Minorky

Na někoho působí minorky „hranatě“, na jiného elegantně … Každého ale zaujmou velkými bílými ušnicemi a sytě červeným obličejem. Tato kombinace vytváří zajímavý kontrast zejména u černého barevného rázu. Minorky jsou zajímavé také snáškou velkých bílých vajec.

Zařazení: středomořská plemena lehkého typu (ve Vzorníku plemen drůbeže skupina F1).
Původ: Španělsko, u zdrobnělých Německo (v EE se uvádí i Velká Británie).
Kroužek: kohout 20 mm, slepice 18 mm, zdrobnělá forma kohout 13 mm, slepice 11 mm.

Vznik plemene

Minorky pocházejí ze španělského ostrova Menorca ve Středozemním moři. Kolem roku 1835 se dostaly do Anglie, kde byly zušlechtěny. Angličané udělali z původních černých selských slepic velké elegantní slepice na vyšších nohách a s výrazným hřebenem, laloky a ušnicemi. Přikříženy byly mimo jiné langšanky a australky.

Od 70. let 19. století se minorky šířily po Evropě a dostaly se i k nám. J. Novák ve věstníku „Naše drůbež“ z roku 1937 píše: „Minorky černé s listovým hřebenem jsou u nás značně rozšířeny. S růžicovým hřebenem a bílé jsou chovány pořídku. V některých krajích najdeme hodně jejich kříženců. Jimi byla zlepšena valně váha vajec u naší selské slepice.“ Tehdy se uváděla průměrná snáška 160 vajec s hmotností vajec až 80 g. K jatečným účelům se minorky nepovažovaly za příliš vhodné právě díky černému opeření.

Minorky posloužily i k prošlechtění jiných moderních plemen.

Plemenné znaky

Minorky jsou sice slepice lehkého typu, ale velkého tělesného rámce, patří k největším z lehkých plemen. Hmotnost staršího kohouta může být až 3,7 kg. Trup je protáhlý, výše nesený, vyšší je i postoj. Dlouhý sevřený ocas nesou minorky nízko. Kůže je bílá a rovněž chodidla jsou bílá, zobák a běháky jsou zbarvené různě podle barevných rázů.

Dominantou minorek je velká široká hlava zdobená velkým listovým hřebenem hrubší tkáně. Vepředu je hřeben předsazený nad kořen zobáku, praporek sleduje týl, ale nepřiléhá k němu. Požaduje se 4 až 6 široce řezaných zubů. Slepice mají hřeben klopený tak, aby nebránil výhledu. Minorky se chovají i s růžicovým hřebenem.

Obličej je červený, hladký a neopeřený, u kuřic bývá často tmavěji pigmentovaný. Důležitým znakem minorek jsou velké, hladké, oválné ušnice (tvaru mandle) bílé barvy s emailovým leskem. I laloky jsou poměrně velké a podlouhlé.

Nejčastější exteriérové vady

Problémem, na který si chovatelé často stěžují u kohoutů, je naklonění praporku ke straně, případně zvlnění hřebene. Častou vadou kohoutů jsou kornoutovité laloky. Hřeben slepic dost často zakrývá oko, další vadou je jeho esovité pokřivení. Nehezky vypadá i nepravidelné řezání zubů a neucelené praporky.

Také ušnice nebývají ideálního tvaru. Neměly by být různě zřasené, špičaté, půlkruhové nebo červeně ohraničené. Ušnice bývají poměrně často poškozeny. Pokud se kohouti poperou a jsou poraněné, zůstávají na nich nehezké hnědé skvrny a různá zvrásnění.

Poměrně časté je probělení obličeje, s nímž se mnohdy setkáváme u starších kohoutů. J. Kafka ve svém článku o minorkách uvádí: „Stupeň probělení jde ruku v ruce s tmavou pigmentací běháků a obličeje. U mladých zvířat čím jsou běháky tmavší, tím je tmavší i obličej a černě pigmentované jsou i ušnice. Platí to zvláště pro slepice. Naopak světle břidlicové běháky vedou sice k světle červenému obličeji a svítivě bílým ušnicím, ale také později k nežádoucímu probělení v obličeji.“

Co se trupu týče, občas se vyskytnou zvířata s kratšími zády a trupem, méně klenutými prsy a méně vyvinutým břichem. Problém některých zvířat jsou vysoko nesené nebo rozevřené ocasy, krátké běháky.

Barevné rázy

U nás se nejčastěji chovají černé, zajímavý je tu kontrast červené a bílé barvy na hlavě a černé barvy peří. Opeření je sytě černé se zeleným leskem, oči tmavě hnědé až černé, černý je i zobák a běháky, drápy rohové. Vadou bývají záběly, nejčastěji v letkách a ocase. U některých zvířat jsem se setkala s probělenou podsadou, což je u plemen s bílou kůží výluková vada.

U nás se minorky chovají také 

modré s lemy, i ony mají oči tmavě hnědé až černé, zobák tmavě rohový, běháky černé až břidlicové. Vzorník uvádí i 

bílé a žíhané minorky s oranžově červenýma až červenýma očima a masovými běháky. U žíhaných může mít zobák i běháky tmavší skvrny.

Užitkovost

Minorky jsou charakteristické snáškou velkých bílých vajec. Vzorník uvádí minimální hmotnost násadových vajec 60 g, slepice často snášejí vejce 65–75 gramová, velikostí srovnatelná např. s velsumkami nebo barveveldkami, které ale snášejí hnědá vejce. Snáška se pohybuje kolem 170 vajec za rok (udává se i 190).

Minorky jsou citlivé k výkyvům počasí, tedy chladného počasí. V zimě prakticky nesnášejí. Nevadí jim ale letní vedra, při nichž snáška neklesá. I minorky patří k plemenům, která by neměla kvokat. Na zahraničních stránkách se jen zdrobnělé minorky řadí k plemenům, která dobře sedí i odvodí kuřata. Zdrobnělé minorky snesou za rok 100–120 vajec, min. hmotnost násadových vajec je 35 g.

Na rozdíl od většiny lehkých plemen jsou i po jatečné stránce dobře využitelné, jejich maso je jemné. Překážkou tu může být tmavá barva peří, někomu „nesedí“ bílá barva kůže.

Specifika chovu

Minorky jsou temperamentní a pohyblivé, shánlivé slepice vhodné pro velké výběhy, nejsou určeny pro intenzivní chovy. Uvádí se ale, že je možné je úspěšně chovat i ve voliérách.

Mladé kuřice rády nocují na stromech, jakmile začnou snášet, ztěžknou a více zpohodlní. I tak, pokud naznají, že za plotem je něco, co nemají, často přelétají. Úprkem či letem také reagují na nebezpečí.

Kuřata se snadno odchovávají a dobře rostou, rychle opeřují, ale pohlavně dospívají později než např. vlašky.

Kohouty je dobré oddělit od slepic a do jejich hejna nezasahovat. Přidání nebo odebrání zvířete naruší hierarchii (společenský žebříček) v hejnu, což vyvolá rvačky.

Minorky jsou zejména díky svým „ozdobám hlavy“ 

citlivé na vlhko a chlad. Ideální je chovat je podobně jako vlašky v dobře zatepleném a odvětraném kurníku a za mrazu je vůbec nepouštět ven. Mráz jim snadno způsobí omrzliny zejména zubů hřebene, které nekrotizují a odpadají. Citlivou částí jsou i laloky. Postižení je pro zvířata bolestivé, zasažení kohouti nepojímají, slepice přestávají snášet. Pomoct můžeme přidáním oleje do vody k napájení, J. Kafka doporučuje zvláště kohoutům mazat hřebeny a laloky modrou indulonou nebo vazelínou.

Zahraničí

Minorky jsou chovány ve většině zemí EE v černé a bílé barvě. Uváděny jsou také modré, žluté a krahujcové. Přehled barevných rázů minorek v evropských zemích je vidět z přiložené tabulky.

Klub

U nás bohužel Klub chovatelů minorek nepracuje. Ve Velké Británii byl Klub chovatelů minorek založen v roce 1962, kontakt na něj je: Rob Walker, adresa: Menorca Club, Pensons dům, Stoke Bliss, Tenbury Wells, Worcs, WR15 8RT, tel: 07767 237840 nebo 01885 410453, web: http://www.poultryclub.org/minorcaclub/.

V zemi původů se dnes uvádí množství chovatelů minorek, kteří mají menší chovy, více na: http://www.racesautoctones.com/index.php?id=27.

Tabulka: Výskyt barevných rázů minorek v zemích EE
Původ	Česká republika	Německo	Belgie	Velká Británioe	Francie	Itálie
Španělsko	Minorky 2)	Minorka 2)	Minorque 2)	Minorka 2)	Minorque	Minorca
modré	blau	bleu	blue	bleu
žluté	gelb	fauve		fauve	fulva
žíhané	gestreift	barré		barré
černé	schwarz	noir	black	noir	nera
bílé	weiß	blanc	white	blanc	bianca
Německo a Velká Británie	Zdrobnělé Minorky	Zwerg-Minorka 2)	Minorque naine 2)	Minorca Bantam	Minorque naine	Minorca nana
modré	blau	bleu	blue
žluté	gelb	fauve
žíhané	gestreift	barré
šedé	perlgrau	gris perle
černé	schwarz	noir	black	noir	nera
bílé	weiß	blanc	white	blanc	bianca
Původ	Chorvatsko	Nizozemí	Polsko	Skandinávie	Španělsko	Slovensko
Španělsko	Minorka	Minorca's 2)	Minorki	Minorka	Menorca	Minorka
	blauw (ongezoomd)		bl?
	buff		gul
	gestreept
crna	zwart	czarny	sorte	negra	čierna
	wit		hvide		biele
Německo a Velká Británie		Minorca kriel 2)	Minorki miniaturowe	Dvaerg-Minorka		zdr. Minorka
	blauw (ongezoomd)
	buff
	gestreept
	parelgrijs
	zwart	czarny	sort		čierna
	wit	biały			biela