Když jsem jela Coloradem … aneb jak se stát cowgirl
Den šestnáctý – hledání mrtvé krávy
Všechny koně jsme uvázaly k uvazišti, které je jednoduché, bezpečné a přenosné. Dave má mezi dvěma stromy ve výšce asi dvou metrů natažené lano, na kterém jsou kovová oka vzdálená asi dva až tři metry od sebe. Za ně se kůň na vodítku přiváže tak, aby hlavou dosáhl na zem, ale nemohl se zamotat. Koním jsme daly jejich příděl snídaně do speciálních plátěných pytlů, které se nasadí na hlavu koně jako náhubek. Kromě pastvy David koně krmí ještě směsí ovsa a jiných zrnin, což jim dodá energii pro práci.
Dnes si do hor budeme brát Daveovy koně, aby si Misty a Moly mohly po včerejšku odpočinout a nabrat síly na další den. Já si sedlám ryzáka Sannyho, Gabča menšího Rockyho a David hnědáka Jackoba. Kvůli dosti náročnému terénu zdejších hor musí mít každé sedlo poprsní řemen a zadní podbřišník, jinak by na koni nedrželo. Na chvíli se tu zastavily Gretchen s Lenkou a dovezly nám v kanystrech zásoby pitné vody. David si všiml, že Rockymu spadla podkova, tak mu ještě před odjezdem dává novou a ukazuje Gretchen, jak správně upravit kopyto i podkovu, aby koni sedla jak přibitá.
Od kempu opět vyrážíme autem s přepravníkem a necháváme ho u cesty. Dále pokračujeme koňmo lesem, sem tam mineme nějakou stezku vyšlapanou od dobytka a občas zahlédneme skupinku kraviček. Davidovi koníci jsou výborní. Pro jistotu nám dal ostruhy, kdyby se jim nechtělo do kopců, ale drží se pěkně za sebou a otěže člověk skoro nepotřebuje. Připadám si téměř jako turista na vyhlídkové jízdě. Koně s přehledem zvládají náročný terén, strmé srázy, rokle a skoky přes spadané stromy. Oproti Gretcheniným kobylkám mají navíc velkou výhodu v tom, že jsou naučení dávat pozor nejen na sebe, ale i na nohy jezdce, takže se při proplétání hustým lesem nemusíme bát, že by nám skřípli nohu o strom. Při rozvážení soli pro dobytek nebo stěhování věcí na srub v horách a zpět za sebou David mívá i dva nákladní koně, kteří jsou naložení obrovskými vaky a nemůžou si dovolit zaseknout se s nimi mezi stromy.
Stále následujeme Davida, který prý hledá mrtvou krávu někde uprostřed lesa. Po pár hodinách jsme dojeli na místo, ale kráva nikde. Vypadá to, že asi odešla po svých. Kolem jsou ale vidět stopy medvěda, který nejspíš doufal, že kravička zemře. Údajně tady totiž roste jedovatá rostlina, kterou dobytek žere a následně zahyne. David pak musí mrtvé krávě (pokud ji najde dřív než medvědi) uříznout ocas a podle barvy krve pozná, jestli se otrávila nebo zemřela na něco jiného.
Po poledni jsme se vyšplhali na vrchol jednoho z kopců, odkud je výhled na krásné jezero Vallecito pod námi. Trochu jsme se tu s koňmi zamotali do změti spadlých stromů, které jsou všude kolem nás, a tak nemůžeme najít cestu ven z tohoto bludiště. Hodně kmenů skáčeme, ale některé jsou spadlé přes sebe a moc vysoké na to, aby je kůň z místa mohl skočit.
Nakonec sjíždíme na druhou stranu do údolí, kde potkáváme asi čtyři osedlané koně uvázané ke stromu. O něco dál je skupinka lidí, kteří tu mezi stromy natahují ohradník. Zjišťujeme, že jsou to Daveovi známí, a tak se s nimi dáváme do řeči (teda spíše David). Z rozhovoru jsme pochopily, že tudy vedou ohradu, aby se dobytek nemohl vracet zpět na kopec, ze kterého jej vyháníme kvůli nedostatku trávy. Při té příležitosti vytahujeme svačinku, co jsme si nachystali do brašen a obědváme – samozřejmě v sedlech. Potom jedeme druhou stranou hory zpět a kontrolujeme, jestli tu v lesích nezůstalo nějaké zbloudilé stádečko krav.
Po devíti hodinách v sedle se vracíme autem do kempu. Zjišťujeme, že i po druhém dnu v sedle nás nic moc nebolí. Jen nohy máme do „O“. David nám na večeři připravil lososa s bramborem a cuketou a na závěr se dojídáme jogurtem. Po jídle si ještě u piva povídáme o rozdílných přístupech ke koním v USA a Evropě, o soutěžích, podkování, obsedání a o všem, co nás napadne a co nám dovoluje slovní zásoba a gestikulace. Kolem půl desáté konečně zalézáme do spacáků a tvrdě usínáme. Ani jsme si nevšimly, že se k nám v noci do stanu tajně vloupala Fang (Border kolie). Ještě že to nebyl medvěd …
Den sedmnáctý – shánění dobytka, kulhající kráva
Po snídani nás opět čeká ranní rozcvička – odchyt koní na pastvině. Vystřídali jsme koně, takže si beru Misty (morganka, 17 let), Gabča Moly (QH, 20 let) a Dave krásného quartera Montyho. Auto s přívěsem tentokrát necháváme o pár mil dál než minule. Jezdíme po kopcích – někdy za sebou, někdy v rojnici a někdy se dokonce rozdělíme úplně – a hledáme krávy. Přijde mi to jako počítačová hra v krásném prostředí coloradských lesů. Každý z hráčů má za úkol vystopovat a najít co nejvíce krav s telaty, ty sehnat dohromady a pak je přemístit na dané místo. Kdo najde nejvíce krav a nejméně jich po cestě ztratí, vyhrává.
Ze začátku se s Gabčou bojíme, abychom se neztratily, když nás David vyšle každou jinam. Zabloudit se tady dá snadno, protože tady nejsou cesty – pouze stezky vyšlapané dobytkem, žádná civilizace na dohled, žádný mobil, kompas ani mapa. Kolem jen les a sem tam kráva. Spoléháme pouze na naše koně. David nás utěšuje, že pokud bychom se přece jen ztratily, tak máme šanci, že nás do dvou týdnů najdou. Nejdůležitější je najít nějaké krávy a držet se jich, protože ty obvykle jdou za větším stádem, znají to tu mnohem lépe než my a dají se snadno vystopovat.
Po seskupení jednotlivých stádeček přeháníme většinou kolem 80 až 100 kusů dobytka nahoru do kopců, kde je necháváme. Část trasy vede po zpevněné cestě, která krávy drží ve správném směru, což je mnohem pohodlnější než je hnát skrz les. Občas se ale najde nějaká, která skočí z cesty a jde lesem pryč. Potom ji musíme (většinou i s teletem) rychle najít a přihnat zpět ke stádu.
Všimli jsme si, že jedna z krav dost kulhá a nestačí ostatním. David rozmotal svoje laso, zatočil s ním párkrát ve vzduchu a chytil ji za zadní nohu. Konec rychle přivázal k hrušce na sedle, seskočil a doběhl ke krávě. Monty automaticky začal couvat a zapřel se celou vahou proti krávě, aby nemohla jít dopředu. David jí za zadní nohu přivázal jiný provaz, který obtočil kolem stromu, druhý konec také připevnil k hrušce a původní laso povolil. Takže Monty teď stál vedle krávy zapřený proti stromu a kráva se marně snažila koně silou přetáhnout a utéci. Tady konečně vidíme, k čemu slouží zadní podbřišník, který měl teď Monty zařezaný do břicha, jak se sedlo tahem za hrušku překlápělo. Dave mezitím vytahoval z brašny obří injekční stříkačku a nějakou lahvičku. Stříkačkou natáhl tekutinu z lahvičky, nasadil dlouhou jehlu, přišel ke krávě a profesionálně zabodl injekci do jejího zadku. Monty mezi tím poslušně držel krávu, aby se nemohla pohnout. Potom David vše sbalil zpátky do brašny a uvolnil laso z nohy krávy. Celé dění překvapeně sledovalo z lesa její telátko. Kráva chvíli nevěděla, co se děje, pak se pomalu odpotácela do lesa a za ní i tele.
My jsme dohnaly zbytek stáda a zeptaly jsme se Davida, co že jí to dal a proč. Řekl nám se smutným výrazem, že měla nemocnou nohu, takže jí bohužel musel dát velkou dávku uspávadla, aby se netrápila. Bylo nám jí líto. Dave nás nechal chvíli přemýšlet a pak se přiznal, že si z nás zase dělal legraci. Dal jí antibiotika, po kterých se noha brzy uzdraví, a jak se kráva vzpamatuje, tak dožene stádo i se svým telátkem.
Po odehnání všech krav na kopec se vracíme do kempu. Po dnešku jsem trochu unavená, protože Misty byla po ovsu, na který není zvyklá, ještě temperamentnější než obvykle. Dalo mi dost práce ji přesvědčit, že musí jít tam, kam chci já, a ne se mnou utíkat za její nerozlučnou kámoškou Moly. Po večeři jedeme s Davem na otočku do Bayfieldu za jeho kamarádem. Tam nakládáme do auta kostky soli pro dobytek a vracíme se zpět. Využily jsme s Gabčou signálu na mobilu a posíláme smsky domů, že jsme živé, zdravé a že jsou z nás kovbojky. Když jdu večer do stanu, poprvé si všímám nádherně třpytivé oblohy. Ještě nikdy jsem neviděla tolik hvězd jako tady, téměř uprostřed divočiny.
