Sýkora babka – Parus (Poecile) palustris Linnaeus, 1758
Pozorování života ptáků okolo krmítek patří k oblíbené kratochvíli důchodců na celé severní polokouli, u nás právě tak jako třeba v Anglii nebo Severní Americe. Na této zálibě vyrostlo dokonce i celé průmyslové odvětví, které vyrábí různá krmiva a dodává vhodná semena. Na přikrmování ptáků se spotřebuje více produktů, než spotřebují jejich chovatelé. V důsledku toho jdou také obvykle dobře na odbyt i knihy o ptácích. Všelijaké atlasy a klíče k jejich určování. Mohlo by se proto zdát, že lidé tak tyto ptáky dobře znají. Je to jen zdání. Obvykle neznají, anebo jen sem tam nějaký druh. Mnohdy se nestačím divit, když mně někdo vypravuje, jaké že ptáky viděl na svém krmítku. Často ani správně nepopisují jejich barvy. Měl červené břicho, dlouhý zobák. To neznáš? Nakonec se z toho vyklube brhlík, který má ovšem břicho světle hnědé, jen na bocích je ta hněď tmavší, krapítko do červenohněda. Zatímco koňadru nebo modřinku lidé jakž takž znají, babku zná opravdu jen málokdo. Tak mě tedy napadlo, že bych o této sýkoře mohl něco sepsat, protože jsem ji před léty fotografoval. Ona skutečně není tak hojným ptákem jako koňadra, na druhou stranu může být jinde dokonce hojnější než modřinka, která je pokládána za druhý nejhojnější druh našich sýkor.
Ornitologické tabulky u nás uvádějí jako domácí ptáky na šest druhů sýkor. Jsou to sýkora koňadra, modřinka, uhelníček, parukářka, babka a sýkora lužní. Obvykle jsou všechny tyto druhy řazeny do rodu Parus. Někdy, méně často, se objevuje jiné řazení. Babka a sýkora lužní jsou řazeny do rodu Poecile. Naše ornitologické tabulky i názvosloví používají rod Parus. Atlas migrace ptáků používá rod Poecile. Prý se v poslední době přišlo na to, že ti ptáci jsou jiní, a přišlo se na to studiem DNA. Inu „mladé pušky“. Ve skutečnosti je ten rod poměrně starý a skutečně některé druhy jsou si podobnější než jiné. Mimo jiné právě sýkory babky, lužní, laponské, temné, abych jmenoval jen ty evropské, takže nakonec nebylo ani nějaké studium DNA zapotřebí. Jenom bych podotknul, že hlavním důvodem, proč živočichy řadíme nějakým systémem, je, abychom se v tom vůbec vyznali a mohli se domlouvat. Tvorba synonym k tomu jaksi nevede a nakonec vývojová teorie je stále jen teorií, nikoliv zákonem. V češtině, v případě právě naší sýkory babky, není situace až tak zamotaná. Odborná literatura i lidová pojmenování většinou používají jméno babka, jen opravdu místně byla Klůzem zaznamenaná jiná jména. V odborné literatuře buď tedy sýkora babka, či babka obecná nebo ojediněle babka leskohlavá. Klůz zaznamenává toto: „Sýkora babka evropská – Parus palustris palustris L.: Babče, Babka, Babka leskohlavá středoevropská, Babka obecná, Blatička, Lužka, Pliska, Plíska, Popelnička, sýkora babka balkánská, Sýkora babka středoevropská, Sýkora černá menší, Sýkora luční, Sýkora lužka, Sýkora lužní, Sýkora popelavá, Uhlířka.“ V jednom z těchto synonym se skrývá malinká zrada. Sýkora lužní je totiž sýkoře babce natolik podobná, že je obvykle v přírodě nerozeznáte, jako by si z oka přímo vypadly. Nakonec je nerozlišoval ani sám Linné. Druh Parus montanus popsal až v roce 1827 von Baldenstein. Tedy až 69 let po Linném, přičemž oba druhy jsou ve Skandinávii doma. Že jde skutečně o dva různé druhy, prozrazuje nejvíce jejich hlas. Jako známému hluchounovi mně tohle až tolik neříká. Pokud vůbec ptáky zaslechnu, říkám si obvykle: ha, nějaká méně běžná sýkora, a snažím se toho ptáka zahlédnout. Jsem přímo u vytržení, když jeden muzikant dokáže ptáky zapískat a říká přitom něco, jakože je to přeci v C dur. No, věřili byste tomu? Tak já pro muzikanty přepíši, co říká odborná literatura. U sýkory babky. Hlas: Vábení je pronikavé pistjé–cié, také jen cit cit nebo de–de–dett, varování dyrredett; zpěv je flétnovité kyvuť–kyvuť–kyvuť, či také vuťky–vuťky–vuťky apod. U sýkory lužní je hlas popisován takto: Hlas: Bezpečně ji lze určit podle tlumeného vábení déh–déh, ozývá se i nenápadným si–si, zpěv zní jako djep–djep–dje–djep a bývá slyšet zvláště počátkem jara. Když je to takhle napsané, vidím i já ten rozdíl. Doufejme, že muzikanti to budou i slyšet.
Okem to tak snadné není, a to i pro dobré pozorovatele. Černá skvrna na bradě není rozhodující, i když se často tvrdí, že sýkora lužní ji má mít větší a na spodním okraji rozšířenou. S každým pohybem hlavy však tato skvrna mění svůj tvar. Totéž se dá říci o zadním okraji černé čepičky v týle ptáka. Tu má mít sýkora lužní delší, avšak oběma druhům dosahuje černá barva až do týla. Rovněž i odstín čepičky má být u sýkory lužní tmavší a bez lesku. Tohle se již nedá prakticky rozlišit. Opravdu jediným rozlišovacím znakem je podélná světlá skvrna ve křídle, jak se to obvykle popisuje. Skutečně na věrohodných fotografiích mají sýkory lužní viditelně světlejší vnitřní letky loketní a letky ramenní, takže ve vnitřním složeném křídle je viditelný světlejší trojúhelník. Musíte se však dívat na křídlo, které je vzhledem ke světlu na odvrácené, stínové straně. Na straně přilehlé je tato partie přesvícená, a tudíž nevěrohodná. Pokud se podíváte na internet, tak dobře polovině obrázků nevěřím, že jsou na nich ptáci správně určeni. Nikde jsem nezahlédl fotografii rozevřeného křídla těchto sýkor. Pokud je teorie o světlé skvrně skutečně věrohodná, potom musí být jednotlivé světlejší letky na roztaženém křídle také zřetelně viditelné. Jako obvykle jsou popisovány letky ruční, letky loketní a ramenní nikoliv, i když právě o tyto musí jít. Pokud držíte odchyceného ptáka v ruce, je tu k dispozici ještě jeden rozlišovací znak. Sýkora lužní má mít asi o 5 mm delší krajní rýdovací péra v ocase. I tohle však musíte mít v oku. Již Jirsík nabádal ke studiu těchto sýkor, aby se více objasnilo, jak to s nimi u nás vlastně je. Je nasnadě, že dříve nebyly ani oba druhy od sebe příliš odlišovány, a panoval názor, že sýkora lužní se u nás vyskytuje jen pomálu. S příchodem organizovaného mapování ptáků se situace změnila, většina mapovatelů se naučila oba druhy lépe rozeznávat nebo alespoň věděla o jejich existenci. Ale ani za této situace se nedají vyloučit časté záměny. Nicméně novější údaje jsou rozhodně o hodně spolehlivější než údaje starší. Pro všeobecnou potřebu jsou pak dobré i údaje o tom, že se někde vyskytují i sýkory vzhledu babek, a to bez rozlišení podobných druhů. Vždycky se na taková místa může podívat někdo, kdo takové rozlišení ovládá, někdo s hudebním sluchem.
Oba druhy mají velký areál rozšíření, proto ani není překvapivé, že bylo popsáno více zeměpisných forem. U sýkory babky celkem osm forem, u sýkory lužní dokonce jedenáct. Většina forem se liší zřejmě svou velikostí nebo délkou zobáků, případně křídel, nikoliv výrazně jiným zbarvením peří. Ne všude se jejich areály rozšíření překrývají. U nás však ano. Také v podstatě i v celé střední Evropě. V okrajových částech Evropy je tomu poněkud jinak. Sýkora babka je více jižním typem. Její výskyt zasahuje na jihozápadě až pod španělskou část Pyrenejí, kdežto sýkora lužní se vyskytuje jen po střední část Francie. V Itálii najdeme babky po celé zemi, sýkory lužní jen v centrálních, horských částech. Větší rozdíl v rozšíření pak najdeme v severní části Evropy. Zatímco babky se vyskytují jen v jižní části Skandinávie, sýkory lužní obývají celou oblast až vysoko na sever. V Asii je areál rozšíření obou druhů těchto sýkor ještě odlišnější. Zatímco sýkora lužní se vyskytuje od Anglie na západě až po Kamčatku na východě v souvislém pásu, od něhož jsou odděleny jen areály ve Střední Asii a severní Číně, sýkora babka nežije vůbec ve východním Rusku a západní Sibiři. Navíc zaznamenáváme u tohoto druhu více oddělených areálů výskytu. V Evropě na Krymu a severním Kavkazu, v Asii ve východním výběžku navazujícím na horskou soustavu Tibetu a nakonec nejjižnější areál rozšíření v centrálním Thajsku.
U nás je její rozšíření ne zcela prozkoumané. Některé prameny třeba tvrdí, že někde je málo hojná, až vzácná, třeba na Českomoravské vrchovině, jinde je obecným jevem. Musíme však vzít v úvahu, že ptáci jsou obecně mnohem nenápadnější než jiné druhy sýkor, především pak koňadra a modřinka. V okolí Ledče nad Sázavou byly babky běžné a tohle území můžeme již považovat za Českomoravskou vrchovinu, i když ne přímo za její srdce. Dávaly však přednost okolí řek a potoků. Fotografie u hnízdní dutiny pocházejí z katastru Chřenovic. U Kozlovského potoka hnízdily v dutinách betonových patek pro dřevěné sloupy. Každá taková patka má dva otvory o průměru asi tří centimetrů, nejspíše pro uchycení při transportu. Nevím, jaká dutina může být uvnitř, ale všeobecně se dá říci, že babky dávají přednost úzkým dutinám. Někdy jsou již i vajíčka jaksi v patrech nad sebou a mláďata potom sedí v hnízdě jedno na druhém a musí se střídat. Často jich bývá 8 až 10. Velmi často ptáci sami vysekávají hnízdní dutinu ve ztrouchnivělém dřevu, sýkora babka to dělá méně často, podle literatury asi ve 12,5 % případů, sýkora lužní až v 90 %. To je pro lidské oko malinko utajené jednání, znamená to samozřejmě, že v hnízdních budkách je uvidíme mnohem řidčeji než běžné druhy sýkor. I tohle v důsledku vede k menší známosti těchto druhů. Jestliže na Českomoravské vrchovině je považovaná babka za méně častou, na Křivoklátsku je naopak mnohem hojnější. Při jednom pozorování krmítka v okolí Zbečna babky převažovaly. Také o kousek dál, pod Seneckou horou za Rakovníkem, byly časté. K jejich nerovnoměrnému rozšíření u nás přispívá nejspíš ta okolnost, že babky jsou velmi věrné svému území původu, svému rodišti. Protože mají hnízdící páry poměrně velké území, které hájí, podle Ludeschera až 5 až 6 hektarů, proto vylétlá mláďata nejsou rodiči vyháněna a usazují se opět v blízkosti svého rodiště. Podle literatury asi do 1 kilometru, což je podstatně méně než u jiných druhů. I v zimě se zdržují jen v okolí hnízdiště. Jen opravdu severní evropské populace se stahují v zimě směrem k jihu. Pouze tři nálezy kroužkovaných ptáků jsou ze vzdálenosti větší deseti kilometrů. Jeden ze vzdálenosti 11 km, což je výjimka, která potvrzuje pravidlo, další dva pak ze vzdálenosti 176 km a 499 km. Tyto dva nálezy napovídají, že u jiných populací může být stálost ptáků menší než u nás. Oba ptáci byli kroužkováni v zimních měsících a kontrolováni později jinde. Vzdálenější kontrola se uskutečnila až na zakarpatské Ukrajině. Naznačuje to, že u nás mohou zimovat ptáci z východnějších oblastí, kde obvykle panuje tvrdší, kontinentální zima.
Pokud se týká zeměpisných forem, uvádí se, že naše sýkory babky patří k nominátnímu poddruhu Parus palustris palustris Linnaeus, 1758 = sýkora babka evropská. U sýkory lužní se pak uvádí z našeho území podruh Parus montanus salicarius Brehm, 1831 = sýkora lužní středoevropská. Brehmem popisovaný vzorek pocházel z Duryňska, z Rethendorfu.
Sýkory babky jsou převážně hmyzožravými ptáky, živí se v jarních až podzimních měsících různými vývojovými stadii motýlů, stejnokřídlých, brouků, blanokřídlých, dvoukřídlých a pavoukovců. Z rostlinné potravy jsou uváděna semena lesních dřevin, máku, konopice a dalších hluchavkovitých, lipnicovitých a méně pak jeřábu a zimolezu. Na krmítkách pak berou semena slunečnice, ze kterých dobývají jádro údery zobákem, když semena přidržují nohama k větvičkám. Jako všechny sýkory rády vyzobávají lůj a morek z velkých kostí. Ztužený rostlinný tuk na smažení u mě jednou sýkory vyzobaly čtyři litry z hrnce do čtrnácti dnů. Hrnec jsem jenom umyl jarem. Musel jsem ovšem čelit otázkám: tak kdy už konečně vyleješ ten tuk na kompost? Za tu podívanou na okně to však stálo.
