Peruánský deník II.
Užírají si břehy, jak je napadne, a seberou, co jim stojí v cestě. Naštěstí nám ta hlavní část hospody zůstala, takže si dopřáváme vychlazené pivo. Vždyť na to se sem vždy těšíme. A pochopitelně na zdejšího maskota – amazoňana žlutohlavého – nattereri. Jenomže ten tady už k našemu smutku není. Prý ho někdo zabil. Že by i tady byla mezi lidmi závist? Při procházce městečkem objevujeme ale jiná ochočená zvířata – amazoňana pomoučeného, aru rudobřichou a maličkého kolouška (amerikana). Ten nám pomohl od jablek, která jsme si za sole tady koupili. Ještě že nám nevypil také zásobu „medicíny“, budeme ji ještě potřebovat.
Plujeme dál. Na břehu míjíme skupinu pracovníků v oranžových oblecích a přilbách. Prý to jsou američtí prospektoři. V čem asi pomáhají našemu milovanému Peru? Jak se dozvídáme od našich průvodců, jde jim o naftu. Již v Erice jsme měli možnost si všimnout, že naproti ekolodge celý den přilétala a odlétala helikoptéra. Na lanovém podvěsu přenášela těžký náklad. A toto všechno se odehrává v chráněné zóně deštného pralesa.
Po cestě potkáváme ještě velký stroj na těžbu štěrku ze dna řeky, který je vybaven ohromnými satelitními anténami. Se zvýšenou těžbou štěrku jsme se setkali již několikrát. Používá se zde nejenom do betonu, ale i k regulaci menších řek. Těžko můžeme chudým Peruáncům vyčítat, že si to nejkrásnější, co mají, rozprodávají a ničí.
K večeru jsme konečně v cíli naší dnešní cesty – ekolodge Amazonas trailer Peru a hned na prostranství před bungalovy nás vítají dvě polokrotké ary ararauny. A to je radost pro naše fotoaparáty, protože fotka ary z blízka v pralesní vegetaci se nedá ničím nahradit. Ti, kterým nestačilo celodenní harcování, se vypravují na noční pochod za tapíry. Do batůžku si berou místo večeře jen nějakou sladkou buchtu s marmeládou a vyrážejí za nočním dobrodružstvím. My máme tapíry moc rádi, ale jsme tak zbití po celodenním trmácení, že si tento zážitek musíme nechat ujít. Nakonec stejně všichni na pozorovatelně usnuli. Nás večer čeká „schůze“ u Pepy, kde upřesňujeme další program a popíjíme pivo a slivovici. Doktor léčí Pepči bolavý zub tak, že mu, když to nejmíň čeká, trhne vazem, něco zakřupe a světe div se, Pepa si už na žádné bolesti nestěžuje. Možná raději.
Večeříme při svíčkách a je to romantika až do chvíle, kdy si sednu na vosu. Ta potvora mi svým žihadlem umrtví nohu na celou noc. Ač je horko, mám zimnici, ale ráno už je naštěstí vše v pořádku.
Kolpa Blanquillio
neděle 1. 11. 2009
Ráno se ještě za tmy balíme, čeká nás totiž cesta na kolpu Blanquillio. Jenom vstup na pozorovatelnu u této kolpy stojí každého účastníka 100 $, a to ještě nikdo nemá jistotu, že nějaký opeřenec vůbec přiletí. Může pršet nebo se papoušci něčeho nečekaného polekají a máme smůlu. Proto jsme se pro jistotu modlili jak k pánu Bohu, tak i k Alláhovi a Buddhovi, abychom měli štěstí a nic nezanedbali.
Přesně ve 4:30 hod. jsme tedy připravení u lodě a čekáme na náš peruánský doprovod. Ti ale, jak se zdá, mají času dost. To už ale začínáme znervózňovat, protože ke kolpě je to ještě asi hodina lodí a pak dvacetiminutová ostrá chůze. Nejvíc je naštvanej Romíno, až mi ho začíná být líto. Má ale pravdu. Vláčíme se sem tisíce kilometrů a teď bychom se o to nejúžasnější představení měli nechat připravit? Romča se k tomu postavil chlapsky. Pomáhá nosit náš proviant, nakládá na loď, seč mu síly stačí a popohání opozdilce. Konečně vyplouváme. Okolí kolpy nás vítá mlhou, ale vzápětí se na oblohu vyhoupne sluníčko a je zase pařák. Už přístupová cesta napovídá, že se o pozorovatelnu na kolpě někdo dobře stará. Cesta je upravená, vysekaná a dokonce i osázená novou zelení. I vlastní pozorovatelna se za ty dva roky rozšířila.
(Pokračování příště.)
