Kůň v pohodě Díl 3.: Kůň je kůň – a člověk je člověk
1. Kůň je kůň, což znamená,
• že je to zvíře velké – těžké – rychlé – silné.
• Navíc je to zvíře lovné, v přírodě zaujímá post kořisti, takže je také nesmírně opatrné a ve své podstatě plaché, nedůvěřivé a podezíravé.
• Jeho nejzákladnějším instinktem – pudem sebezáchovy – je od všeho sebemíň podezřelého utíkat, až pak, z dostatečné vzdálenosti si „strašáka“ prohlédnout, zda je nebezpečný nebo ne.
• Kůň je zvíře ostražité s dobrým sluchem a se zrakem, který dokáže zachytit sebemenší pohyb téměř okolo celého svého těla; koni stačí lehce otočit hlavu do strany a vidí i za sebe. A může se lekat, utíkat, panikařit, aby si „zachránil holý život“, i když člověk si ničeho nevšiml.
• Pokud kůň nemůže v případě nejistoty či strachu utéct, instinktivně propadá panice, trhá provazy, boří stěny, proráží ohrady. V přírodě obvykle není nic, co by odolalo jeho síle a z čeho by se takto nevyvlékl. Z tohoto důvodu je přirozenou reakcí koně jít proti tlaku – utrhnout se, vyškubnout se, povalit člověka, který stojí v cestě …
• Protože je to zvíře přizpůsobené životu v otevřené krajině a bránící se útěkem, kůň se instinktivně bojí uzavřených, těsných prostor, ale také tělesného omezení, které mu může připadat jako sevření lovící šelmy (například utažené sedlo, holeně tisknoucí jeho boky, vyvazovací otěže …).
• Pokud má kůň pocit, že je napaden, brání se. Podle situace i podle svých osobních preferencí buď kope zadníma nohama, kouše nebo hrabe předníma. Ten pocit, že je napaden, mu může dát třeba i nechtěný prudký pohyb člověka, neočekávaný příchod zezadu, dotyk na nějakou část těla, kde to kůň zrovna nečekal, náhlé objevení se nějakého předmětu, psa apod.
Samozřejmě domestikací a především tím, že se kůň rodí a od mala pohybuje v prostředí člověka, se tyto ostré hrany jeho divokého pudu sebezáchovy „samy od sebe“ otupují a domácí hříbata a mladí koně, kteří nezažili od člověka něco špatného, jsou spíš zvědaví a drzí, než plaší a vystrašení. Přesto je nutné s výše uvedenými vlastnostmi počítat, především ve chvílích, které mohou být emočně, fyzicky či psychicky vypjaté. Příkladem může být „obyčejný“ výcvik koně. Ve vypjatých chvílích se totiž v mozku zapínají ty nejprimitivnější a nejhlouběji vštěpené „logaritmy chování“, mezi které u koní patří i ona plachost a bezmyšlenkovitá obrana vlastního života. Smyslem výchovy koně od hříběte je „vypálit“ mu do mozku pro člověka přijatelnější vzorce chování, které také stanou velmi „hluboce zakořeněnými“. A správnou každodenní manipulací se tyto vzorce budou nadále posilovat. Jako příklad můžu uvést situaci, kdy je kůň naučen, že když se do něčeho zamotá, má v klidu stát a počkat, až mu člověk pomůže. Když má pocit, že ho něco „honí“ (například zapřažený vůz nebo větev zachycená do třmenu), má zastavit, protože v tu chvíli „ho to přestane honit“. Toto je pro koně naprosto nepřirozené jednání a v přírodě by na něho brzy doplatil životem, ve službách člověku je však nesmírně výhodné pro oba dva zúčastněné.
Co tedy s koněm už od podstaty nedělat?
• Nesedejte si nikdy před/za/pod koně, nikdy nevíte, čeho se lekne, co ho přiměje se rozběhnout nebo začít se bránit. Pyšnit se na internetu fotkami, kde jsem zachycena sedící mezi předníma nohama volně stojícího koně, považuji za projev velké hlouposti a neznalosti.
• Ze stejného důvodu nepodlézejte pod břichem koně.
• Pokud koně vedete do zúžených prostor, vždy se ujistěte, že můžete bezpečně uniknout nebo se schovat.
• Vyvarujte se prudkých pohybů, hlasitého mluvení, křičení, pištění, běhání apod.
• Zbytečně se nesnažit koně „uklidňovat“, když to ve skutečnosti není třeba – už i chlácholení předem totiž pro něho může být považování za vaše nenormální chování a kůň zbystří a bude očekávat něco nepříjemného, nebo rovnou znervózní. V případě, že očekáváte něco nepříjemného, je mlčeti zlato.
• Nikdy neříkejte, že váš kůň je na 100 % spolehlivý – neposazujte na něho cizí děti bez osobního dohledu jejich rodičů, nevozte mimina či hendikepované osoby. Kůň je kůň a i ten nejspolehlivější se může leknout a jezdce zbavit. Pro vození zmíněných osob jsou určeni speciálně cvičeni a zajištění koně, například profesionální koně hiporehabilitační.
Co s koněm dělat a jak?
• Když koně vedete, zajistěte si bezpečnou pozici; obecně je to vedle plece / krku koně, ale za dodržení základních bezpečnostních zásad lze klidné a známé koně vodit za sebou.
• Pokud s koněm manipulujete, držte se blízko jeho těla, protože tak je pro vás bezpečnější. Pokud jste blízko, jen vás v případě nouze odstrčí, pokud byste byli dál, může vás zasáhnout kopytem.
• Vždy koně oslovte, než vstoupíte do jeho blízkosti. Opravdu ho můžete překvapit a on může zareagovat nepřiměřeně
• Stejně tak ho upozorněte, že mu budete někam sahat.
• Když se pohybujete okolo koně, stále mu dávejte vědět, kde jste, například dotykem.
• I v kritické situaci se snažte chovat velmi klidně, pohybovat se rozvážně, mluvit tiše, váš klid se přenese i na koně.
2. Člověk je člověk, takže se to musí koni dát jasně najevo. Proč?
Protože koně jsou od své podstaty společenská (stádová) zvířata s vrozeným smyslem pro hierarchii, může se stát – a často se stává – že se domestikovaní koně snaží s člověkem „družit“ a „poměřovat“. Jakmile po nich člověk něco chce – může to být jen ustoupení z cesty, když si jde do výběhu pro jiného koně – snad každý kůň si dříve nebo později zkusí, jestli opravdu musí člověku vyhovět. Přestože si kůň je naprosto určitě vědom, že člověk je člověk a nikoli kůň, jeho přirozenost mu říká, že si musí navzájem ujasnit své „postavení“. Jestli opravdu musí plnit příkazy člověka, jestli všechny, nebo stačí jen některé, nebo jestli by třeba nemohl udílet příkazy on. Každý, kdo pracoval s hodně mladými koňmi, si jistě tímto stádiem prošel, kdy si spolu museli „vyříkat“ vzájemné pozice.
Kdysi byl standardem přístup, kdy se člověk vůči koni prosazoval s „otevřenou agresí“. Razil heslo „mě se budeš bát víc, než jakéhokoli jiného strašáka“ a většinou svůj dominantní přístup stavěl na fyzických trestech a jiných pomůckách fyzického ovládání (různá udidla a podobné pomůcky omezující projevy koně či způsobující bolest nebo výrazné nepohodlí v případě, že kůň šel proti vůli člověka, bití, křik, v extrémních případech i „výchova hladem či žízní“). Samozřejmě to bylo špatně, protože takové jednání koně nejen nesmírně stresovalo, ale často mělo i zdravotní následky. V současné době se tato snaha o nadvládu nad koněm přesunula na psychickou úroveň, kdy člověk osvědčenými technikami koně přesvědčí, že dělat pro člověka je menší zlo, než pro něho nedělat. Také se to vysvětluje tím, že kůň dostane na výběr: buď člověka poslechne, nebo bude provádět něco, co je mu tak nepříjemné, že nakonec člověka poslechne. Na tomto principu pracuje celá řada metod tzv. „zaříkávačů koní“ a výborným donucovacím prostředkem je zde kruhové ohrada. Stále to však je princip „většího nebo menšího zla“. Jenže pro běžného koně je i tento postup zbytečně nekompromisní. Navíc ne každý člověk ho dokáže dotáhnout do potřebného konce, aby byl účinný. Jako oboustranně výhodný se pak jeví přístup založený na filozofii: „Dělej, co po tobě chci. Pokud tak dělat budeš, bude ti dobře, pokud ne, pak budu otravovat tak dlouho, až mi vyhovíš a zjistíš, že je ti dobře.“ Být pro koně v první řadě zdrojem potěšení, takže se vám sám bude snažit vyhovět, bude sám hledat způsoby, jak vyhovět. A pokud by náhodou vyhovět nechtěl, prostě „jen“ budete tvrdohlavě neústupní, jako malé zaryté dítě. Na většinu koní to funguje.
Ale vraťme se ještě ke tvrzení, že člověk je člověk. V současné době je velmi moderní říkat, že člověk se má ke koni chovat jako dominantní kůň, jako šéf stáda. Nemyslím si, že by koně byli tak hloupí, že nepoznají, že nejsem kůň a nejsem členem stáda. Opravdu s nimi netrávíme 24 hodin denně, nepaseme se s nimi, neválíme v bahně, neutíkáme hromadně před domnělým nebezpečím, jinak vypadáme … A ani nechceme, aby se kůň k nám choval jako ke koni.
Lidi mají problém chovat se jako kůň, protože koňská mentalita je nám velmi vzdálená. Pokud něco neumím, pak je velká šance, že to budu dělat špatně a všechno jen zhorším. Proto je lepší přiznat sobě i koni, že jsem člověk. Ale postavit to tak, že díky tomu, že jsem člověk, si ke koni mohu dovolit i to, co si k němu nedovolí vůdce jeho stáda.
• Člověk může koně přivolat, nechat se následovat, i ho odehnat či nechat stát.
• Člověk může po koni chtít, aby stál, a on bude okolo něho chodit, ale stejně tak může chtít, aby kůň chodil okolo něho, a člověk bude jen stát.
• Člověk může koně krmit, ale může koni žrádlo vzít doslova „od huby“.
• Člověk se může koně dotýkat na jakémkoli místě, může ho omezovat v pohybu i v jeho svobodě (výstrojí, zapřažením, ježděním …).
• Člověk může koni dělat dobře, například podrbáním, čištěním, hlazením, a to kdykoli bude chtít. Po koni toto chování nevyžaduje a většinou mu to i zakazuje.
• Člověk může po koni chtít i naprosto nepřirozené věci, jako je vejít do malého prostoru, nechat na sebe sednout, nechat koně něco tahat, nutit koně projít okolo strašáků nebo po „nejistém“ povrchu, přesně řídit jeho pohyb i držení těla.
• Člověk si může dovolit jen tak vstoupit do stáda, ale i do osobního prostoru koně, může si dovolit koni zmizet z očí i na delší dobu a pak zase přijít.
• Toto vše platí pro jakéhokoli člověka - v očích koně jsou si lidi rovni a je jedno, kdo k němu přijde a kdo s ním bude manipulovat.
• Člověk vyžaduje poslušnost jen na krátkou dobu, po většinu dne do života koně nezasahuje. Vůdčímu koni ve stádě, nebere jeho „podřízené ovečky“, pokud bere (na práci), zase mu je vrací.
• Člověk může po koni chtít, aby přestal na omezenou dobu ctít zavedenou stádovou hierarchii. Například při ježdění se musí na příkaz člověka zařadit dominantní kůň za podřízeného apod.
Vidíte v tom snad nějakou podobnost s koněm?
Na oplátku musí člověk koni dát bezpečí. Musí ho přesvědčit, že cokoli, co bude kůň pro člověka nebo v přítomnosti člověka dělat, mu neublíží. Měl by se snažit, aby se kůň cítil v blízkosti člověka co nejpříjemněji, i když je jasné, že ne vždy se to podaří. Pokud se kůň bude muset chvíli vyrovnávat v něčím nepříjemným (nová výstroj, nové omezení, nová pomůcka, ale i veterinární zákrok apod.), musí mu člověk zajistit bezstresovou atmosféru, musí minimalizovat nepříjemnost a musí ho poté vždy odměnit něčím, co koni je příjemné. Na druhou stranu se snažím vyhledávat pro koně příjemné situace a těm nepříjemným se pokud možno co nejvíce vyhýbat, samozřejmě pokud to není výcvikově či výchovně nutné. Obecně se snažím být pro koně co nejméně protivný a obtěžující. Mým prvním úkolem je zjistit, co má který kůň skutečně rád, a to mu vhodně dopřávat.
Pokud dodržíte tato hlavní doporučení, kůň vás bude považovat za přátelskou bytost, jejíž požadavky zná a ví, že jsou splnitelné, a na druhé straně ví i to, že jsou závazné, čili splnit je musí. A ví, že když je splní, bude mu dobře – ideálně mu bude dobře i během jejich plnění. Takový kůň se pozná snadno: na lidi reaguje zvědavě, ale ne drze, při setkání s člověkem má přátelský výraz, nechá člověka okolo sebe chodit a na sebe šahat, ale on sám nedoráží. Chová se uvolněně a spokojeně. Je s člověkem v pohodě - a člověk je v pohodě s ním.
