Peruánský deník II.
Asi po půlhodině se zvednou, a jako když střelí do „papoušků“ odlétají, aby uvolnili místo dalším zájemcům o jíl, a to arům zelenokřídlým. Jestliže amazónci a amazoňani byli ostražití, není to nic proti tomu, co předvádějí arové. Ale i oni nakonec překonají přirozený strach, usedají na kolpu a my se můžeme nerušeně kochat. K celkové pohodě přispívá i fakt, že nám kuchař na pozorovatelnu přinesl snídani, takže popíjíme kávu a čaj z koky, baštíme ovoce a je nám božsky. Odcházíme spokojení a plní dojmů.
Po dalších dvou a půl hodinách plavby doplouváme k městečku Coloredo City, kde překládáme veškerá zavazadla do přistavených taxíků. A to už nás čeká nekonečná dvouhodinová cesta po opravdu prašné pralesní cestě. Taxikáři závodí o lepší zařazení v koloně, protože nejlépe je na tom ten, který jede první. Ti ostatní polykají prach, protože v autech neexistuje nic jako klimatizace nebo prachový filtr. Jsme poslední a prach máme úplně všude, a kdo má zavazadla na korbě vozu a nemá je kryté igelitem (já), tak je pod nánosem prachu ani nepozná. Také nás zaráží, že auta v takovém technickém stavu (který je v Peru asi normální) tuto cestu vydrží. To o nás už tak úplně neplatí, i když jsme kupodivu všichni v relativně dobrém „technickém“ stavu.
Při průjezdu zdejší krajinou si všímáme vypálených parcel po obou stranách cesty. Někde dokonce ještě šlehají plameny. Některé takto „zkultivované“ parcely jsou již osazeny dobytkem, většinou vyhublými zebu a kozami. To na nás sice nedělá příliš dobrý dojem, ale i zdejší osadníci musí být z něčeho živí. A pořád je lepší organizovaně kus pralesa zničit na okraji než ho ukusovat po větších a chutnějších kusech z prostředku těžbou dřeva.
Přijíždíme k přívozu, kde vše překládáme do lodí, které tu na nás již čekají. Ty nás převáží na druhý břeh a tady opět nastupujeme do taxíků. Co se týká organizace, vše dokonale klape. Obdivuhodné. V hospůdce, ještě než nasedneme do aut, kupujeme chlazené pivečko a fotíme se s místními maskoty – ochočeným amazoňanem pomoučeným a malou arou.
Prašná cesta se sice po deseti minutách mění na asfaltovou pralesní dálnici, ale v každém případě už toho cestování máme plné zuby. Užijeme si téměř tříhodinové cesty a po setmění přijíždíme do Puerto Maldonado – hlavního města této oblasti. Řeka je tu široká, vždyť je tu hlavní přístav pro dopravu do Brazílie. Dvouproudová hlavní třída – tady se pohybují rikši a menší motocykly v řadě případů naložené celými rodinami i se spícími malými dětmi. Při letmém nahlédnutí do malých obchůdků zjišťujeme, že je to podle evropského měřítka poměrně civilizované město. Poslední překládání bagáže na odlehlém molu a vyplouváme na noční plavbu po Rio Madre de Dios. Už nás dnes čeká poslední hodina na cestě.
Odměnou po celodenní vyčerpávající cestě je luxusní ubytování, kterého se nám dostává v ekology Nái-Mecí Lodge. Tato ekolodge je vybavena samostatnými prostornými bungalovy, krásně vyzdobenými fotografiemi z pralesa. A je tu bazén. Že by to nejlepší na konec? Při večeři se ale dozvídáme podrobnosti našeho dalšího pobytu tady. Ráno nastupujeme další sedmihodinovou cestu lodí až na hranice s Bolívií, kde budeme spát ve stanech, abychom se hned po probuzení vypravili na naši poslední kolpu. Tak jak to vypadá, až pozítří si budeme moci plnými doušky vychutnat pohodlí tady a vykoupat se v bazénu s nádherně teplou a hnědou vodou. A že je opravdu teplá, bylo znát na Ládíkovi, který vplul do vody bez jeho obvyklých hereckých etud. A ještě jedno milé překvapení nás tu čekalo. Potkáváme se zde s lodníkem Máriem, který s námi cestoval před dvěma lety. Radost byla oboustranná. Už tady máme své domorodé přátele.
(Pokračování příště.)
