Od vajíčka ke kuřeti Zázrak zvaný vejce
Skořápka se podílí na hmotnosti vejce asi 10 %. Je pevným ochranným obalem vaječného obsahu a vyvíjejícího se zárodku. Umožňuje výměnu plynů, vypařování vody, příjem a výdej tepla a zásobuje embryo minerálními látkami. Tloušťku skořápky ovlivňuje např. druh drůbeže, krmení, roční doba a další. Silnou skořápku mají vejce perliček, uvádí se, že jsou nejlépe skladovatelná. Většina lehkých plemen slepic má barvu skořápky bílou, u středně těžkých je v různých odstínech hnědé. Skořápka kachních vajec bývá bílá až nazelenalá, krůtích a křepelčích skvrnitá.
Čerstvě nesené vejce má na povrchu jemný povlak, který zakrývá póry, brání výparu vody a pronikání mikroorganismů do vejce. Zpomaluje stárnutí vejce. Omytím vajec ve vodě se snadno odstraní. Proto se násadová vejce, která jsou znečištěná, „obrousí“ smirkovým papírem nebo drátěnkou, ale až těsně před vložením do líhně. Některé prameny doporučují kachní vejce omýt a dezinfikovat 2 % roztokem choloraminu hned po snesení. Vejce se pak neotírají, ale nechají okapat.
Pod skořápkou jsou dvě vrstvy podskořápkových blan, které na tupém konci uzavírají vzduchovou bublinu. Vzduchová bublina má několik minut po snesení průměr 1–2 cm, skladováním vejce se zvětšuje. Zvětšuje se také během inkubace (líhnutí). Její velikost snadno zjistíme prosvětlením vejce.
Bílek tvoří 60 % vejce. Je vrstevnatě uspořádaný (řídký a hustý). Hustý bílek se stárnutím i při líhnutí mění v řídký. V dlouhé ose od žloutku k pólům probíhají chalázy – poutka. Jsou to spirálovitě stočené provazce hustého bílku.
Žloutek (30 % hmotnosti vejce) je nositelem zárodečného terčíku, na pólech je upevněn poutky. Poutka se natáčejí tak, aby terčík směřoval vzhůru. Natáčení terčíku napomáhá také různá hustota ve spodní a horní části žloutku. Zárodek je po rozbití viditelný okem – tvoří světlejší kroužek o průměru 3–4 mm na povrchu žloutku. Žloutek má více vrstev – světlé a tmavé. Tmavý žloutek se nazývá výživným, světlý formativním. Světlý žloutek je uložen ve středu žloutku a stopkovitě odtud vybíhá k povrchu, kde se poněkud rozšiřuje. Vzniká tak nálevkovitý útvar – latebra. Důležitou částí žloutku je vitelinní membrána – reguluje během inkubace přechod vody z bílku do žloutku. Žloutek obsahuje přes 30 % tuku a je lehčí než bílek. Ve vejcích, která jsou déle a nevhodně skladována a nejsou obracena, se může žloutek přilepit ke skořápce, taková vejce jsou jako násadová nevhodná. Barva žloutku závisí na množství uložených barviv, tu ovlivňují podávaná krmiva (mrkev, kukuřice, červená řepa).
K oplození dochází v horní části vejcovodu slepice. V době od oplození do snesení vejce a jeho nasazení do líhně dochází k množení buňky vzniklé splynutím vajíčka a spermie. V době snesení má zárodek několik tisíc buněk. Vejce se po snesení musí zchladit na teplotu pod 20 °C. Při 12 až 15 °C se líhnivost uchová i delší dobu. Vyšší nebo nižší teploty způsobují odumírání okrajových buněk. Nepříznivě působí i kolísání teplot, např. když vejce v hnízdě znovu zahřívají další nosnice.
Líhnutí
Častou otázkou je délka inkubace (líhnutí) u jednotlivých druhů drůbeže. Ta může být ovlivněna hmotností vajec a jejich stářím při nasazení, dále podmínkami prostředí při líhnutí. Kuřata z těžších vajíček a z těch déle skladovaných se mohou líhnout později. Průměrné doby inkubace jednotlivých druhů ve dnech jsou:
• Kur domácí 20–21 dní
• Křepelka japonská 16–18 dní
• Krůta 27–28 dní
• Perlička 26–27 dní
• Kachna 27–28 dní
• Pižmovka 34–35 dní
• Husa 28–30 dní
• Jen pro zajímavost:
pštros africký 41–43 dní,
bažant 23–24 dní
Líhnout můžeme pod kvočnou nebo v líhni. Přímo se proto nabízí otázka: kvočna nebo líheň? Kvokavost a sedění na vejcích je projevem pudu pro zachování rodu. Je řízena hormony. U mnohých dnešních plemen byla šlechtěním potlačena. Líhnutí pod kvočnou má své výhody: o průběh líhnutí a vylíhlá kuřátka se chovatel nemusí tolik starat. Má také své nevýhody: kvočnu nedonutíme kvokat, kdy se nám to hodí, většinou kvokají až v teplejších měsících. Kvokání snižuje užitkovost – v době, kdy slepice sedí na vejcích a kdy vodí kuřata, přijdeme o snášku až 50 vajec. U většiny plemen slepic byla kvokavost potlačena, nemůžeme proto na ni spoléhat.
Dobrými kvočnami jsou krůty a pižmovky. Ze slepic nasedají hedvábničky, kočinky, zakrslé kočinky, japonky. Kvokavost je zachovaná u orpingtonek, hudánek, brahmánek, rousných zakrslých, sumatranek a některých bojových plemen. Občasná kvokavost se uvádí u vyandotek, plymutek, faverolek, je tu ale nežádoucí podobně jako u ostatních středně těžkých a lehkých plemen. U slepic jsou nejvhodnější vejce k líhnutí mezi třetím a osmým měsícem snášky. Také některá plemena hus mají kvokavost zachovanou např. české, české chocholaté, dypolcké, celské, francké, kadeřavé, štajnbašské, suchovské a slovenské, u jiných je potlačena, např. emdenské, labutí, landeské, německé nosné. U tuluských a pomořanských sedí jen některé husy.
Kachny většiny plemen jen zřídkakdy nasedají a většinou špatně sedí, výjimkou jsou kachny zakrslé, smaragdové a vysokohnízdící létavé. Nasednout mohou některé z populace kachen pomořanských a chocholatých.
Vytrvalými kvočnami jsou krůty, a pokud nejsou v době přípravy na snášku, dají se k sezení přinutit tak, že se posadí na hnízdo s podkladky tak, aby nemohly vstát.
U japonských křepelek je kvokavost zcela potlačena, pro líhnutí v líhni je vhodné sbírat vajíčka od dvou až osmi měsíčních křepelek.
Slepice a krůty většinou začínají kvokat od května, husy nasedají na hnízdo už v únoru až březnu. Některé husy mohou vysedět dvě hnízda za rok – druhé obvykle v květnu nebo v červnu. Pižmovky začínají snášet v březnu až dubnu, jejich snáška je závislá na příchodu jarního počasí. Pižmovka může snést ve třech sériích 35 až 50 vajec, celková snáška záleží na tom, zda ji necháme sedět a vodit kachňata.
