Rod Brachypelma

Tento rod patří do čeledi Theraphosidae a podčeledi Theraphodinae, který obývá Jižní a Střední Ameriku. Do rodu Brachypelma lze zařadit tyto druhy: Brachypelma emilia (White, 1856) - jedná se o typový druh, podle něhož byl tento rod popsán. Dále jsou to: Brachypelma albopilosa, B. andrewi, B. angusta, B. annitha, B. auratum, B. aureoceps, B. baergi, B. baumgarteni, B. boehmei, B. embrithes, B. epicureanum, B. fossoria, B. hamorii, B. sabulosum, B. smithi, B. vagans.

Popis

Jedná se o zemní druhy. Někteří žijí např. v pouštích a polopouštích, jiní zase v deštných pralesích. Žijí v norách, pod kameny, kousky kůry a v dalších příležitostných úkrytech.

Samci tohoto rodu mají tibiální háky, které jsou umístěné ve třetině délky předního páru nohou na koleni (tibii). Samice některých druhů tohoto rodu jsou při páření vůči samci značně agresivní. Často jsou po páření doslova vyhnáni z terária, a to v tom lepším případě. V horším případě samice samce zabije. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že má samice B. albopilosa má na svědomí tři samce. Všechny zabila, bohužel, aniž by se páření podařilo. Myslím, že to u této samice již zkoušet nebudu. Většina druhů tohoto rodu má několik stovek mláďat. Z tohoto důvodu je odchov velmi náročný a to hlavně kvůli času, který musíte mláďatům věnovat. Kdo obhospodařoval např. 500 mláďat B. albopilosa, ví o čem mluvím. Sklípkani rodu Brachypelma se brání uvolňováním žahavých chloupků, i když jsou známy i případy pokousání, které jsou velmi bolestivé, hlavně kvůli mechanickému poškození kůže. Ale ani žahavé chloupky nejsou nijak příjemné. Drobné, lehké chloupky se vznášejí nad sklípkanem a zabodávají se do kůže a sliznice, v horším případě do očí. Mají schopnost velmi lehce pronikat do tkání. Žahavé chloupky mohou na kůži způsobit lehké svědění a zarudnutí postiženého místa. U citlivějších lidí však mohou vyvolat záněty, otoky, v extremních případech až anafylaktický šok.

Euathlus versus Brachypelma

Připomeňme si také známý spor - rod Euathlus versus Brachypelma. Rod Euathlus popsal Ausserer v roce 1875, kdy zároveň popsal jeho typový druh E. truculentus. Rod Brachypelma popsal až později Simon v roce 1891. Jako typový druh určil Simon sklípkana Brachypelma emilia (White 1856). V roce 1989 bylo publikováno od předního světového arachnologa N. Platnicka zásadní dílo „Advances in Spider Taxonomy 1981-1987“. Zde Platnick synonymizoval rod Brachypelma s rodem Euathlus. Tuto skutečnost však německý arachnolog G. Schmidt zásadně zpochybnil sérií článku v letech 1990-1992. Dnes se taxonomové kloní k názoru, že se jedná o dva samostatné rody.

Rod Brachypelma spadá do Washingtonské deklarace o ochraně druhů (WA II).

Brachypelma vagans

Domovina tohoto zemního sklípkana je Mexiko, kde je zcela běžným druhem.

Vlastní nory si nehloubí, ale vyhledává příležitostné úkryty. Často se zde vyskytuje v blízkosti lidských obydlí.

V zajetí se snadno rozmnožuje, poměrně záhy dospívá - zpravidla po sedmi až devíti svlékáních.

Terárium nemá velké nároky na výšku, důležitá je však jeho základna. Rozměry terária by měly být přibližně 20x20x20 cm. Jako podklad lze použít rašelinu nebo lignocel ve vrstě 3-5 cm, který udržujeme z poloviny vlhký. Minimální teplota by se měla pohybovat okolo 23 st. C.

Jako úkryt lze použít kousek zakroucené kůry nebo např. skořápku od kokosového ořechu. Neměla by chybět mělká napáječka. U rodu Brachypelma je zbytečné opatřit terárium rostlinami, jelikož je stejně v krátkém čase zničí.

Brachypelma vagans je velmi aktivní a obzvlášť po svleku hezky zbarvený sklípkan. Jeví se mi však více agresivní než např. B. albopilosa. Mám doma nedospělého samce, který vyjede absolutně po všem, co se v teráriu hne. Ale ne že udělá jen výpad, nýbrž se do toho i zakousne, jako např. se snaží zakousnout do pinzety.

Jako krmivo lze použít larvy potemníka, šváby, cvrčky nebo myší holata.

Lze doporučit začátečníkům!

Brachypelma smithi

Tento sklípkan pochází také z Mexika, kde obývá pouště a polopouště. Staví si nory pod kameny a ve svazích. Sameček i samička má základní zbarvení hnědé, hlavohruď se žlutooranžovým lemem, kolena oranžovo-červená. Délka těla je asi 7 cm. Atraktivní zbarvení sklípkana vedlo k drancování přírodních nalezišť ve své domovině a proto skončil v seznamu CITES.

Odchov není snadný jako např. u B. albopilosa. Ovšem pokud se vše vyvede, vytvoří samice pět týdnů po spáření kokon, který opustí až 1000 mláďat za 7-10 týdnů.

Jedná se o velmi mírný a poměrně aktivní druh, který je často viděn mimo úkryt.

V zajetí je potřebná teplota okolo 25-26 st. C. Jinak platí pro chov stejná pravidla jako u B. vagans. Vzdušná vlhkost by se měla pohybovat okolo 50-60 %.

Tento druh je vhodný pro začátečníky!

Použité materiály (i pro pro předchozí články - rod Avicularia, rod Grammostola): Fr. Kovařík - Sklípkani, Volker von Wirth - Sklípkani - Jak na to.

P.S.: Tímto Vás chci zároveň pozvat na burzy Aqua-Terra Exotic, konané v České Lípě v Rock clubu 2000 (Stará Lípa). Termíny: 27.5., 24.6., 15.7., 5.8., 16.9., 7.10., 18.11., 9.12.2000, vždy od 9.00 hod. Jedná se o burzy akvarijních a terarijních zvířat, chovatelských potřeb, exot. rostlin, odborné literatury. Informace: M.Toráň, tel.:0425/20306, 0603/759321.