ve své knize Pes. „Vyznačuje se mimořádnou houževnatostí, silou a vytrvalostí.“
Grónský pes je považován za nejtypičtějšího eskymáckého psa. Několik psů si v Grónsku roku 1853 koupil Elisha L. Kane, který vedl expedici ve stopách nešťastné Franklinovy expedice. Právě Kane byl jedním z prvních cestovatelů, který si uvědomil, že saňoví psi jsou alfou a omegou úspěchu každičké polární výpravy. Kaneových zkušeností a práce grónských psů využívala řada pozdějších expedic.

Grónský pes je považován za „drsoně“. Je to typicky smečkový pes, který ctí hierarchii a své postavení ve smečce si umí uhájit i vybojovat. Těch nemnoho českých chovatelů, kteří si toto plemeno zamilovalo, však tvrdí, že grónského psa lze nejen báječně vychovat, ale i vycvičit k základní poslušnosti (a to dokonce lépe než většinu ostatních psů severských plemen).

Grónský pes je sebevědomý, dominantní a velmi temperamentní psí plemeno. Jeho nesmírnou odolnost a vytrvalost prověřily věky a Arktida. Grónský pes pochopitelně potřebuje tvrdou práci, ve které vybije svou nezdolnou energii.

Hluční seveřané?
Psi severských plemen příliš neštěkají (snad jen s výjimkou samojedů), za určitých okolností jsou však velmi hluční (s čímž musí potencionální majitel předem počítat). Pokud jsou psi vzrušeni (např. před zapřaháním do saní či káry nebo při krmení) – hlasitě kvílí. Všechna čtyři plemena občas (a ráda) vyjí.

Přirozená komunikace
Komunikace čtyřnohých seveřanů se velmi blíží pradávnému vlčímu jazyku. Aljašané dokonce tvrdí, že malamut je věrnou „kopií“ vlka (to je samozřejmě přehnané, jak fyziognomií, tak i povahou: základní rozdíl v povaze: vlčí opatrnost versus přátelská důvěřivost malamuta, fyziognomie = = největší rozdíl – kromě nesení ocasu – je široký hrudník malamuta).

Severská plemena mají někdy problém v komunikaci s plemeny, které člověk ve fyziognomii hodně „přeměnil“: zejména plemena se zkrácenou čenichovou partií (boxer, francouzský buldoček atd.) – někdy je vnímají jako výzvu k boji, poněvadž mají vizáž, jako by neustále vrčela. Rovněž rhodeského ridgebacka s charakteristickým zježeným hřebenem seveřané často vnímají jako vyzyvatele k boji. (Tato nedorozumění „ve psích dialektech“ musí hasit lidé.)

Důrazné upozornění
I když jsou seveřané skvělými společníky člověka, vyžadují i mnoho aktivního pohybu, pracovního vytížení, stálého kontaktu a důsledného vedení. Kdo jim to z časových (nebo jakýchkoliv jiných) důvodů nemůže poskytnout, neměl by si je pořizovat. Ať je raději obdivuje na závodech psích spřežení nebo na psích přehlídkách krásy.

P.S.
Významný dánský polární badatel a etnograf Knud Rasmussen (1879–1933) řekl: „Dejte mi zimu a psy a ostatní si můžete nechat.“