Současné české holubářství (3) Český bublák
Největším a nejmajestátnějším je bublák bucharský. Výrazným zástupcem je nejbarevnější bublák anglický, který má přední vrkoč atraktivně pozvednutý a postavu nejkompaktnější. Směrem na východ, ale také třeba v Severní Americe je rozšířený bublák ruský, zatímco u našich západních sousedů obdivujeme německého dvojvrkočatého, který je větší než náš, má bujnější pernaté ozdoby a volnější opeření. Německých plemen bubláků je ovšem daleko více. Vznikala zpravidla křížením s barevnými holuby různých kreseb. Nejmenším z rousných dvojvrkočatých bubláků je český, u kterého by mohla velikost postavy, několik barevných rázů i společná klubová historie s českými čejkami upomínat barevné rousné holuby a zároveň jej krášlí barevné i plemenné znaky obdobné s ostatními rousnými bubláky. Název celé této holubí skupině dalo bublání, kterým se významně odlišují od běžného vrkání ostatních skupin. Bublání je dlouhodobý a výrazný hlasový projev, nejčastěji připomínající hukot potůčku, u českého bubláka přepisovaný jako ou–ou–ou a vak–vak–vak.
Dle Baušeho knihy Drůbež (vydané roku 1898), vycházející z německých zdrojů, ke kterým přidává Bauše informace české, byly již v té době rozšířené chovy rousných bubláků s vrkoči nejen u nás, ale také v Německu a samozřejmě v Rusku, odkud byli do střední Evropy předkové všech později utvářených plemen dovezeni. Spolu s bubláky v běžné velikosti s rousky i bez nich se vyskytovali ještě o poznání větší a na pernaté ozdoby bohatí bucharští bubláci, kteří jsou dodnes pokládáni za chovatelsky nejcennější v celé skupině bubláků. Právě tito bubláci byli použiti začátkem 20. století známým chovatelem Antonínem Králem na zlepšení kvality pernatých ozdob českých bubláků. Trvalo ale poměrně dlouho, než se ustálil typ nízce posazeného českého bubláka, kratší, ale široké hrudi a utaženého opeření, jakoby ulitého z kovu. Obdobné křížení bylo a stále je sporadicky prováděno, většinou ovšem s bližšími německými plemeny, přičemž tito kříženci byli a jsou rozpoznatelní podle bujnějšího a volnějšího opeření i pernatých ozdob, větší a vyšší postavy či světlejších obočnic (u bílých, žlutých a červených). Toto křížení nemusíme vždy zavrhovat, neboť může při správném vedení a chovatelově trpělivosti významně vypomoci k vylepšení některých znaků.
Historie
Je velkým překvapením, že český bublák není prozatím uveden v seznamu Evropského chovatelského svazu (EE), ačkoliv je naším původním a dlouho chovaným plemenem. Klub chovatelů bubláků patří k nejstarším v České republice. Byl založen již 30. prosince 1921 ve známé restauraci „U Pinkasů“ v Praze. Tehdy již více než rok pracoval pod názvem „Samostatný odbor pěstitelů českých bubláků“. Krátce po založení bylo evidováno více než 40 chovatelů, byl vypracován standard publikovaný ve Zvířeně, podle kterého se řídil směr šlechtění, obsahující veškeré důležité znaky v mnohém platné až dosud. Počaly být pořádány speciální výstavy, vůbec první se uskutečnila v roce 1924 v Radotíně. Klub obeslal také světové výstavy v Paříži a Londýně, kde se největší pozornosti těšili čeští bubláci běloštítní a z dalších našich plemen české čejky kropenky. Právě chovatelé ohrožených českých čejek byli přizváni do klubu, a vznikl tak „Speciální klub chovatelů českých bubláků a českých čejek v Praze“. V roce 1946 do klubu přibyli chovatelé českých lysek běloocasých v čele s jejich zachráncem Karlem Boučkem z Turnova. Klub působil společně jen do roku 1959. V té době došlo k jeho rozdělení. Nově vzniklému Klubu českých bubláků se otevřela cesta k větší specializaci i ke sdružování chovatelů dalších plemen bubláků, což je nejvíce znát v posledních letech, kdy se klubisté věnují více než deseti plemenům (včetně anglických nebo vzácných tureckých bubláků). Za této situace by mohlo klidně dojít ke změně názvu na Český klub chovatelů bubláků. Současná členská základna čítá 50 specialistů, kteří chovají na 600 párů bubláků. Vedení klubu připravuje regeneraci málo chovaných rázů českých bubláků, ale chce zachovat v dobrém počtu a kvalitě také straky a stříkané, tygry, běloštítné, bělopruhé a šupkaté ve všech nejrozšířenějších barvách.
V letošním roce na výstavě v Litoměřicích ve dnech 14. až 16. října chce klub uspořádat pod heslem „Bublák je jak kytice květů …“ slavnostní jubilejní výstavu u příležitosti 90 let činnosti. Současným předsedou klubu je Miroslav Červený z Roudnice nad Labem a jednatelem Miroslav Fér z Lysé nad Labem. Pěkné internetové stránky klubu naleznete na bublaci.webnode.cz, za zhlédnutí stojí privátní stránky nejen o bublácích jarute.wbs.cz Jaroslava Petrovického a zoofarma.cz Ing. Aleše a Bc. Daniely Bukovských.
Pernaté ozdoby
Estetická krása je u rousných bubláků hned po strukturových holubech nejvíce rozvinutá v celé holubí říši. Český bublák má několik unikátních pernatých ozdob, které si postupně představíme. V ideálu má přední vrkoč tvar pravidelného půlkruhu. Tento ucelený útvar poněkud pozvednutého, dopředu a do stran směřujícího opeření kryje čelo, ozobí a zobák do jeho dvou třetin. V tom nejideálnějším případě má být vzadu ukončený pěšinkou a poté má následovat poměrně hladší opeření temene hlavy až k zadnímu vrkoči. Ten tvoří u holubů velmi rozšířená lasturovitá chocholka, ovšem u českého bubláka bez postranních růžic. Takový by měl být ideál. Vlivem občasného křížení s jinými plemeny, ale také podceněním předvýstavní přípravy se můžeme setkat až s oválným předním vrkočem, v jehož středu je růžice, a s chocholkou s postranními růžicemi. Tyto nešvary trestáme, abychom podnítili chovatele k lepší přípravě bubláků na výstavy a k lepší šlechtitelské práci. Ačkoliv vzorníky uvádějí, že podpěrná pírka jsou nežádoucí, v praxi se u obou vrkočů zákonitě vyskytují. Je potom na chovateli, aby dovedl s těmito podpěrnými pírky pracovat tak, aby na výstavu připravil bubláka v dokonalých a ucelených pernatých ozdobách (a bez, běžným pohledem viditelných, podpěrných pírek). Ve vzorníku se dozvídáme, že český bublák nemá hřívu. Je otázka, co si chovatelé pod pojmem hříva představují a zda je tento výklad správný. Někdo tak může nazývat plynulý a nenarušovaný přechod mezi nahoru rostoucím peřím chocholky k dozadu a dolů rostoucímu opeření zadní části krku. Většina odborníků tak nazývá poněkud pozvedlé opeření, které se vyskytuje na zadní části krku u všech rousných plemen s chocholkou, českého bubláka nevyjímaje. Krk je touto strukturou opeření více rozšířen. Zřetelnější hřívu pak vidíme při pokrčeném krku, kde se volnější struktura ještě zdůrazní. Ačkoliv má český bublák již poněkolikáté ve vzorníku uvedeno, že nemá hřívu, úplná pravda to není. Slabší hřívu má vždy a je žádoucí, aby byla co nejméně nápadná, v souladu s požadavkem uceleného opeření. Poslední, ale velmi důležitou ozdobou českého bubláka jsou rousy a supí pera. Rousy vyrůstají do stran a mírně se stáčí k tělu, aby nebyl narušen pohyb holuba. Jsou talířovité, husté, nelámavé a vrstvené ve třech řadách. Měla by je tvořit minimálně 10 cm dlouhá pera. Při posuzování holuba je rozhodující jejich hustota, ucelenost a pravidelnost než délka. Praktikové říkají, že kvalitu budoucího rousu můžeme odhadnout už při kroužkování holoubat, Jestliže jsou zárodky brků nasazené kolmo k prstům na noze, bývá rous bohatý a ucelený. Pokud rostou brka šikmo, bývá rous úzký a nepravidelný.
Příprava na vystavování
Základem pro chov rousných plemen je zajištění suchého holubníku a pravidelného čištění. Velkým pomocníkem je uspořádání budníků, krmítek a sedaček tak, aby nedocházelo ke zbytečnému mechanickému narušení pernatých ozdob. Na výstavu se bubláci připravují šest až sedm týdnů předem, aby v uvedené době byl dostatek času k nahrazení poškozených per. Důležitá je úprava podpěrných pírek. Asi týden před výstavou omyjeme holubům rousy, ocas, případně další znečištěné části v teplé vodě s neutrálním mycím prostředkem, aby peří neztratilo lesk. Holuby pak držíme na čistých hoblinách. Transport na výstavy zajišťujeme v dostatečně velkých přepravkách čtvercového půdorysu. V nouzi raději v papírovém kartonu než úzké přepravce. Výsledkem těchto aktivit nám je krásný a dokonale připravený jedinec, který si získá obdiv všech návštěvníků.
Současný vzorník bubláka
Moderní standard plemene publikovaný v roce 2008 napravuje křivdy ze vzorníku minulého, kde český bublák byl začleněn do společného vzorníku s širším spektrem dvojvrkočatých bubláků, kam můžeme řadit německého, ruského, bernburského, drážďanského, anglického či franckého, který je jediný hladkonohý. Vzorník výstižně popisuje plemenné znaky českého bubláka, ale velké nedostatky má v oblasti názvosloví barevných rázů. Kéž by si v této části vzal příklad právě ze vzorníku z roku 1993. Současný standard nesprávně spojuje plnobarevné a plavé rázy, zatajuje, že se vyskytují tito bubláci také jako bezpruzí, nesprávně spojuje šupkatý vzorek s bělopruhým a bohužel na mnoha místech zaměňuje barvu šedohnědou a její plavý ráz stříbřitý za hnědou a stříbřitou „hnědopruhou“. Přitom by úplně dostačovalo, kdyby bylo ve výčtu rázů uvedeno: bílí, černí, šedohnědí, červeně a žlutě recesivní, dále se mohou vyskytovat ve vzorcích bezpruhém, pruhovém a kapratém jako červeně plaví, žlutě plaví, modří a stříbřití, jako bělopruzí, šupkatí, tygři a straci v rázech černý, šedohnědý, modrý, stříbřitý, recesivně červený a žlutý a běloštítní v červené a žluté, vzácně jako modří a černí. Bílé vzorky opeření vyvolává genetický faktor toy stencil, který byl dle Voráčka přenášen z knězů, ale stejný faktor mají i šupkaté a bělopruhé české čejky. U tygrů a běloštítných se jedná o rozšíření komplexu grizzle. Mláďata červených a žlutých běloštítných se rodí jako plnobarevná a štíty vybělují teprve při pelichání, u černých a modrých běloštítných, kteří se však dnes asi nevyskytují, ačkoliv jsou předmětem zájmu klubistů, by štíty byly probělené hned při narození.
Postava a typ
Důležitý znak představuje postava, tvořící základ ušlechtilého typu českého bubláka. Je středně velká a široká, hrudník vypjatý, dobře klenutý i hluboký. Postoj je velmi nízký, dokonce až tak, že je prostor pod tělem zcela zaplněn. S tím souvisí velmi nízké, podkleslé nohy, které díky bohatým rousům nepůsobí vůbec křečovitě, ale dodávají holubovi punc vznešenosti, přiměřené pýchy a krásy. Krk je široce nasazený, záda nesená v mírném sklonu k ocasu tak, aby při pohledu shora viděl pozorovatel pověstný klín. Při uchopení holuba máte pocit, jako by vám vyklouzával z rukou. Nemalou zásluhu na tomto faktu sehrává velmi pevné, hladké a přiléhavé opeření, ve skupině bubláků jedinečné. Utaženost opeření je významný plemenný znak českého bubláka.
Bublání a jeho charakter
O bublácích se říká, že nevrkají, ale bublají, ovšem popsat tento projev je velmi těžké. Někomu připomíná vzdálené zvonění zvonů, bublání potůčku či bubnování, u některých plemen až smích. V těchto i několik minut trvajících áriích se střídají různé tóniny, hloubky a výšky, dochází ke změnám hlasitosti a projev se mění i podle denní doby nebo impulzu, kterým byl vyvolán. Holubice zpravidla bublají jemněji a ve vyšší tónině. Jindřich Voráček ve svém pojednání o českém bublákovi, v knize České holubářství z roku 1940, připomíná: „Dobrý bublák si zabublá i za měsíční noci, zabublá si i v ruce pěstitelově. Při bublání nafukuje bublák trochu volátko a spodní čelist se mu lehce chvěje. Stejně se chvějí i špičky křídel. Přitom sebou chvílemi vrtí ze strany na stranu, jako by změnou pozice chtěl dodati svému přednesu co největšího uplatnění.“
Já dodávám, za použití části klubového motta, proč máme rádi české bubláky? Český bublák je totiž jak kytice lučních květů u zurčícího potůčku v malebné české krajině!
V příští Fauně přineseme informace o benešovském holubovi.
