Fauna Rio Yacuma
Rurre, jak se této osadě lidově říká, leží v departmentu El Beni na břehu Rio Beni a je výchozím místem, odkud lze podnikat výpravy do panenské bolivijské džungle, nebo do rozsáhlé pampy. Džungle z departmentu El Beni nabízí pravý ornitologický ráj, ve kterém se vyskytuje přes tisíc ptačích druhů. Z Rurre jsou organizovány například speciální výpravy za harpyjí pralesní nebo za ary (ararauanami, zelenokřídlými, žlutokrkými a malými). Tato oblast je také jediným místem na světě, kde žije zbytková populace ary kanindy. Ani velmi lákavá nabídka k pozorování některých z výše jmenovaných ptačích druhů, kterou nám navrhl jeden francouzský ornitolog žijící v Rurre, nás neodradila od našeho původního plánu navštívit pampu. Řeky protékající rozsáhlou bolivijskou pampou jsou obklopeny jen úzkým pruhem džungle a zejména v obdobích sucha jsou pověstné obrovskou koncentrací mnoha vzácných jihoamerických druhů ryb, plazů, savců a hlavně ptáků. Mnoho zde žijících živočichů lze dnes již spatřit jen na velmi málo lokalitách a v neporovnatelně menším počtu. Naším cílem bylo téměř vyschlé koryto Rio Yacuma. Řeku obklopuje džungle, která je v některých místech jen několik desítek, či stovek metrů široká. Tato řeka je v období sucha jediným zdrojem vody pro všechny živočichy z velmi rozsáhlé vyschlé oblasti. Usměvavý indiánský řidič, který na nás na letišti v Rurre v otlučené toyotě čekal, nám jen pyšně oznámil, že je potomkem původního, zde žijícího kmene Takana a že cesta k řece bude trvat asi čtyři hodiny. Poté nám nabídl lístky koky. Kyblík s kokou upevnil doprostřed auta hned za řadicí páku a pak již celou cestu nepromluvil, jen žvýkal. Měli jsme za sebou komplikovanou čtrnáct hodin trvající cestu ze solné pouště do La Paz, pak rychlý přesun letadlem z nadmořské výšky 4 000 do 200 metrů v Rurre, téměř čtyřicetistupňový rozdíl teplot, maximální rozdíl vlhkosti a před sebou čtyři hodiny cesty džunglí a pampou ve dvacet let staré toyotě. Koka rychle ubývala. Během cesty jsme stavěli dvakrát. První zastávka vlila krev do žil nám, když jsme hned při výjezdu z džungle do pampy na jediném stromě mohli pozorovat lenochoda hnědokrkého a pár tukanů obrovských. Druhá zastávka byla za další dvě hodiny a patrně zachránila našeho řidiče. V jediné osadě cestou a v jediném otevřeném obchůdku zakoupil další kyblík koky a lahev místní pálenky. Za další hodinu jsme již za soumraku a ve velmi dobré náladě dorazili k Rio Yacuma. Koryto řeky bylo téměř prázdné a k loďce, která nás čekala kdesi na jeho dně, jsme museli sestoupit po velmi strmém bahnitém a skoro čtyři metry vysokém břehu. Když jsme se svými bágly a fotovýzbrojí „napadali“ do vratké loďky, čekala nás již jen asi půlhodinová plavba proti proudu do našeho tábora, do kterého jsme již za tmy museli opět vystoupat po strmém bahnitém břehu. Hladina řeky byla očividně o několik metrů nižší než v období dešťů. Ideální stav pro pozorování naší vysněné fauny Rio Yacuma. Rio Yacuma se vlévá do Rio Beni a je tak jedním z přítoků Amazonky. Protéká pampou téměř neosídlené oblasti Bolívie a je dosud málo navštěvovaná turisty. Většina cestovatelů, kteří se do Rurre vydají, dá přednost na první pohled lákavější džungli. Pozorování zvířat v džungli je však mnohem náročnější a bez velmi zkušených místních stopařů a ornitologů je jen otázkou štěstí. Často se stává, že ani během několikadenního pobytu v džungli turisté nespatří „téměř nic“. My jsme však v okolí Rurre mohli strávit jen necelé tři dny a za tuto dobu jsme chtěli pozorovat co nejvíce zástupců zdejší fauny. Na člunech jsme proto strávili celé dva dny a část jedné noci. Na to, co jsme za tak krátkou dobu zažili, se nedá nikdy zapomenout. Řeka, břehy, houštiny i vysoké stromy vyčnívající z džungle byly doslova naplněny zdejší faunou.
Hned v prvních minutách naší ranní plavby jsme spatřili dva živočichy, v jejichž pozorování ve volné přírodě jsem doufal jen ve skrytu duše. Prvním byl tapír jihoamerický, který však rychle zmizel v houštině za vrcholem břehu. Tím druhým byl delfínovec amazonský, který vyskočil nad hladinu jen pár metrů před naší loďkou. Tento bílý, téměř tři metry dlouhý sladkovodní delfín byl již na pokraji vyhubení. Domorodci věřili, že maso těchto zvířat způsobuje impotenci, a nikdy je proto nelovili. Příchod evropských dobyvatelů však znamenal začátek rychlého konce tohoto druhu. Dlouho byli pak tito savci považováni za vyhynulé. Až v roce 1987 francouzský oceánograf Jacques Costenau šokoval svět jejich prvními záběry. Skupinka těchto impozantních zvířat nás doprovázela téměř dvě hodiny a doslova s námi laškovala. Vynořovali se v kruzích okolo naší loďky, nečekaně a vždy na jiném místě, takže nikomu z nás se za celou dobu nepodařilo pořídit dobrý snímek.
Dalším mým oblíbeným zvířetem je kapybara. Na březích Rio Yacuma jsme jich mohli pozorovat velké množství a velmi často s mláďaty. Tyto největší hlodavce světa jsem měl již možnost pozorovat na několika jihoamerických lokalitách. Většinou se zdržovaly ve vodě nebo v její těsné blízkosti. Zde se však popásaly dále od vody, neboť v období sucha je v kalné řece a na březích neuvěřitelná koncentrace lovců jejich mláďat, kajmanů brýlových. Toto jsem si ještě více uvědomil při prohlížení fotografií různých druhů zvířat. Na mnoha z nich byl v pozadí kajman, kterého jsem si při focení vůbec nevšiml. Při noční plavbě stačilo zasvítit kamkoliv ke břehu či do vody a oči kajmanů zářily všude jak světlušky. Ve vodních rostlinách u břehů často svítily shluky očí jejich několikadenních mláďat. Samice kajmanů brýlových kladou čtrnáct až čtyřicet vajec do tlejících rostlin u bahnitých břehů. Jedno hnízdo může používat i více samic a hlídat je pak společně proti predátorům.
Jedny oči svítící v houští však byly nezaměnitelné. Byly to obrovské oči volavčíka člunozubého. Tento nádherný vzácný druh volavky loví výhradně v noci. Spatřit jej v divočině ve dne je téměř nemožné. Na Rio Yacuma se nám to však poštěstilo hned několikrát. Volavčíci člunozubí se podobají vzácným člunozubcům africkým. Mají zajímavý způsob lovu. Na souši používají svůj obrovský silný zobák jako kladivo k ubíjení kořisti. Při lovu ryb se postaví proti proudu a s doširoka otevřeným zobákem kořist nasávají.
Odlišný způsob lovu má anhinga americká, místními indiány nazývaná „hadí pták“. Anhinga při lovu klouže tiše pod vodní hladinou, nad kterou se jako had vlní jen její hlava posazená na velmi dlouhém krku. Dlouhým ostrým zobákem propichuje svou kořist (ryby, malé hady, mláďata želv a kajmanů), kterou pak prudce nadhazuje a polyká celou. Pozorovat tyto ptáky při lovu je velkým zážitkem. Po každém lovu se antingy musí dlouze sušit s doširoka roztaženými křídly, protože jejich peří je smáčivé.
Další perlou místní avifauny jsou slunatci nádherní. Slunatec nádherný váží necelých 200 gramů, ale při ohrožení, nebo při zásnubních tancích dokáže svůj objem několikanásobně zvětšit. Vějířovitě roztáhne ocas a křídla, na nichž se objeví dvě veliké oči a v plné kráse se pak projeví jeho nádherné motýlí zbarvení. Slunatec je plachý a velmi obezřetný, má velmi jemné peří a létá tiše jako sova. Kořist probodne svým dlouhým špičatým zobákem. Při ohrožení syčí jako had. Je zde velmi ceněn mezi indiány, kteří jej používají k chytání hmyzu (jedovatých pavouků) ve svých příbytcích. Jiné potravní návyky má kurlan chřástalový, jeden z nejpozoruhodnějších vodních ptáků. Je potravním specialistou, jeho téměř výhradní potravou jsou vodní měkkýši oblovky. Velmi dlouhý zobák má na konci ohnutý a tak uzpůsobený k vyloupávání šneků z ulit. V minulosti byl tento druh hojně loven a dostal se až na pokraj vyhubení. Je to velmi hlučný pták. Samci mají rozšířenou průdušnici vytvářející smyčku a vydávají zvuky podobné lidskému křiku. Na vetřelce se vrhají dlouhýma nohama a vydávají při tom silný plačtivý hlas.
Dalšími velmi hlučnými obyvateli Rio Yacuma jsou čáji obojkové. Hnízdí na zemi, ale jelikož neměly dobu hnízdění, pozorovali jsme je vysoko v korunách stromů nebo kroužící ve velkých výškách. Volání čáj obojkových je za soumraku slyšitelné až na vzdálenost tří kilometrů. Vesničané je zde rádi chovají, protože to jsou výborní hlídači, kteří „spouští alarm“ při každém vyrušení.
Velmi početnými a velmi hlučnými jsou další obyvatelé břehů této řeky. Jsou to hoacini chocholatí. Tato lokalita je označována za jednu s největším počtem těchto prehistoricky vypadajících ptáků, kteří jsou rovněž potravními specialisty. Jejich potravu tvoří výlučně pupeny a listy aronovitých rostlin, kterých je zde dostatek i pro velmi početnou zdejší populaci.
Po celou dobu naší plavby po této životodárné, ale zároveň velmi nebezpečné řece, řece plné červených piraní, kajmanů a anakond, jsme pozorovali mnoho dalších ptačích druhů, hoky amazonské, kukačky veverčí, kukačky ani, kondory havranovité, čtyři druhy rybaříků, tyrany bentevi, čápy jabiru. Velmi často jsme pozorovali i ostnáky jihoamerické, kteří se zde společně se želvami terekami jednovousými a mláďaty kapybar stávají asi nejčastější potravou kajmanů. Ze zde žijících savců, kromě již zmíněných kapybar a tapírů, jsme v hustě zarostlých březích či vysoko v korunách stromů pozorovali kuandy obecné, lenochody hnědokrké, vřešťany rezavé a velmi často i početnou zdejší populaci jinde vzácných kotulů bolivijských.
Každý soumrak nad Rio Yacuma znamená velké a hlasité stěhování mnoha ptačích druhů na svá noční stanoviště. Nad našimi hlavami velmi hlučně přelétali čáji, jabiru, hoacini, volavky, vlhovci i aratingy. Za úplného šera jsme několikrát spatřili i malá hlučná hejnka arů. Ten pravý koncert však začíná teprve v noci. Směsice libozvučných a hrůzostrašných zvuků, štěkot, pláč, volání, pískání, řev, troubení či velmi časté zvuky prozrazující boj na vodní hladině nás ujistily, že život na Rio Yacuma ani v noci neutichá.
