Pes: proč zahrabává kosti
Proč na mě můj pes štěká a může se zbláznit, kdykoli sáhnu po telefonu?
Každý, kdo někdy v životě působil v oblasti telemarketingu, vám potvrdí, že polovina psů začne štěkat, když jejich páníček / panička zvedne telefon. Proč? Protože je to naučili – nechtěně.
Problém začíná ve chvíli, kdy pes poprvé štěkne, když telefonujete. Zřejmě se dožaduje pozornosti. Možná se mu/jí chtělo štěknout jen tak. Kdyby to udělal/a kdykoli jindy – třeba když jste se dívali na televizi nebo vyplňovali složenky – , asi byste to ignorovali. Tím pádem byste ho/ji za štěknutí nijak neodměnili, takže by pejskovi nestálo za to udělat to podruhé.
Jenže když s někým telefonujete, zpravidla nechcete, aby volaný slyšel štěkat vašeho psa – popřípadě vás, jak ho okřikujete. Nabízí se tedy, že v takové chvíli psa pohladíte nebo mu hodíte plyšáka na druhý konec místnosti, hlavně aby už byl zticha. A než se nadějete, pes štěká pokaždé, když sáhnete po telefonu – protože mu to jednou vyneslo odměnu.
Někdy to zajde dokonce ještě dál. Existuje řada lidí, kteří při telefonování dají štěkajícímu psovi dokonce pamlsek, aby ho umlčeli. Pes to chápe jako pochvalu. A když za každé štěknutí dostane sušenku, proč by s tím přestával? Psi nejsou žádní hlupáci.
Nejlepší řešení je tomuto problému včas předejít: neodměňujte psa – byť výjimečně – za něco, co dlouhodobě nechcete, aby dělal. Jestli pes štěká, když zvednete telefon, ignorujte ho. Pokud to nezabírá nebo pokud váš pes už je „telefonní maniak“, obraťte se na svého veterináře a požádejte ho o kontakt na zkušeného cvičitele, který vám to pomůže psa odnaučit. Věřte tomu nebo ne, psa je možné naučit, aby přestal štěkat, na povel.
Proč malí psíci tak rádi provokují velké hafany?
Není pochyb o tom, že v těle mnoha malých psíků dříme velký pes a že jsou mezi nimi lepší a horší případy. Chybu nicméně nikdy nehledejme v malých raťafácích, co se člověku hned zakousnou do kotníku, ale v jejich majitelích. Lidé totiž tyhle psíky, jelikož jsou tak malí a roztomilí, nechávají dělat si, co chtějí. Všechno jim vždycky projde.
Někteří malí psi se hrdinně kasají, protože mají ve skutečnosti strach, ale existují i takoví, kteří provokují velké psy opravdu proto, aby vyvolali rvačku. Říkají jim: „Já jsem taky pes! Co, troufáš si?“ Jsou to malí pořízci, co uvěřili tomu, že jsou stejně velcí a silní jako Německé dogy. A budete-li jim tolerovat, aby zpoza okna hrozivě štěkali na velké psy chodící okolo, koledujete si o to, že to časem přeroste v něco horšího. Když totiž takový velký pes projde kolem a váš malý na něj u toho štěká, zanechá to v prckovi dojem, že vetřelce svým výhrůžným štěkotem zahnal. A jeho ego zase o něco povyroste. Nakonec si začne myslet, že je stejně velký jako doga, a bude se navážet do každého psa, který mu vstoupí do cesty.
Řadu malých psů navíc jejich majitelé nosí, což v nich opět vzbuzuje dojem, že jsou něco víc. Koneckonců je snadné si myslet, že jste velký, když se na svět – a na ostatní psy – díváte shora.
Takovýhle malý rebel je legrační a roztomilý, dokud ovšem nenarazí na velkého hafana, který mu to jeho naparování nezbaští. Malý psík může začít rvačku, ale velký ji vždycky ukončí.
Majitelé malých psů by si proto měli dávat pozor, aby ve svých svěřencích zbytečně nepodporovali (ani jim netolerovali) neoprávněně hrdinské chování. Malé psy je třeba v útlém věku socializovat s těmi ostatními, například na cvičáku, a následně je dobře vychovat a vycvičit. Nedovolte svému pejskovi (je-li malý), aby provokoval ty velké. Pokud nedejbůh vyvolá rvačku, vezměte ho do náruče a jděte domů.
Mnoho malých psů patří ve skutečnosti k nejchytřejším plemenům a občas jim musíme přiznat, že na to vážně vyzráli, jakkoli na pohled nepůsobí právě inteligentně. Všichni přece musíme chodit do práce, abychom se uživili – ale gaučoví psíci? Ti to mají vážně zadarmo … a nežijí si zrovna nuzně. Samé vybrané lahůdky, značkové oblečení, návštěvy v psích kadeřnictvích a na pedikúře, a do toho je krásné slečny přenášejí v polstrovaných kabelkách od předních návrhářů, obcházejí s nimi luxusní butiky – kéž bychom i my měli takhle za ušima!
Proč se psi tak rádi válejí ve smradlavých blivajzech?
Jistě asi znáte všechny ty spreje a voňavky a bytové deodoranty, že ano? Tak těmi psa nedojmete. Kdyby si měl pes vybrat, čím provonět celý dům, zvítězila by nejspíš týden chcíplá myš nebo hromádka kočičích hovínek.
Přestože své psy zbožňujeme, jejich a náš vkus na „vůně“ se dost podstatně liší. S přihlédnutím k tomu, že pes má asi stokrát vyvinutější čich než člověk, který z nás je povolanější k tomu, aby rozhodoval, co voní líp?
A teď k pověstnému vyvalování se. Vlastně je to úplně jednoduché: tak jako na sebe lidé aplikují parfémy a vůně, dělají to i psi.
Existuje teorie, podle níž se psi válejí ve smradlavých věcech čistě z požitku. Aby si to vychutnali. Pes narazí na neodolatelně páchnoucí ždibeček čehosi; to je, jako když člověk najde na zemi stokorunu. Prima nález! Pes si musí přičichnout z co největší blízkosti, musí tu líbeznou vůni zhluboka nasát. Najde-li však celou chcíplou rybu nebo pořádný kus nějakého blivajzu, má z toho takovou radost, že se v tom zkrátka musí vyválet; jako člověk, který vyhraje v loterii milion a vyhazuje nad hlavu stokoruny a rochní se v nich „jako prase v žitě“. Předpokládám, že jste si všimli, jak připitoměle se u toho psi tváří.
Také v tom hraje roli boj o přežití. Jste-li zvíře živící se lovem, získáváte strategickou výhodu, pokud kolem sebe nešíříte pach predátora: kořist pak totiž neví, že přicházíte. Vyválet se v něčem silně páchnoucím – ve výkalech nebo dokonce v mršině – poskytuje jakési pachové maskování a šelmám to usnadňuje lov.
Naši psi samozřejmě dávno lovit nemusí, aby se nažrali, nicméně staré instinkty je neopustily. Proto když najdou něco smradlavého, s chutí se v tom vyválejí. A hlupák člověk nemá nic lepšího na práci než strčit psa pod sprchu, namydlit ho a všechno zkazit – alespoň z pohledu psa.
(Z knihy Pes: proč zahrabává kosti?, kterou vydalo nakladatelství BB art.)
