Camargský kůň
Historie
Původ koní je odvozován od divokých koní lovených pralidmi. Již římští autoři se ve svých spisech zmiňují o volně žijících koních v oblasti dnešní Camargue. Je tedy velmi pravděpodobné, že toto plemeno má svůj původ v koních keltských Galů, kteří byli proslulými chovateli. Místní koně byli v 7. až 8. století smíšeni s koňmi berberskými a arabskými, které zde zanechali maurští nájezdníci. V 17. až 18. století byla vydána první nařízení, podle kterých začala být prováděna selekce a klisny byly připouštěny licencovanými plemeníky (nejčastěji šlo o araby, berbery a později i anglické plnokrevníky či bretoňské koně). V roce 1928 byla pro tyto koně vyhlášena rezervace o ploše 150 čtverečních kilometrů. Později k ní přibyly další chráněné plochy, v tomto případě ovšem přírodní rezervace, poskytující ochranu i dalším druhům rostlin i živočichů. Dodnes zde žijí stáda koní (manady) polodivokým způsobem, do kterého zasahuje člověk jen minimálně. O koně se obvykle starají místní chovatelé a pastevci koní – gardiani. Ti žijí v jednopatrových domech se střechou tvořenou rákosovými došky zvanou cabanes. Nad dveřmi obvykle bývají umístěny býčí rohy, které mají chránit obyvatele před zlými duchy. Typickým znakem gardians jsou tmavé klobouky a trojzubec na práci s dobytkem. Jako plemeno byli camargští koně uznáni až v roce 1967. Vznikla asociace chovatelů a Národní hřebčín v Nimes převzal každoroční kontroly hřebců. Markýz Baroncelli založil v letech 1920 až 1930 „Nacioun gardiano“, který umožňuje zachování dávných tradic, ale také seznamuje veřejnost s tvrdým životem jihofrancouzských pastevců dobytka. Zasloužil se též o udržení tradičních soutěží, které by již dávno zapadly do hlubiny zapomnění. V den sv. Jiří (24. 4.), který je patronem všech gardianů, nebo v nejbližší neděli po tomto datu se všichni jezdci shromažďují v Arles před kostelem Notre Dame la Major, kde je v provensálštině sloužena mše. Další slavnostní událostí spjatou s chovem skotu je ferrade, podle tradic určená na nedělní ráno. Gardiani v sedle svých bílých koní pomocí trojzubce povalí běžícího ročního býčka na zem, kde je mu vypálena značka majitele. Atraktivní podívanou je i bandido či abrivado – gardiani ráno ulicemi zahánějí býka těsně obklopeného koňmi do arény a navečer zpátky na pastvinu. Korida se zde koná o svátcích a je velkou společenskou událostí.
Současnost
Dlouhou dobu žili tito koně zcela divoce, dnes se sice chov kontroluje, ale koně žijí stále polodivokým způsobem. Hříbata se každoročně odchytávají a označují se výžehem C, pak jsou opět společně s matkami vypouštěna na pastviny, kde žijí až do dospělosti (tedy do stáří pěti i více let). Hřebci se po dosažení pěti let odchytávají a část z nich je místními pastevci využívána pro práci s černými býky nebo jako koně pro koridu. Jsou velkým lákadlem pro milióny turistů, kteří sem přijíždějí a mohou si je prohlížet buď při výpravách v džípech s místními průvodci, nebo plout lodí deltou. Ti nejodvážnější mohou využít nabídek mnoha místních stájí a absolvovat vyjížďku přímo v sedle.
Charakteristika plemene
Camargský kůň je méně ušlechtilý a méně harmonický jezdecký kůň obdélníkového rámce. KVH se pohybuje mezi 135 až 148 cm, má poměrně těžkou, klínovitou hlavu s rovným nebo v nosní části klabonosým profilem a silnými žuchvami, které jsou ovlivněny nutností spásat tvrdé slanomilné byliny a rákos. Krk je středně dlouhý, kohoutek méně výrazný, lopatka strmá. Plece a prsa jsou mohutně osvalená, široká, hrudník hluboký, krátký hřbet pevný a záď svalnatá, s nízko nasazeným ocasem. Nohy jsou poměrně krátké, ale dobře utvářené, s pevnými klouby a plochými, širokými, velmi tvrdými kopyty. Obvykle se koně nekovají. Koně mají mít „barvu mořské pěny“, jen zřídka se objevují jiné barvy. Hříva a ocas jsou hedvábné. Hříbata se rodí tmavá, camarkové náležejí k vybělujícím běloušům. Koně vynikají životností a skromností, dospívají pomalu, až mezi pátým až sedmým rokem, ale zato jsou dlouhověcí, běžně žijí 25 let i déle v plné síle. Jsou mimořádně obratní a odvážní, mají přirozený cit pro práci s nebezpečnými černými býky, kteří s nimi sdílejí camargské bažiny. Dovedou velmi dobře plavat, protože na cestě za potravou si často musejí poradit se zaplavenými úseky delty. Obvykle, je-li dost pastvy, se pasou za úsvitu a za soumraku, kdy je tolik neobtěžuje hmyz, ale v méně příznivých podmínkách mohou strávit pasením až 22 hodin denně. Život ve volné přírodě ovlivnil povahu tohoto koně. Jsou to zvířata velmi soběstačná, bystrá a obezřetná. Mimořádně snadno se pohybují v nejistém, často se měnícím bažinatém terénu. Mají velkou odvahu, a proto jsou úspěšní při práci s agresivními černými býky. Přesto, že jsou tito koně velmi samostatní, jsou dobře ovladatelní a hodí se i pro méně zkušené jezdce.
Využití
Koně jsou místními pastevci (gardiany) využíváni při práci s černými býky, kteří se zde chovají pro zápasy. Svou výkonností při koridě jsou rovnocenní koním andaluským a lusitánským, v městečku Sainte Marie de la Mer najdeme i arénu pro koridu, kam se při slavnostech sjíždějí místní i španělští toreadoři, aby předváděli své umění. Nezastupitelné místo mají koně i ve folklorních tradicích, využíváni jsou především při nejrůznějších lidových slavnostech. Velmi populární je v oblasti Camargue také jezdecká turistika, která ve zdejší oblasti zažívá nesmírný rozvoj. Podstatná část oblasti je tvořena velkou přírodní rezervací, pro kterou je charakteristický poměrně nepřístupný terén, a některá místa jsou dostupná jen na koních. Právě tady prokazuje camargský kůň svou neocenitelnou spolehlivost. Do sedla zde může opravdu každý, koně jsou zvyklí chodit krokem, a pokud se někdo necítí na samostatnou jízdu, je veden na vodítku. V současné době se koně používají také v zemědělství, nejen při práci s dobytkem, ale také v menší míře při sklizni rýže a vína. Postupně těchto koní přibývá a ne pro všechny se najde místo na poměrně omezené ploše. Zvýšení stavu není totiž možné s ohledem na jiné chráněné objekty a živočichy. Následkem toho se přebyteční koně dostávají do širšího okolí Camargue a uplatňují se v různých oborech. Základní stavy jsou ovšem chráněné a nedotknutelné – tento kůň totiž patří k národním pokladům Francie.
