Sám sobě trenérem – 17. část
Výchova
Z hlediska fyzické práce je nutné, aby byl výcvik prováděn pravidelně, plánovaně a cílevědomě. Pokud bychom my sami chtěli nějakým cvičením formovat svou postavu, těžko bychom to řešili jednorázovým dvouhodinovým cvičením jednou za týden či dva. To by nám tělo dalo jasně najevo, že tudy cesta nevede. Bohužel u koní si občas uvědomí i jezdci, kteří se pravidelnému tréninku nevěnují, že by se s tou „přiježděnostní stránkou věci“ mělo něco dělat (což není zas až tak špatně), a pustí se nárazově (což je právě ten problém) do lekce, z níž nemůže mít radost ani jezdec ani kůň. Nárazová zátěž koně i jezdce unaví a většinou i pěkně naštve. Jezdec cítí nespokojenost, že mu lekce nejde tak, jak by si představoval, kůň cítí únavu, svaly, které do té doby nemusel příliš zapojovat, a dává jezdci během práce čím dál častěji najevo, že je toho na něj příliš, což si jezdec zpravidla vykládá jako neochotu spolupracovat, nebo tvrdost, kterou je potřeba „projezdit“. Jak se takovému stavu vyhnout?
1. Začít plánováním. Nejprve si pravdivě zhodnotit vlastní situaci a situaci svého koně. V jaké je kůň kondici? Pokud je kůň například příliš tlustý, bude potřebovat pozvolnější zatěžování než kůň v optimálním výživném stavu. Jak často a jakým způsobem se s ním pracuje? Pokud koně bereme pod sedlo nárazově jednou týdně, nemá šanci si svaly udržet, natož budovat. Bude se s ním muset začít jako s čerstvě obsednutou remontou. Plánování si musíme rozvrhnout tak, abychom byli schopni s koněm pracovat aspoň třikrát až čtyřikrát týdně, a pokud kůň není na práci zvyklý, budeme ji muset dávkovat opatrně, v prvních, krátkých lekcích, koně otestovat a začít pomalu rozhýbávat, pak teprve přejít na posilování a další trénink.
2. Mít kontrolu, jak se daří plán plnit. Nejlépe tak, že si povedeme „deníček“, písemný záznam o tom, co a jak dlouho jsme s koněm dělali. Do deníčku si můžeme načrtnout i plán, jak bychom chtěli ve výcviku pokračovat a koně rozvíjet, k jakým cvičením bychom se v jaké době chtěli (orientačně) dopracovat, a tak mít i sami určitou motivaci a zpětnou kontrolu, jak se plán daří plnit.
3. Být připraveni plán rozvolnit podle potřeby koně. To, že my si nalajnujeme, co kdy přesně chceme dělat, ještě neznamená, že kůň bude stejného názoru. Někdy nemusí mít svůj den, může být špatně vyspaný, nebo jen ráno špatně šlápne a bude ho trošku bolet noha. V momentě, kdybychom jej v ten den tlačili do vyššího výkonu, může se z banality stát problém. Vždy je potřeba práci přizpůsobit také momentálnímu stavu koně. Výkon koně, má-li mít rostoucí tendenci, nepůjde stále jen přímo vzhůru, ale bude občas i stagnovat a lehce klesat, aby se poté opět posunul o kousek výš. Je to normální a přirozené a není potřeba se snažit z koně vymáčknout víc, než na co právě má. Myslet na to, že jsou to naše ambice a naše cíle, a kůň by neměl být jejich obětí, ale středem pozornosti.
4. Přes přizpůsobení se koni v tempu neztrácet motivaci a chuť něco dělat, cíle nezahazovat, pokud se k nim nepropracujeme podle plánu. Pracovat na sobě, vzdělávat se.
Na co v plánování nezapomenout? Předně na to, že práce na jízdárně i práce v terénu představují pro koně fyzickou i psychickou zátěž. I když si řekneme například, že si v určitý den pojedeme „odpočinout do lesa“, pro koně je to trénink podobný jako na jízdárně. Musí nést jezdce, zapojovat svaly, a namísto „kochání se krajinou“ pravděpodobně bude dávat pozor, jestli je kolem něj bezpečno.
Trénink by neměl koně odrovnávat, ale pokud možno bavit. Dělejme koni lekce raději kratší a pestré, které budeme postupně rozvíjet a prodlužovat, než mu naordinovat striktně hodiny dřiny a „posilovny“. Lekce by koni měly dávat smysl, měl by cítit, kdy něco udělal dobře, a být za to náležitě pochválen.
Každou práci bychom měli končit něčím, za co může být kůň vydatně pochválen, i kdyby to mělo být třeba obyčejné zastavení. Nikdy nedovolte, abyste lekci končili s tím, že je všechno špatně a nic se nedaří. Pozitivní konec předchozí lekce je bod do plusu pro začátek té příští.
