Když jsem jela Coloradem … aneb jak se stát cowgirl

Místo hledání a přehánění krav s telaty dnes rozvážíme po lesích kostky soli, ve které jsou potřebné minerály pro dobytek. Jako obvykle jdeme ráno na pastvinu pro koně a sedláme ty, kteří včera odpočívali, aby zvládli dnešní práci. Já si chystám Rockyho, Gabča krásného plaváka Smokyho a Dave Jackoba a Sannyho, který bude sloužit jako nákladní. Vyrážíme opět autem s koňmi naloženými v přepravníku. Po pár mílích zastavíme, vyložíme nasedlané koně, naložíme na Sannyho, který má nákladní sedlo, sůl a vyrážíme za Davidem do kopců. Kostky lizu necháváme na místech, kde byly i v předchozích letech, protože krávy jsou na tato místa zvyklé. Aby byl Sanny vyvážený, musíme mu do sedlových vaků místo odebrané kostky soli dávat kameny, aby byly obě strany sedla zatíženy stejně. Takhle pokračujeme, dokud máme sůl, potom se vracíme k autu, přejíždíme o kus dál a znovu rozvážíme.

Den osmnáctý – rozvážení soli pro dobytek
Davidovi koně jsou naučení zůstat stát na místě, když jezdec zrovna odnáší kostku soli, kontroluje terén, hledá stopy nebo se prostě někam vzdálí. Málokterý z jeho valachů si dovolí někam odejít. Když je ale náhodou kůň rozrušený, kolem cválají jiní koně a bučí dobytek, tak to Dave řeší jednoduše. Přiváže jednu otěž ke třmenu tak, že kůň stojí s ohnutou hlavou a nemůže nikam utéci. Koně jsou také zvyklí nepást se, takže ani my jsme jim nedovolily sklonit hlavu a sem tam si něco ukousnout. Pást se můžou celé dny na pastvinách, takže když je práce, musí se soustředit na jezdce. Navíc Dave často potřebuje, aby bylo naprosté ticho a koně se ani nehnuli, když poslouchá, jestli se v lese neschovávají zatoulané krávy.

Koně bývají kvůli náročnému terénu dost zpocení, i když většinu času jezdíme krokem, ať už rozvážíme sůl nebo hledáme krávy. Tempo je sice pomalé (pokud se zrovna neženeme za prchajícím teletem), ale svahy jsou tak prudké, že často musíme v kopci několikrát zastavovat a čekat, až se koně trochu vydýchají. Stejně tak jim dají zabrat strmé srázy dolů nebo přeskakování kmenů. Davidovi koně jsou celkem v kondici, zato naše kobylky, které máme půjčené od Gretchen a Jirky, bývají zpocené až za ušima několikrát denně. Dave ale přesně ví, co který kůň vydrží, a kdy má zpomalit nebo zastavit.

Sedla a dečky jsou poměrně staré a musí sedět i Davidovým koním, protože ten pro nás nemá dvě sedla navíc. Občas se stane, že je některý kůň lehce odřený od podbřišníku nebo má na zádech svraštělou kůži od sedla. To pak různě přehazujeme a vyměňujeme dečky, podbřišníky a podobně, aby všechno sedělo tak, jak má. David nemá žádnou desinfekci a veškeré odřeniny a otlaky řeší tak, že ve vodě rozpustí obyčejnou sůl a roztok vmasíruje do postiženého místa. Nejdříve jsme se tomu s Gabčou divily, ale když druhý den byly otlaky splasklé, ranky stažené a svraštělá kůže zhojená, tak jsme potom vodou se solí léčily snad úplně všechno.

Den devatenáctý – odjezd na srub v horách
Po vydatné snídani, na kterou jsme měli jako každý den cuketu, brambory a maso s cibulkou, začínáme s přípravami k odjezdu na srub. Ten Davidovi slouží jako druhé stanoviště, aby nemusel za dobytkem jezdit příliš daleko. Srub je odtud vzdálený asi půl hodiny jízdy autem a dvě hodiny jízdy na koni. Nevede k němu totiž žádná cesta, po které by se dalo dojet jiným dopravním prostředkem, než tím čtyřnohým. Balíme jen ty nejnutnější věci, jako je spacák, jídlo a oves, aby to koně na svých hřbetech unesli. Pitnou vodu naštěstí brát nemusíme, nedaleko srubu je čistý pramen.

Chystáme tři sedlové koně a dva nákladní, aby to všechno unesli. Nakládáme je do přepravníku a vyrážíme do hor. Potom zhruba hodinu balíme věci na koně s nákladními sedly. David má s sebou ruční závěsnou váhu, na které vážíme naložené vaky, aby nebyl jeden těžší než druhý, protože by na koni nedržely. Dave navíc chce kolem srubu a dál v údolí u potoka opravovat ohrady, takže koně nesou i motorovou pilu a smotaný ostnatý drát. Po dlouhém vyvažování, přendávání a sukování složitými uzly konečně vyrážíme. Já s Gabčou máme Moly a Misty, David jede na Montym a za ním jdou na laně Sanny a Jackob.

Po cestě přes les, několik potoků a kolem krásného jezera jsme dorazili k malé loučce, na které stojí, na první pohled dost starý, dřevěný srub. Odstrojili jsme koně, vybalili věci a snědli svačinu. Ve srubu jsou kamna, polička na hrnce a kotlíky, stolek, jedna patrová a jedna normální postel. Jsou tu nějaké staré konzervy s fazolemi, poloprázdné lahve s whisky a spousta prachu. Po krátké pauze necháváme Davida opravovat ohrady a jedeme s Gabčou s nákladními koňmi pro kostky soli, které jsou schované pod plachtou, asi na polovině cesty zpět k autu. Trefily jsme bez bloudění. Na každého koně nakládáme šest kostek a vracíme se ke srubu.

Příroda je tu opravdu nádherná a opuštěná. Smíšené lesy se střídají se zelenými loukami, žádné cesty, pouze stezky vyšlapané dobytkem. Nejbližší civilizace je vzdálená mnoho hodin jízdy na koni a ani naše mobilní telefony nemohou najít žádný signál. Pouze staré rádio ve srubu sem tam něco naladí a zahraje chrčivou písničku. Jediné spojení s okolním světem jsou bílé čáry na modré obloze, které za sebou drze nechávají letadla. David nám vyprávěl, jak si koncem první poloviny září roku 2001 říkal co se děje, že už nad sebou dlouho neviděl proletět žádné letadlo. Teprve o týden později, když jel pro zásoby jídla do Bayfieldu, se dověděl, že 11. září byl spáchán atentát na newyorská dvojčata a proto žádná letadla nelétala.

Dovezenou sůl jsme složily do srubu a koně zavřely do dřevěného corralu v lese, nedaleko odtud. K večeru se vydáváme k prameni nabrat pitnou vodu. Potůček vyvěrá na nádherné louce, kde se prý často vyskytují elkové – takoví větší jeleni. Máme štěstí, protože dva v dálce na druhém konci louky vidíme. Chvíli na nás koukali a pak ladně, bez žádného spěchu, odskákali do lesa. Po večeři a horké čokoládě s Baileys zalézáme do spacáků, já se sápu na horní patro postele a usínáme.

Den dvacátý – převážení soli, spravování ohrad
Rána jsou tu nádherná. Na to, že jsme necelé čtyři tisíce metrů nad mořem, tak je tady jako u nás v létě. Jdeme opět pro vodu k prameni. Tentokrát nepotkáváme jeleny, zato jsme zahlédly kojota. Po snídani jdeme pro koně do ohrady a vypravujeme se znovu pro sůl. David zůstává u srubu a opravuje spadané kůly, mezi kterými natahuje ostnatý drát, abychom mohli koně vypustit volně kolem srubu. Chystáme dva sedlové koně a dva nákladní. Dneska jsme pro sůl zvládly jet dvakrát, takže se nám ve srubu hromadí pěkná kupa kostek.

Odpoledne se za námi přijela podívat Jodie, Davidova dcera. Má krásného koně (kříženec quarter horse s plnokrevníkem). Dáváme se s ní do řeči a zjišťujeme, že je zhruba v našich letech a přivydělává si tréninkem koní. Dokonce tento obor studuje na škole, což nás zaujalo, protože s Gabčou studujeme chov koní na universitě. Potom pomáháme Davidovi s ohradou a večer jdeme pro vodu. Po chvíli, co jsme vyšly, začala bouřka, a tak jsme celé promokly. Ale máme štěstí v neštěstí, protože jsme zahlédly asi dvanáctičlenné stádo statných jelenů. Můj pokus vyfotit je byl sice úspěšný, ale zapomněla jsem vypnout blesk, a tak se polekali a utekli.

Po večeři nám Dave povídá různé historky o tom, jak v zimě v hlubokém sněhu naháněl poslední zatoulané krávy s pomocí helikoptér a jak pak musel spát ve srubu i s koněm, protože ten byl celý zpocený a venku bylo pár desítek stupňů pod nulou a podobně. Pak zjišťuji, že máme příbuzné koně, protože můj kůň Ilči Indiana Boy a jeden z Davidových valachů jsou oba po známém hřebci Peppy San Badger. Po pár pivech měníme téma a povídáme si o medvídkovi Pú, o Červené karkulce a jiných známých osobnostech. Nakonec nám vykládá, že ty čtyři nebo pět měsíců, co tu bývá sám bez lidí a telefonu, jsou občas moc dlouhé, a tak se vydává do lesů a zkouší lasovat trpaslíky. Kolem půlnoci jdeme spát, abychom byli fit na zítřejší stavění nových ohrad.