Když jsem jela Coloradem … aneb jak se stát cowgirl
Den patnáctý – první den s kovbojem, medvěd na útěku, shánění dobytka
Gretchen nám veze kobylky v přívěsu a já s Gabčou jedeme přecpaným Broncem za ní. Cestou se stavujeme nakoupit pivo pro Davida a nějaké potraviny, i když spoustu zeleniny máme z Gretcheniny zahrádky. Cesta z Bayfieldu do Davidova kempu trvá asi hodinu. Z hlavní silnice odbočujeme na lesní cestu a po ní stoupáme pár mil až na místo.
Tady už na nás čeká David se svými dvěma border koliemi a šesti valachy plemene Quarter horse. Dave zde má skromný karavan, poblíž kterého jsme si postavily s Gabčou stan, přívěs sloužící jako sedlovna, kadibudku a velkou ohrazenou pastvinu. Nahoře v horách má kolem šesti stovek krav s šesti sty telaty a třiceti býky různých plemen, které hlídá jednomu rančerovi a přehání je během roku tak, aby vždy měli co spásat. Klasické ohrady zde nejsou, přes hory vede jen několik mil dlouhý plot z ostnatého drátu, který odděluje kopce tak, aby se dobytek nedostal úplně na druhou stranu hory či údolí.
Vyložily jsme kobylky, nasedlaly, naložily jsme je do Davidova přívěsu i s jeho koněm a vyrážíme po cestě dál do hor. Gretchen nám popřála šťastnou cestu a odjela domů. Na místě, kde jsme Davův přívěs spatřily poprvé, když jsme ho hledaly, necháváme auto a dál pokračujeme na koních. S sebou máme každá termosku s vodou, na druhé straně hrušky pověšené fotoaparáty, vzadu na sedle srolované pršipláště, které nám David půjčil, a v brašnách svačinu, kterou nám nachystal. Držíme se těsně za Davem, protože nejedeme po cestě (ani tady žádná není), ale kličkujeme mezi hustým porostem keřů a stromů.
Místní lesy jsou státní a nikdo je neudržuje. Spíše bych je nazvala pralesem než lesem, protože spadlé stromy nikdo neodklízí, cesty pro turisty tu také nejsou, dokonce ani naše mobilní telefony nemají signál. Prostě žádné spojení s civilizací. Jen když se člověk zadívá na oblohu, tak sem tam je vidět bílá čára od letedla.
Po chvíli David sesedá z koně a my zjišťujeme, že nejedeme jen tak někam, ale že stopujeme krávy. David nám vysvětluje, které stopy jsou čerstvé, které starší a kam vedou. Začínám doufat, že se neztratím, protože kromě udusané hlíny a keříků na té zemi opravdu nic nevidím. Jedeme dál do kopce a po chvíli narážíme na první stádečko šesti kraviček s telátky. Ty se na nás jen líně podívaly, míjíme je a pokračujeme v cestě. Lesy se střídají s loukami a sem tam narazíme na nějaké zbloudilé stádečko dobytka. Terén je pro naše kobylky poměrně těžký a po první hodině jsou zpocené až za ušima. Jedeme sice jen krokem, ale zato šplháme do prudkých kopců v hustém porostu, slézáme ze strmých srázů, brodíme potoky a skáčeme přes spadlé kmeny stromů. Zaklušeme jen občas na rovince, a když zrovna les není moc hustý. Ze začátku mně prudké kopce dělají problémy, protože jsem tak příkré srázy s koněm ještě nikdy nešla a asi by mě ani nenapadlo, že je vůbec kůň schopný šplhat nebo naopak scházet z takovýchto strání, a ještě při tom skákat přes stromy. Musím ale říct, že Moly i Misty zvládají tento terén celkem s přehledem, takže jsem si i já po chvíli řekla, že David snad ví, co dělá, a že budu důvěřovat svému koni.
Když přijíždíme k potůčku na jedné rozlehlé louce, Dave najednou zastavuje a rukou nám dává pokyn, že máme stát taky. Nejdřív nevím, co se děje, pak jsem si ale všimla, jak na nás za keříkem kouká velký hnědý medvěd. Chvíli na nás hleděl, pak se otočil, rozběhl se přes louku pryč a zmizel v lese. Byla jsem z toho tak překvapená, že jsem úplně zapomněla připravit svůj fotoaparát. Gabča byla pohotovější a foťák vytáhla, dokonce medvěda na útěku filmovala, ale zapomněla zmáčknout spoušť, takže nám na něj zbyly jen vzpomínky. Když jsme přišli až k potoku, zjistili jsme, že tam medvěd nebyl náhodou, ale že jsme ho vyrušili, zrovna když si pochutnával na mrtvé krávě. Po týdnu jsme tudy jeli znovu a kromě pár kostí a vyschlé kůže z ní nic nezbylo. David nám řekl, že to byl medvěd černý (i když byl hnědý), známý také jako medvěd brtník. Lidi, koně ani krávy sám od sebe nenapadá, ale živí se mršinami a uhynulými kusy dobytka. I přes tuto informaci jsme byly rády, že sedíme na koních a nejdeme pěšky.
Pokračujeme dál lesem nelesem, cestou necestou, stále do kopců. V jednom příliš prudkém a zarostlém svahu necháváme koníky vydýchat a David nám ukazuje nádherné výhledy na okolí. Je odtud vidět dokonce až na Nové Mexiko a Utah. Snažíme se s Gabčou koukat kolem sebe a hledat kravičky schované v lese. Pokud nějaké objevíme, musíme jim nadjet tak, aby se nevyplašily a neutekly jiným směrem, než chceme my. Přiženeme je k sobě a stádečko pak ženeme před sebou. Jeden jezdec jede vzadu a popohání pomalé krávy s telaty a další jedou po stranách, aby stádo nezměnilo směr. Někdy to není jednoduché uhlídat, protože se občas nějaká kráva rozhodne, že půjde pryč, otočí se od stáda a rychle mizí v porostu. To ji pak musí jezdec na koni předehnat, byť by jel z prudkého srázu, v potoce nebo hustém lese, kde jsou popadané stromy jeden vedle druhého, zastavit ji, otočit a přihnat nazpět ke stádu. To pak v rychlém cvalu ani nestíháme uhýbat větvím a ceníme si našich klobouků a dlouhých chapsů, které nám chrání nohy před větvemi. Tímto způsobem jsme sehnali dohromady několik stádeček, celkem to bylo asi osmdesát krav s osmdesáti telaty, a ty ženeme dál po vyšlapané stezce do kopce.
David nám stále opakuje, že nesmíme ztratit ani jednu krávu, ani jedno tele a že jedno z hlavních pravidel zní „kam jde kráva, tam musí i kůň“. Takže pokud se kráva rozhodne a úprkem pádí hustými keři ze srázu pryč, pak kůň s jezdcem musí za ní. Kravičky před sebou ženeme hlasitým „hyjá hyjá“, ale i tak je Davidův hlas silnější a my k popohánění musíme použít ještě větvičky ze stromů nebo plece našich koní, protože naše „hyjá“ na ně nestačí.
Pokud se kravičky rozprchávají na všechny strany, tak našimi největšími pomocnicemi jsou Davidovy borderky Josephi a Fang. Nám sice nerozumí, ale Davea poslouchají na slovo. Přesně vědí, kterou krávu kam mají zahnat nebo odehnat, umí doleva, doprava, štěkni, kousni, přines, rychle, pomalu, schovej se, čekej, běž atd. No prostě pokud David potřebuje rychle nějakou krávu přihnat zpět nebo oddělit, tak řekne svým fenkám, protože nám to musí vysvětlovat zřetelně, nahlas, pomalu, minimálně dvakrát, a i tak se pak obě s nechápavým výrazem zeptáme: „What?“ (Co?)
Nicméně vstupní zkouškou pro cowgirls jsme i přes počáteční jazykovou bariéru prošly, na koni jsme se udržely, úkol zahnat stádečko na kopec jsme splnily. Dokonce na část cesty se David odpojil a jel hledat nějakého ztraceného býka a my jsme s Gabčou hnaly stádo samy stále stejným směrem jako opravdové kovbojky. Konečně se po sedmi hodinách v sedle vracíme k autu, samozřejmě jinou cestou, protože jsme celý den jezdili po lese „cik cak“, abychom našli co nejvíce kraviček.
Unavené koníky jsme naložili do přívěsu a jeli do kempu. Tam je odstrojujeme, Moly dáváme na krk zvoneček, abychom je na velké pastvině ještě někdy našly, a pouštíme k ostatním koním na pastvu. Na večeři si v Davidově karavanu ohříváme ovocné knedlíky, které jsme s Gabčou připravily, a vaříme kukuřici. To zapíjíme horkou čokoládou s brandy a kolem osmé hodiny jdeme spát. Zítra vstáváme už v šest ráno, abychom stihli najít a chytit koně, nakrmit je a vyrazit znovu do hor hledat další stádečka dobytka.
(Pokračování příště.)
