Jakariny tmavý (modročerný) Volatinia jacarina (Linnaeus, 1766)
Vzpomněl jsem si, že vcelku nedávno jsem investoval docela slušný peníz a zakoupil tlustou knihu o pěvcích Jižní Ameriky. Koupil jsem ji jenom proto, že autora ilustrací jsem již znal jako znamenitého kreslíře, který ptáky umí opravdu dobře. A tak jsem nahlédl. Krucipísek, měl jsem se vsadit, mohlo bejt na pivo! Samozřejmě to byli dva samci. Tak jsem si dal hlavu do dlaní a snažil si vzpomenout. A viděl já jsem vůbec na vlastní oči samici? Nevzpomněl jsem si a dokonce mi připadá, že samici jsem nikdy opravdu neviděl. Budu se na to muset soustředit, abych někde získal její fotku. Něco mně říká, že by tyhle ptáky mohl někdo ještě mít v bývalé NDR, teď jim říkají Osis. Nakonec ji mohu mít i já sám, před více než třiceti léty jsem ty ptáky přece fotil. Jenže mám v diákách menší zmatek a nakonec jsem použil jen fotku samce, který na ní vyšel docela slušně. Muselo to být někdy koncem května, protože na té fotce sedí na rozkvetlém červeném hlohu. Býval v Hradci Králové známý chovatel drobotě, myslím, že se jmenoval Mareček. Když projíždíte od Prahy Hradcem někam dál na východ, tak tam na konci města jezdil trolejbus, za konečnou stanicí to šlo nějak malinko do kopečka a nahoře byly domy, jenom vpravo. Pak již zase silnice klesala a jelo se lesem. Tak tam napravo někde bydlel ten pan Mareček. Možná to tenkrát již ani nebyl Hradec. Jednou jsme se tam zastavili, asi na cestě do Olomouce. Potom jsem koncem sedmdesátých let dostal nabídku udělat knížku o ptácích, aby tam bylo hodně fotek. Tak jsem napsal panu Marečkovi, jestli bych si tam nemohl přijet vyfotit jakariny. Nejdřív žádná odpověď, ale potom přišla přenoska, a co byste se trmácel. Až to budete mít hotový, pošlete mi ty ptáky zpátky, nejlíp v pondělí, aby se to přes neděli někde nezadrhlo. Všechno dobře dopadlo, na fotce je jenom samec. Je to víc jak třicet let, ale takhle vzadu na hlavě, když na to vzpomínám, někde úplně pod kůží, mě svrběj kořínky vlasů, jako že v tý přenosce byli dva ptáci. Takže jsem nakonec i tu samici mohl vidět na vlastní oči i u nás. A taky že ano. Píšete-li na počítači, má to tu výhodu, že můžete kamkoliv vložit další, opravnou větu. Což tedy činím. Ukázalo se, že jsem v roce 2005 fotil pár jakarinů, když je v BZUK vystavoval P. Pavlovec.
Karásek ty ptáky uvádí pod číslem 54 na straně 47. Kromě jejich popisu uvádí však jen krátkou poznámku, že v jeho době se do Evropy jakariny hojně dovážel, a dále říká: v zajetí snadno a spolehlivě hnízdí. Po válce to u nás vůbec jednoduché nebylo. Jestliže by snad někdo získal skutečný pár a ti ptáci mu opravdu odchovali mláďata, co pak s nimi dále? Nebylo kde získat protějšky pro mladé. Jestliže jsem nějaké jakariny u nás kdy viděl, o jejich odchovu jsem nikdy nic neslyšel. (Dodatečně jsem zjistil, že je odchoval P. Pavlovec v Plzni.) Viděl jsem však zahraniční fotku, na které je samec v obvyklé proletovačce a v pozadí sedí samice na hnízdě v obyčejném kanářím košíčku bez jakéhokoliv stínění, třeba nějakou březovou haluzí. Takže mohu brát Karáskovu zprávu o jejich snadném hnízdění za hodnověrnou. Jsou tady však drobné překážky. Představují je sami ptáci. Samozřejmě musí být přiměřeného věku, aby vůbec zahnízdili. Musí být plodní. To však samo o sobě nezjistíte. Zdá se však, že jakariny se může dožít o něco vyššího věku než většina drobných astrildovitých, a to také znamená, že jsou i déle plodní. Nejdůležitějším faktorem pro chovatele bude však znalost rozlišení pohlaví. Ačkoliv rozdíly ve zbarvení pohlaví popisuje Karásek správně, je to podáno pouze slovně a naše generace již asi nemá příliš času a trpělivosti na čtení. Samice jakarinů vypadají zcela odlišně než samci. Ovšem samci jaksi klamou tělem. Svoje lesklé, modročerné zbarvení mají pouze v takzvaném svatebním opeření. Mimo dobu hnízdění jsou hnědočerní, často po těle různě skvrnití. Dokonalého vybarvení dosahují zřejmě až ve vyšším věku. Čím starší, tím intenzivněji jsou vybarvení. Mohl bych je přirovnat třeba k našim rehkům domácím, u kterých je samec s každým přibývajícím rokem stále černější. Možná, že ani v přírodě někteří samci jakarinů v době hnízdění nedosáhnou na zcela dokonalé vybarvení. Mám tím na mysli, že někteří mohou zůstat v době hnízdění skvrnití, nikoliv jednolitě modročerní. Najdete třeba na internetu fotky, které vypadají jako fotky z přírody a samec na nich viditelně zpívá. Samci jakarinů také s oblibou zpívají v letu, na fotkách to vypadá podobně jako zpěv lindušek lesních nebo zvonohlíků zahradních. Linduška lesní zpívá na nějakém vyvýšeném místě, třeba špičce smrku. Potom za stálého zpěvu vzlétne a začne stoupat do výšky, aby posléze klesala klouzavým letem k zemi. Přitom stále zpívá. Takhle je na fotkách zachycen i jakariny. Kdo ví, jak to ve skutečnosti vypadá? Já tam bohužel nebyl.
Většina jihoamerických drobných pěvců je řazena do čeledi strnadovitých. I jakariny. Na základě čeho řadí většina systematiků takové ptáky mezi strnady, mi však zůstává záhadou. Rozdíl mezi naším evropským strnadem rodu Emberiza a nějakým karduelidem je patrný na první pohled. Oproti tomu u mnohých Jihoameričanů je jejich „strnadovitost“ jen na kroucení hlavou. Třeba takový rod Tiaris – kubánky – je svým chováním tak podobný astrildovitým, až je to na pováženou. Ani jakariny se nechová jako typický strnad. Zvláště s tím nekoresponduje jeho snadný chov v klecích a spolehlivé odchovy. Tedy podle starší literatury. Snadné odchovy jsou vcelku běžné u astrildovitých a karduelidů proto, že jsou to semenožraví ptáci, kteří krmí svoje mláďata potravou vyvrhovanou jim předtrávenou z volete. Kdežto praví strnadi krmí svoje mláďata hmyzem, který jim přináší v zobáku. To je zásadní rozdíl. Chovatelé nejsou systematiky a je jim vcelku jedno, kam jsou ptáci řazeni. Nakonec je to dělení veskrze umělé, ovšem mohlo by vést k falešným závěrům v chovu. Asi ani systematikové nemají naprosté jasno, co strnad je nebo není. Můžeme si všimnout, že na začátku čeledi strnadovitých je řazen Urocynchramus pylzowi, v takovém případě strnad Převalského, který více než často je řazen jinam a nazýván hýlem Převalského. I u Jihoameričanů je velké množství ptáků, na které se jen podíváte, a víte, že to musí být nějaký strnad. Ti ostatní jsou tam řazeni nejspíš jenom proto, aby celý systém nebyl nakonec příliš komplikovaný. Na závěr bych si tedy dovolil doporučit chovatelům, kteří by snad nějakým způsobem přišli k jakarinům, aby k nim nepřistupovali jako ke skutečným strnadům. Lepším návodem pro chovatele je anglické pojmenování těchto ptáků, které zní Blue–black Grassquit. To je slovní složenina, která se nejspíš do češtiny vůbec přeložit nedá. Znamená to, jako že ten pták je vídán, když opouští trávu. Ovšemže je to především trávožrout nebo lépe řečeno konzument travních semen, která jsou jeho hlavní potravou. I v klecích se dají krmit prosem a podobnými semeny rostlin, které jsou v podstatě trávami.
Obvykle tedy řadíme jakariny do čeledi Emberizidae – strnadovití. Rod Volatinia je pak monotypický, žádný jiný druh ptáků do tohoto rodu neřadíme. Jen druh Volatinia jacarina (Linnaeus, 1766). České jméno vychází z Karáska, který však ptáky nazývá jen jménem rodovým, bez pojmenování jménem druhovým. Když mi vyšla v roce 1980 knížka „Chováme exotické ptactvo“, měl jsem tam i fotku jakarina a musel řešit, jak jej nazvat druhovým jménem. Zvolil jsem tmavý, protože samci nejsou jaksi celý život modročerní, jsou i flekatí. Potom přišlo další české názvosloví, které jej nazvalo podle anglického překladu modročerným. Protože moje vlastní jméno bylo na světě dřív a já nemám důvod jej měnit, držím se jej dál. Do závorky jsem použil i synonymum, abych na různá pojmenování upozornil. Tolik vysvětlení k titulku tohoto článku.
Jakariny je rozšířen od Střední Ameriky směrem na jih až po severní Argentinu. Překreslil jsem jednu verzi novější mapky rozšíření, ovšem ani tato verze není příliš přesná. V podstatě zpřesňuje jen některé vnější hranice území rozšíření, ale uvnitř tohoto areálu dost přesná být asi nemůže. Jde hlavně o území Amazonie. Jakariny se živí ponejvíce travními semeny, která také sbírá často na zemi, a tato jeho specializace jej předurčuje jako obyvatele savan a stromových savan porostlých do velké míry travními porosty nebo také hospodářské krajiny. Travní porosty nenajdeme v tropickém deštném lese, který pokrývá Amazonii. I tady však mohou být lesní světliny porostlé trávami v sušších a výše položených místech, kam může jakariny pronikat. Také může pronikat hluboko do Amazonie v důsledku těžby dřeva, když je po vytěžení lesa půda dále zemědělsky obdělávána. Pokud ne, les se v tropických poměrech velmi rychle obnovuje. I když to není tentýž les, nejsou v něm travní porosty typu, který by byl vhodný pro jakariny. Na severozápadě se nevyskytuje jen v nejvyšších hřebenech Kordiller. Obvykle vystupuje asi do výše1 000 metrů, místy však až do 2 500 metrů. Situaci s rozšířením si člověk může představit na mapkách, které najdeme na internetu a které představují menší území. Je tam třeba rozšíření v Nikaragui. Na takovém podrobnějším zobrazení uvidíme, jak je rozšíření jakarina ostrůvkovité, když kopíruje travnaté krajiny, v lesích se nevyskytuje. Se změnami krajiny, v důsledku její přeměny na zemědělsky obdělávanou, dochází i ke změnám rozšíření těchto ptáků.
Areál rozšíření těchto ptáků je značně rozsáhlý, jeho okraje jsou vzdáleny tisíce kilometrů. Nepřekvapuje proto, že druh vytváří zeměpisné formy. Není jich mnoho, známe jen tři a rozdíly ve vybarvení ptáků, zvláště samců, nejsou příliš výrazné. Spíše se dají vystopovat rozdíly ve vybarvení samic. Věnoval jsem tomu nějaký čas a prohlédl dostupné knihy, načež jsem jezdil po internetu jako veverka, abych obohatil své znalosti ohledně těchto forem. Nakonec jsem to vzdal. Ukázalo se totiž, že veškeré poznámky je nutné nejméně dvakrát ověřovat, aby mohl člověk přiblížit ruku k ohni, dát vlastní ruku do ohně bych se neodvážil. Podařilo se mi sice najít vědecké pojmenování zeměpisných forem, nikoliv však jejich geografické rozšíření. To v pramenech jaksi chybí. Dalo by se to zjistit v Národním muzeu, ovšem to pracoviště je přestěhované do Počernic, což je asi 30 km daleko. Sedí tam vědec, který kdysi obětoval opravdu velký peníz za kompletní seznam druhů ptáků a poddruhů, včetně synonym, z Latinské Ameriky, což je řada knih dlouhá asi tak, jako když vám rybář ukazuje, jak velkou chytil štiku. To jsem také vypustil. Pak jsem se ještě kouknul na internet, jestli nenajdu Linného, protože někde je napsáno, kde a kdy popsal nominátní formu a že by to mělo být v Systema Naturae z roku 1766, ed. 12, strana 314. Vykoukla na mě však nějaká ryba. Odpískal jsem to taky. Takže nakonec na vědomí dávám, že tři zeměpisné formy druhu Volatinia jacarina (Linnaeus, 1766) by měly být následující:
Volatinia jacarina jacarina
(Linnaeus, 1766)
Volatinia jacarina peruviensis
(Peale, 1848) – jakariny tmavý peruánský
Volatinia jacarina splendens
(Vieillot, 1817)
Bez geografického rozmístění, které neznám. Jen v jednom případě se lze domnívat, že forma žije na západním okraji Jižní Ameriky, jelikož nese jméno peruánská. To lze přenést bez uzardění i do češtiny. Fotografií člověk najde na internetu již více. Samci jsou si podobní jako vejce vejci, ovšem samice vypadají dosti variabilní, pokud to tedy opravdu jsou na těch snímcích všechno jakariny. Vypadá to, že se u samic dají vystopovat tři typy. Nejběžnější jsou samice trochu do rezava. Chovatel by sice neměl křížit různé formy, ovšem účel světí prostředky, jak známo, tudíž stačí, aby to byla opravdu samice jakariny.
Na závěr musím říci, jak jsem mile překvapen tím, že se mi podařilo slepit článek z toho mála, které znám. Snad to i někomu pomůže, kdyby někde nějaké jakariny viděl k mání, třeba zase na jaře ve Zwolle. Nekupujte pořád jenom ty černé rozele, stejně to spadne v ceně. Takovej jakariny je taky černej čertík a navíc pěkně zpívá.
