Domácí rvačky

Mnozí lidé celkem správně předpokládají, že dvěma psům bude doma veseleji než jednomu, a tak pořídí druhého. Buďto si nechají štěně od své fenky, zakoupí dalšího chovatelsky nebo pracovně nadějného jedince, chtějí vyzkoušet jiné plemeno, nebo se ujmou nalezence, pejska z útulku, popřípadě jim přibude do domácnosti pes nového životního partnera. Někdy se psi snášejí dobře, jindy to stále „skřípe“, a dochází ke vzájemnému napadání, které může skončit i těžkým poraněním, nebo dokonce smrtí.

Dva psi už totiž vytvoří smečku, ve které platí psí pravidla, nikoliv ta naše. V psí smečce si nikdy nejsou dva jedinci ve všem rovni. Ten, kdo má vyšší postavení, demonstruje svou převahu, a pečlivě si střeží všechna privilegia. Ten, kdo by rád získal lepší pozici, provokuje a doráží. Občas dojde i na změření sil, zvláště jsou-li síly vyrovnané. Nejdramatičtější proto bývají střety mezi dvěma psy téhož plemene, popřípadě velikosti a přibližně stejného věku.

Nejvíce zmatku ve vztazích dvou psů pravidelně dělají lidé. Snaží se jim spravedlivě, tedy rovným dílem, přidělovat svou přízeň i všechny požitky, vstupují do vyjasňování pozic a často trestají toho nepravého. Tím problém jen zhoršují.

Pár tipů, jak rvačkám předejít:
1. Pokud chceme mít doma dva psy téhož plemene, je třeba vybrat povahově zcela odlišné typy, a podle přirozených projevů dominance a submisivity vybrat a vždy podpořit silnějšího jedince. To v důsledku znamená, že i krýt (rodit) by měl jen jedinec výše postavený.

2. U psů s velkým velikostním rozdílem je dobré, když je přirozenou autoritou velký pes – proto mu vybíráme malého kamaráda s mírnou, nekonfliktní povahou.

3. Máme-li doma naopak malého rváče a chceme pořídit větší plemeno, koupíme raději opačné pohlaví, nebo naprostého dobráka bez šéfovských ambicí.

4. Dojde-li k tomu, že dosud vůdčí pes zestárnul, nebo ho trápí nemoc, a druhý pes stojí o vyšší post, pomůžeme jim co nejrychleji vyměnit pozice tím, že podpoříme mladšího a ubereme pozornost a privilegia dosavadnímu šéfovi. Významně pomůže i kastrace staršího psa.

5. Nadržujeme za všech okolností výše postavenému psovi (vítání, pozornost, mazlení, místo ke spaní, pamlsky, jídlo …), ale nepřipustíme rvačky.

Pokud se psi přes všechna preventivní opatření začnou prát, je nejdůležitější přijít na příčinu. Může to být nemoc, úraz nebo stáří vůdce, krytí feny podřízeným psem, hárání nebo porod podřízené feny, ale také pochvala či odměna podřízenému psovi, nebo naopak potrestání vůdce majitelem. Udělat pořádek v takto rozhádané smečce vyžaduje velký respekt plynoucí ze správného (nejvyššího) hierarchického postavení, pevné nervy a naprostou zásadovost.

Nejsložitější bývá soužití několika fen, zvláště pokud jsou všechny chovné. S kolísáním pohlavního cyklu dochází k neustálému soupeření o nejvyšší pozici. V přirozené smečce totiž obvykle rodí jen nejvýše postavená fena. Ani kastrace problém neřeší. Zatímco u samců po kastraci výrazně klesne hladina testosteronu, který je odpovědný za „mocenský boj“, u fen po potlačení vlivu samičích pohlavních hormonů naopak přijde ke slovu testosteron produkovaný nadledvinkami, a může se stát, že vykastrovaná fena bude hájit svá práva ještě úporněji. Někdy nezbývá než se s jednou z fen rozloučit, nebo je držet trvale oddělené.

Všichni, kdo chtějí mít doma více než jednoho psa, by proto měli dobře znát zákony psí smečky a snažit se zacházet se psy podle nich.