Několik poznámek k článku „Zmije růžkatá - evropské zmije“

Ve zpravodaji Fauna č. 4/2000, str. 6, vyšel článek autorů Lukáše a Pavla Janečkových o vcelku běžně chovaném druhu evropské zmije - Vipera ammodytes. Rád bych k tomuto článku přidal několik poznámek i postřehů z vlastního chovu.

Chybně uvedeno jméno herpetologa

K první části článku, výčtu druhů evropských „Viperek“ chovaných v teráriích se příliš nechci vyjadřovat, i když se domnívám, že kromě uvedených druhů se lze v teráriích setkat i s dalšími. Jejich systematické zařazení jakožto samostatný druh je však diskutabilní, neboť je předmětem četných studií a konfrontací odborníků, zabývajících se „zmijí“ problematikou.

U druhu Vipera latastei je však chybně uvedeno jméno herpetologa: byl to pan Bosca, nikoliv Bopsca, který tento druh v roce 1878 popsal. Je však možné, že se jedná o práci „redakčního šotka“.

Nejdelší evropská zmije?

Dále bych se obával uvádět Vipera ammodytes striktně jako nejdelší evropskou zmiji, byť u dříve popsaného poddruhu V. a. gregorwallneri (Sochurek, 1974), který je v současnosti synonymizován s nominotypickým V. a. ammodytes, je uváděna největší změřená délka 110 cm. U zmije Vipera xanthina (Gray, 1849) obývající mimo jiné evropskou část Turecka je uváděna délka 110-115 cm (Radspieler, C., Schweiger, M., 1990), nejdelší naměřená délka až 150 cm.

Výčet popisovaných poddruhů (subspecií) nechci komentovat, je to věcí názoru odborné veřejnosti, stejně, jako často diskutovaná systematika hadů, přičemž každý má právo se přiklonit k tomu náhledu, jež je mu bližší. Doufám však, že část věty „...nemá smysl se věnovat chovu každého poddruhu zvlášť, protože...“, není myšlena vážně. Pokud by zde nechybělo slovo „popisu“ (věnovat se popisu chovu každého poddruhu...), bylo by však asi v pořádku. S touto formulací však může čtenář dospět k názoru, že lze chovat a snad i odchovávat subspecie (poddruhy) pospolu! Jestliže byla míněna uvedená věta v tomto smyslu, pak musím důrazně protestovat. Jakákoliv hybridizace, ať již mezidruhová, nebo mezipoddruhová je z chovatelského i vědeckého hlediska eticky nepřípustná. V zájmu zachování čistoty genetického potenciálu tolik ohrožených živočichů, mezi něž bezesporu Vipera ammodytes patří, se přikláním k přísně odděleným odchovům nejen v rámci poddruhu, nýbrž i tzv. diskutovaných poddruhů, jako jsou V. a. meridionalis či V. a. montandoni a dalších.

(Tato poznámka budiž k užitku všem chovatelům, nejen teraristům, protože povýšíme-li vlastní zájmy nad jakési eticko morální zásady (ve vztahu k ekologii), dočkáme se v dohledné době na trhu a v chovech záplavy geneticky bezcenných jedinců. Tento trend je z výše uvedených důvodů neakceptovatelný a chovatele cíleně produkující podobné hybridy - např. v USA ryze komerční záležitost, doporučuji „veřejně pranýřovat“.)

Postřeh z vlastního chovu

Pro zajímavost si dovoluji přidat postřeh z vlastního chovu. Několik let chovám V. a. ammodytes, mimo jiné dospělou samičku (cca 60 cm), která v září 1997 porodila 8 ks zdravých mláďat. V následujícím roce prodělala rozmnožovací „pauzu“ a na podzim byla obvyklým způsobem zimována. Po plynulém přechodu do tepla jsem ji 17.2. 1999 vrátil do „normálního“ terária (asi 20 st. C) a 23.3. odvezl k příteli na připuštění k nezimovanému tříletému samci. Ke spáření došlo ihned následující den. Samička porodila koncem června (!) 8 zdravých mláďat. Tato zkušenost podpořila mé poznatky ve volné přírodě (Chorvatsko, Istrie, Labin), kde jsem počátkem srpna 1997 pozoroval 18-20 cm dlouhá mláďata, zjevně pocházející z podobně časného porodu. (Obvyklé porody se odehrávají později, v některých případech až polovina října).