Vaza malý (Coracopsis nigra) Linnaeus 1758
slovensky: Krkavčík menší
německy: Kleine Vasapapagei
anglicky: Black Parrot
francouzsky: Petit vaza
Délka 34 až 36 cm.
Tento málo známý papoušek vytváří čtyři subspecie:
1. Coracopsis nigra nigra – vaza malý východní
2. Coracopsis nigra libs – vaza malý západní
Obývají Madagaskar. V místech, kde se obě formy překrývají, dochází k jejich křížení, takže jestliže přežije do dalších let, tyto formy časem přestanou existovat v čisté podobě.
3. Coracopsis nigra sibilans – vaza malý komorský
Obývá Komory (ostrovy Anjouan a Grande Comore). Vytváří tu nepočetné populace, ale má naději na své zachování.
4. Coracopsis nigra barklyi – vaza malý praslinský
Obývá Seychely – ostrov Praslin. Zde přežívá několik posledních desítek kusů a je na pokraji vyhynutí.
Život v přírodě
Madagaskar je ostrov, kde je flóra a fauna odlišná od afrického kontinentu. Žijí zde pouze tři druhy papoušků. Agapornis šedohlavý (Agapornis canus), vaza velký (Coracopsis vasa) a vaza malý. Oba vazové se odlišují svým zbarvením od ostatních papoušků žijících na africké pevnině. Obývají spolu stejný biotop. Jsou to vysoké lesy s palmami, ale i lesní světliny a paseky s osamělými stromy.
Nevyskytují se na náhorní plošině, kde je místy úrodná půda, takže je místními Malgaši zemědělsky využívána. Sem pořádají jen občasné nálety na úrodu prosa, kukuřice, čiroku a rýže. Domorodci je proto dříve hubili a pronásledovali, protože vazové jim působili značné škody na úrodě. Dnes je chráněn, vývoz zakázán, a přesto jejich počty pomalu, ale jistě klesají s nezodpovědnou politikou vlády, která nedokáže zabránit nadměrnému kácení lesů, které tak mizí závratným tempem. Vazové se stahují do národních parků (Mentagne d´Ambre, Tsingy de Bamaráham, IÍsao, Inamombo), kde je alespoň drancování lesů zakázáno.
Pohybují se v menších skupinkách nebo větších hejnech a živí se různými bobulemi místních stromů, ovocem a plody, květy a semeny ve všech stadiích zralosti. Upřednostňují plody divokých fíků, kujavy, pepřovku, kumguatu, rambutanu, guavenu aj. Spotřebují velké množství semen palem Trachycarpus, Chamaerops a Hyphaene. Oblíbené jsou také malé oranžové plody pandánové palmy, která jich má ohromné množství a na nichž se přiživuje i spousta ostatních živočichů. Nebyli pozorováni, že by požírali hmyz. Pro odchov mláďat vyhledávají dutiny v baobabech, pandánech, fíkovnících aj. a používají i staré odumřelé kmeny. Kde to prostředí dovolí, sdružují se do malých kolonií a společně hnízdí. Vazové jsou plaší a temperamentní ptáci. Neustále jsou v pohybu, prolézají větve, přeletují ze stromu na strom a většinou se chovají velmi tiše. Na zem slétají jen výjimečně v případech, že vyhrabávají kořínky a hlízy, sbírají spadaná semena a plody nebo konzumují písek a kamínky kvůli trávení. Krmení u těchto ptáků je zvláštní. Samec se zcela zakloní a prudce celou váhou vyrazí proti samici a velmi rychle ji nakrmí, což se často opakuje. Samec přitom vějířově roztahuje ocas a vztyčuje peří na krku. V období toku se ptáci k sobě přibližují s hlavami nataženými dopředu, s vějířovitými ocasy a strnulé úklony občas vystřídají dotyky zobáků. Tento svatební tanec se několikrát opakuje a potom dochází k paření. (Gaymer)
Bylo pozorováno, že samci se vysune ze zduřelé kloaky asi 2 až 4 cm dlouhý kopulační orgán o průměru asi 1 cm. To nebylo zjištěno u žádného jiného druhu papouška (kromě vazy velkého). Samec má v té době také světlé okruží oka. Zajímavá je i změna barvy rohoviny zobáku rodičů. Zcela zesvětlený zobák samce při toku a hnízdění začne tmavnout při líhnutí mláďat. U samice se tak stane až v době vylétnutí mláďat z hnízda. To už má samec zobák skoro černý. Zvláštní je, že při hnízdění asi 80 % samic ztratí veškeré peří na hlavě a holá kůže se jim zbarví do žluta. Samičky snášejí 2 až 4 vejce bílé barvy. Mláďata se líhnou asi za 19 až 21 dnů. Mají dlouhé krky, velké zobáky, světlé nohy a jsou ochmýřena. Rodiče je krmí stejnou potravou, kterou přijímají celý rok. Mladí vylétají asi za šest týdnů a staří se o ně ještě asi 10 až 20 dnů starají. Hnízdí jedenkrát v roce, a to v období listopad až leden.
Chov v zajetí
Domorodci je chovají velmi často volně. Přistřihnou jim křídla a papoušci se volně pohybují s drůbeží. Krmí je vařenou rýží a banány. Jsou to příjemní a klidní chovanci, kteří nekřičí a rychle se naučí napodobovat nejrůznější hlasy zvířat. (Boetticher)
Do Evropy byl poprvé importován v roce 1867 do Zoo Londýn. U nás byl vystaven v roce 1881 na výstavě v Praze. Vždy byl dovážen velmi vzácně a také velmi vzácně odchován. Můžeme říci, že do roku 1975 to byli téměř neznámí papoušci, jak ve světových zoo, tak u soukromých chovatelů.
V roce 1977 jako první na světě odchoval dvě mláďata chovatel Winnen z NSR.
V roce 1982 chovatel Fricker ze Švýcarska také odchoval dvě mláďata.
V roce 1983 se podařil první odchov v Zoo Darmstadt (NSR). Zde bylo šest vazů chováno ve voliéře asi 7×3 metry s vnitřním prostorem 2,5×2,5 m. Ten byl v zimních měsících vytápěn na průměrnou teplotu 14 °C. Ptáci ale přes zimu vylétali ven, i když bylo od plus 6 °C do minus 4 °C. Měli budky z kmene smrku o průměru 50 cm a výšce 120. Vletový otvor 8 cm. Krmení v zimních měsících – slunečnice, proso, semenec, bodlákové semeno, ovoce (hrozny, mango aj.), sušené jeřabiny. Letní měsíce – plody černého bezu, hlohu, dřišťálu, drobné plané třešně, pámelník, lopuch, pastuší tobolka a opět všemožné ovoce. Ptáci začali tokat v červnu. Přispělo k tomu teplé počasí okolo 30 °C. Ve dvou budkách bylo nalezeno celkem pět vajec (dvě a tři) o rozměrech 27 až 29×34 až 36 mm. Vylíhlo se jediné mládě, které opustilo budku asi za šest týdnů. Po dobu jednoho týdne se ještě do budky na noc vracelo. Krmení bylo stejné, jen zvýšené dávky plevelů, plodů a ovoce, které bylo posypáváno vápenným přípravkem Osspulvit.
V roce 1986 odchoval jedno mládě chovatel Becker z NSR. Pár vazů malých byl umístěn ve voliéře 4×2 m s vnitřní ubikací 2×2 m, v zimě vytápěnou na 5 °C až 8 °C. Měli budku z bukových prken 30×35×90 cm (v) s vletovým otvorem 9,5 cm. V červenci ptáci začali tokat, opět byl pozorován úkaz s vychlípením kloaky. Byla snesena čtyři vejce o velikosti 35,5 až 36×20 až 29 mm. Mládě se vylíhlo pouze jedno. Chovatel tvrdí, že to bylo po 13,5 dnech, ale mnozí jsou k tomuto údaji skeptičtí. Mládě začalo po čtyřech dnech štěrbinovitě otevírat oči a po týdnu mu začaly tmavnout nohy. Ve stáří jedenácti dnů bylo označeno kroužkem o průměru 9,5 mm. Mělo v té době již znatelné peří na křídlech a ramenou. Na víčkách pozoroval chovatel „řasy“, které však s opuštěním hnízda zmizely. Mládě opustilo budku za 37 dnů. Po týdnu došlo ke ztmavnutí zobáku, který byl dosud světlý. Krmení – polozralé proso, hloh, jeřabiny, klíčený holubí zob, domácí vaječná míchanice, červený rybíz, slunečnice a černý rybíz, kukuřice v klasech, mrkev, jablka. Žádné jižní ovoce a vitamínové přípravky.
V roce 1987 – se podařil odchov v Loro Parque (ostrov Tenerife). Do voliéry o rozměrech 3,5×4×3 m (v) bylo umístěno osazenstvo – čtyři kusy vaza malý a dva kusy vaza velký. V červenci došlo k zahnízdění a snesení čtyř vajec vazů malých v budce 35×35×90 cm, s vletovým otvorem 9 cm. Po třech týdnech uhynula chovná samice. Ošetřovatelé při kontrole budky nalezli jedno živé mládě staré asi dva dny. Bylo již prochladlé, ale přežilo toto období snad jen proto, že venkovní teplota na Tenerife byla v tu dobu 27 °C. Kurátorka R. Low mládě ihned vložila do inkubátoru s teplotou 35,5 °C. Po krátké době ho přemístila do líhně s nižší teplotou. Za hodinu mládě začalo zvedat hlavičku a během půl dne jeho zdravotní stav začal být normální. Mládě mělo dlouhé bílé chmýří a tvar hlavy a zobáku velmi připomínal mládě Papouška královského (Alisterus scapularis). Další den už bylo krmeno skleněným kapátkem kašovitou krmnou směsí připravenou z rozemletých pšeničních klíčků, loupaných slunečnicových jader, mixované zeleniny, sóji, banánů a kanáří směsi. (V dnešní době už je na trhu spousta směsí různých kvalit od více či méně renomovaných firem.) Touto směsí bylo mládě krmeno po dobu šesti dnů každé dvě hodiny. Pak byly intervaly prodlužovány. Asi pátý den bylo pozorováno vysunutí pohlavního orgánu z kloaky, což u mláďat ještě nebylo zaznamenáno. Během dopoledne byl zatažen zpět. 35 dnů po vylíhnutí se již mládě pokoušelo živit samo. V oblibě mělo mladý zelený hrách. Krmení – klíčené fazole, boby mungo, katjang, burské oříšky neloupané i vařená jádra z nich, vařená kukuřice, slunečnice, mrkev, jablka, pomeranče a ostatní ovoce a plody, velkolistý špenát. Pták si peří na prsou čistil jako holub a také ho měl velice měkké.
Ve stejném roce bylo v Zoo Walsrode (NSR) odchováno šest mláďat.
Do České republiky bylo dovezeno několik desítek vazů malých i velkých po tzv. „revoluci“. Mnoho kusů uhynulo, zbývající si zakoupily některé naše zoologické zahrady. V současné době jsou chováni v počtu tří kusů v plzeňské zoo, odkud pocházejí i fotografie. Tam jsou umístěni v Madagaskarském pavilonu v jedné prostorné voliéře společně s agapornisy šedohlavými. Zatím se o hnízdění nepokusili. Krmení je obdobné jako v předcházejcích případech. Chovají je i někteří naši „specialisté papouškáři“.
Závěr
Jsou to dlouhověcí ptáci, dožívají se údajně i 54 let (Tavistock). V současné době nejsou známy žádné mutace ani modifikace. Doložen je jen jeden bílý kus z Berlína z roku 1895 a černobílá straka z let 1972 až 73 ze Zoo Hamburk.
Dá se říci, že odchovy těchto ptáků jsou víceméně náhodné a velkou roli při odchovu vtom hraje kus chovatelského štěstí než cílené plánování, zvyšování teploty a vlhkosti, změna krmné dávky, dotace vitamínů, ideální voliéry, budky atd … Je to zkrátka ještě nepříliš probádaný papoušek a je v něm jakési tajemno.
R. Low z poznatků, které získala umělým odchovem prvního vazy, nabyla přesvědčení, že rod Coracopsis je spojovacím článkem mezi papoušky a holuby. Americký cytogenetik Valentine přislíbil, že vědecky ověří postavení rodu Coracopsis. Potřebuje k tomu zaslání materiálu ke studiu (tj. příprava kultury z krve, genetické srovnání, evoluční vztahy apod.). V současnosti ještě není výzkum ukončen, ale předpokládá se, že názor R. Low bude mylný.
Vaza malý je jeden z nejméně obdivovaných druhů papoušků pro své šedočerné zbarvení. Přízeň si v poslední době pozvolna získává pro svou vzácnost, obtížný chov, mimořádné chování i jen částečnou dostupnost. Přežití v jejich domovině je značně ohroženo tím, že ročně dochází ke změnám na 130 000 ha v místech jejich rozšíření. Proto jednou z cest pro záchranu tohoto druhu bude kromě zachování biotopu i bezesporu chov v zajetí.
