Pikardský ovčák

Pracoval jako honácký pes, kdy pomáhal hnát dobytek na velké vzdálenosti. Tato práce byla velmi namáhavá a vyselektovala jen houževnaté a nenáročné psy. Potřeba honáckých psů byla až od 18. století. Do té doby byla stáda poměrně malá a nebylo je zapotřebí hnát ve velkém množství do měst. Byl využíván nejen na hnání dobytka, ale také na pasení a střežení stád ovcí, případně skotu, a také sloužil jako hlídač na statku.

Pravděpodobná historie pikardského ovčáka
Pochází z Pas de Calais a z Pikardie, což je sever dnešní Francie a sousedí s Belgií. Pikardský ovčák je obvykle pokládán za nejstaršího francouzského ovčáka. Otázkou je, zda právem. Důkazy jsou samozřejmě prakticky nulové. Bavíme se tedy jen o domněnkách. Historie pikarda je popisována jako dlouhá, ovšem nesmíme zapomínat, že se jedná o historii jeho předků, ze kterých vzešlo více plemen, ne jen toto jediné.

Tak jako u mnohých pasteveckých psů, tak i u pikardského ovčáka najdeme v historii propojení s Kelty, kteří procházeli Francií přibližně v 1. tisíciletí před naším letopočtem. Jiná teorie poukazuje na asijské nomády z doby středověku. Za jeho příbuzné je považován briard, Beauceron, holandský a belgický ovčák. Ovšem to, že má pikard vztyčené velké uši a hrubou středně dlouhou srst, vyvrací teorii, že je jeho původ asijský. To také dále ruší možnost, že patří do stejné vývojové skupiny jako briard. Na druhou stranu to nevyvrací myšlenku, že byla tato dvě plemena spolu někdy křížena, a tedy mají k sobě velmi blízko.

Motanice kolem názvu a „pravého“ vzhledu
I když je jeho historie možná dlouhá, až do konce 19. století o pikardském ovčákovi přibližně dnešního vzhledu nikde nenajdeme ani zmínku. Psa podobného pikardovi můžeme spatřit na obraze Maitre Delorme na akvarelu z roku 1786 až 1830, coby ovčáckého pomocníka při pasení ovcí prvního mistra ovčáckého (pasáka ovcí). Ovšem žádné jiné doložení, že pikardský ovčák tu v tu dobu byl a že je to právě on, nenajdeme. Podle některých věhlasných kynologů byl pes zobrazený na této malbě vzorem k utvoření základu exteriéru pikardského ovčáka, tedy by se i mohlo jednat o „prvního oficiálního pikarda“. Má to však háček. W. Schneider upozorňuje na skutečnost, že označení „pikhaard“ patřilo v tu dobu flanderským bouvierům, kteří se psovi z obrazu také velice podobali. Přesto je nutné mít na paměti, že pikardský ovčák je typickým představitelem původních evropských ovčáckých psů.

Pierre Mégnin sice popisuje kolem roku 1900 „pikardského ovčáka“, ale přečteme-li si tento popis, rozhodně se ani zdaleka nepodobá pikardovi, jakého známe dnes. Lze tedy předpokládat, že popisoval jiného ovčáckého psa, kterému dal pouze toto označení. P. Mégnin popsal na začátku 20. století i bíle zbarveného pikardského ovčáka. Ovšem ten neznámo v jakém čase úplně zmizel a těžko říci, zda pikardským ovčákem opravdu byl.

Richard Strebel, velice uznávaný kynolog, popsal zkraje 20. století ve svém díle o německých plemenech psů také holštýnského ovčáka, který jako by z oka vypadl pikardskému ovčákovi. Zda opravdu holštýnský ovčák je totožný s pikardským, tedy pouze jej označil jiným názvem, než na jaký jsme zvyklí dnes, anebo jestli se přece jen nejednalo o jiné plemeno, dnes asi s jistotou neurčíme. Přece jen briardi, holandští ovčáci, belgičtí ovčáci, bouvieři a pár dalších dnes již neexitujících evropských ovčáckých psů si byli na začátku 20. století převelice podobní. Vždyť ještě v šedesátých létech 19. století byli briard, beauceron a pikardský ovčák vystavováni ve stejné skupině pod označením „francouzští ovčáci“. Je třeba až neskutečné, jak dlouho má pikard společnou historii s beauceronem, který je krátkosrstý! Ještě v roce 1898 považuje profesor P. Mégnin pikardského ovčáka a beaucerona za jedno plemeno. Podle P. Mégnina se na vzniku dnešního pikardského ovčáka podílel bíle zbarvený pes „Martin“, který však měl vrozeně krátký ocas. Původ Martina údajně lze hledat u psů z galsko-belgické provincie Roms. Martin také může být totéž co vlámský pastevecký pes m'tin belge. I když profesor Mégnin byl uznávaným kynologem, jeho popisy plemen a jejich rozřazení jsou někdy poměrně zmatečné.

20. století není pikardovi rozhodně nakloněno
V roce 1899 se asi 12 psů – skupina hrubosrstých jedinců převážně ve světlé barvě a se vztyčenýma ušima – „typických“ pikardů, objevilo na výstavě v Amiensu. Bohužel tehdejší rozhodčí a prezident francouzského spolku pro ovčácké psy F. Boulet je nepřiřadil k žádnému plemenu a odmítl je posoudit s vysvětlením, že neodpovídají žádnému známému plemenu. Snaha vystavovatelů těchto psů tak odešla vniveč.

Během následujících patnácti let byli pikardští ovčáci vystavováni na nejrůznějších výstavách, ale také pod nejrůznějším zařazením do skupin. Nakonec největší pozornost získal pikardský ovčák jménem Ratou, který je považován za prvního pikardského ovčáka moderního typu. Po tuto dobu se však nic významného nedělo, chov stál na místě, a i když bylo pravděpodobně hodně těchto psů, dlouho se nenašel nikdo, kdo by se jejich chovu opravdu ujal. Nakonec se v roce 1912 objevil R. Fontaine a C. Tournemine. Ti dali do chovu systém a začali se o plemeno opravdu starat. Následně společně s P. Mégninem utvořili standard. Stále však naráželi na problém podobnosti s flanderským bouvierem tehdejšího typu a na nezájem klubů.

1. světová válka zastavila veškeré snahy. Až když skončila, Mégnin začal hledat a seskupovat psy podobné vyobrazení od Maitre Delorme. Hledal zejména na jihozápadě Francie. A s jistotou je možné říci, že od této doby je historie pikardského ovčáka podložená. Avšak dlouho se nedařilo jednoznačně rozdělit exteriér pikardského ovčáka a Flanderského bouviera. Byli si velmi podobní, zcela jistě často docházelo k záměně. Ke všemu staré vlámské označení bouviera „pikhaard“ nepřehlednost situace – rozdělení historie těchto dvou plemen ještě znesnadnila. Dokonce v roce 1921 byl bouvier a pikard ve stejném (prvním) chovatelským klubu. Tedy ani není možné vyloučit stejný původ těchto dvou plemen. Velmi dlouho byl pikardský ovčák řazen společně do jedné skupiny s bouvierem. I označení měli společné a již zmiňované: „pikhaard“.

V roce 1925 byl francouzským klubem pro ovčácké psy pikardský ovčák uznán jako samostatné plemeno. Po roce 1925 se chovu z trojice zakladatelů věnoval ponejvíce C. Tournemine. Avšak sotva byl uznán, po pár letech málem zanikl. 2. světová válka měla za následek téměř nulový počet těchto střapatých ovčáků. Po poválečném skličujícím období se naštěstí zase našel zachránce pikardského ovčáka. Byl jím chovatel Cotté. Ten dostal pikardského ovčáka nejen do povědomí veřejnosti, ale postaral se i o dostatečnou početnost plemene, které sice dnes není příliš známé, ale ani nestojí na pokraji vyhynutí. O založení prvního oficiálního „klubu přátel pikardského ovčáka“ se zasloužil v roce 1955 Robert Montenot. Ovšem ještě v 70. letech 20. století rozhodně nepatřil k oblíbeným a známým plemenům. Na celém světě se jich rodilo kolem 100–150 ročně.

Je jich málo a hned tak se to nezlepší
Je trochu nepochopitelné, že toto plemeno s tak originálním vzhledem je tak málo rozšířené. Do Německa se první pikard dostal až začátkem osmdesátých let 20. století a první vrh se tam narodil v roce 1986. Zpočátku měli velké problémy při krytí, jeho povaha nebyla vyrovnaná a našly se i zdravotní problémy. I proto jejich chov nebyl a doposud není jednoduchý. Přesto němečtí chovatelé chov vzali velmi vážně, vypracovali chovatelský plán a systematicky malými krůčky pokračují ke zdokonalování plemene. Dnes je v Německu kolem 450 jedinců tohoto plemene, ve Spojených státech a Kanadě přibližně 200. Nejvíce pikardských ovčáků je ve Francii, a to přibližně 3 500, v Belgii a Nizozemsku o něco méně. V ostatních zemím se toto plemeno počítá na několik málo desítek, případně jen pár ojedinělých exemplářů.

Bohužel i Česká republika zatím patří k zemím, kde se pikard příliš nerozšířil. Prvním importovaným pikardským ovčákem do České republiky byla fena Elliet des Eaux chaudes z chovatelské stanice v Belgii. Přivezli ji manželé Bednarští v roce 1995. Druhým zaregistrovaným pikardem byla fena B'jolie de Stephieci (import z Francie). Tato fena ale v ČR nežije. Jako třetí je importovaná fena Bijou de l'avocat de la tour (z Francie). Další import je také fena Cheffie du Domaine de Sursaint (z Francie) a stejnou majitelkou dovezený pes Andy von Burg Neuenfels (z Německa). Z prvního šestihlavého vrhu v chovatelské stanici von Vorwitz zůstala v České republice jen fena Aube von Vorwitz, pes Azgard Zulu von Vorwitz a Amigo von Vorwitz. První vrh pikardských ovčáků v České republice se narodil 8. listopadu 2008 a při výběru nového majitele pro štěňata chovatelé vybírali ty, kteří s pikardem chtěli nějakým způsobem pracovat. Byl to však první a zároveň zatím jediný vrh pikardů u nás. K dnešnímu dni je to prozatím celkový počet českých pikardských ovčáků. Po první chovatelské stanici pikardských ovčáků von Vorwitz, následovalo založení dalších dvou, a to Pikazel a Eltanin. Ty jsou však prozatím ještě bez vrhu.

Jaké jsou základní vlastnosti pikardského ovčáka?
Je to zvláštní pes, kterého definovat je těžké. Pro někoho krásný, pro jiného neupravený ale mile voříškovatý pes. I tím, že jich je stále málo, jejich povaha není úplně ustálená a najde se hodně povahových rozdílů mezi jednotlivci. Výjimky jsou však u každého plemene a nejinak tomu je i u pikardského ovčáka, i když ve větší míře. Většinou je pikard velice živý, poměrně temperamentní a vynalézavý. Je jaksi přirozený a přírodní, spontánní, rázný a jeho povaha by se dala označit za uličnickou. Doma je zpravidla klidný, rozvážný a neruší.

Pikard je poměrně samostatný, i když dalo by se říci i ostýchavý a nedůvěřivý ke všem ostatním kromě jeho rodiny. I když má rád všechny členy své rodiny, je zpravidla psem jednoho pána. Nutně potřebuje častý kontakt se svou rodinou, chce a potřebuje se účastnit aktivního rodinného dění. Je-li ponechán po dlouhou dobu bez povšimnutí, velice strádá. Potřebuje pozornost a musí vědět, kam patří. Ke své rodině je milý a přítulný. Někdy bývá náchylný na atmosféru, respektive celkovou náladu v rodině. S dětmi ve své rodině nemívá problémy.

K jiným domácím zvířatům je tolerantní a může žít obklopený různými zvířaty. Avšak musí k tomu být veden od štěněčího věku. Pikard byl při svém vzniku využíván zejména na statcích při hnání dobytka, pasení ovcí a hlídání statku, kde se pohybovalo mnoho zvířat. Ještě dnes je pro práci se stádem využíván v oblasti severní Francie, a tedy život tohoto směru, včetně zahnání dobytka do stáje, pro něj není problém. Velmi úspěšně může být využíván pro pasení. Jejich původní instinkt je výborný. Ale bohužel, u nás se používá anglická metoda pasení, takže případný zájemce by musel znát metodu francouzskou, aby dosáhl těch správných výsledků. Povaha pikarda je totiž i v tomto značně specifická.

Sportovec každým coulem
Má rád pohyb a prostor. Zbožňuje přírodu, plavání, volný pohyb, dlouhé procházky nebo horské túry. Nemá zpravidla tendence se od svého pána příliš vzdalovat a většina psů má malé lovecké sklony. Potřebuje a chce sportovat, být zaměstnáván. Jen tak bude opravdu šťastný. Rozhodně to není pes jen na zahradu nebo jen na mazlení. Většina jedinců se hodí i na agility, flyball, trekové sporty či všestranný výcvik. Rád bude běhat vedle kola, s nadšením uvítá doprovázení běžce nebo člověka jezdícího na kolečkových bruslí. Někteří jedinci rádi aportují. Ovšem s výcvikem pikardského ovčáka to není snadné.

Jeho chytrost se nesmí podceňovat. Velmi rychle pozná, co může a co nesní a kde jsou hranice trpělivosti jeho pána. Důslednosti je opravdu hodně zapotřebí, jinak si pikard bude dělat, co sám uzná za vhodné.

Výchova musí být klidná a harmonická. Vyžaduje určitou kynologickou praktickou zkušenost, a proto je není možné doporučit pro začátečníky. Výchova pikarda vyžaduje tzv. pevnou ruku v bílých rukavičkách. Majitel musí být důsledný, ale přitom laskavý. Výcvik se nesmí uspěchat. Musí být psovi srozumitelný a také motivační. Nesnese tvrdé zacházení a jeho výcvik musí být předem dobře promyšlený. V tom všem je dosti náročný. Rozhodně by si jej neměly pořizovat osoby s výbušnou povahou. Zase pasivní lidé či osoby bez přirozené autority s ním také mnoho neudělají. Naopak se mohou přidat další problémy s dominancí ke všemu kolem. Při výcviku potřebuje jistou dávku tolerance (nikoli nedůslednosti), taktiky ze strany svého pána a neuvěřitelnou trpělivost. Je schopen složit několik základních zkoušek, jako např. ZM, ZVV1, SChH1, BH, ZZO, ZPU1 … Dokáže být všestranný, je schopen naučit se využívat svůj čich i zvládne techniku obrany. Pokud bude jeho pán naladěn na stejnou notu a pochopí jeho povahu, jsou schopni jako tým složit celou řadu zkoušek a účastnit se závodů nižšího stupně. Ovšem dokáže být někdy řádně paličatý a jeho výcvik opravdu není snadný. Navíc u některých jedinců spolehlivost v jednotlivých cvicích není stoprocentní. Díky jeho náladám nejsou jejich výsledky stabilní, i když se budete hodně snažit. Pracovitý je, ale jeho výsledky jsou zkrátka kolísavé. Může pracovat celý den, na to má dostatek elánu a temperamentu, ale musí ho to bavit.

Učí se dobře, většinou i rád, jen někdy má problémy poslouchat za všech okolností. Silou člověk ničeho nezmůže, avšak promíjením a ustupováním jeho náladám také ne. Je třeba jej dobře pochopit a najít správné reakce na jednotlivé situace. Nemá rád stereotyp, uvítá každou změnu a akci. Dril vše zkazí a přístup k výcviku musí být opravdu šitý na míru danému jedinci. Lepší jsou pro něj individuální výcvikové hodiny než výcvik v řadě.

Nutně potřebuje dobrou socializaci. S výcvikem je s ním podstatně více práce než např. s německým nebo belgickým ovčákem. Je tvrdohlavý a zároveň dost citlivý na zacházení. Majitel musí počítat s roztěkaností pikarda a najít způsob, jak ho zaujmout a jeho slabou pozornost zvládnout. To z něj činí pro některé lidi oříšek ve výcviku, pro jiné je to velká výzva.

Nepatří ve výcviku k jednoduchým plemenům, ale pokud se vám ho podaří zvládnout, je to výborný pes a nebudete nikdy litovat. Ke svému pánovi je velmi loajální, rád s ním žije a svou náklonnost mu ukazuje všemi možnými způsoby. Rodina je jeho království.

Je srdnatý, věrný a výborný hlídač, připravený kdykoliv použít své obranářské schopnosti. Štěkáním upozorní na případné nebezpečí a někteří štěkají poměrně často a dlouho. Proto máte-li hodně sousedů, je ho potřeba hned od štěněčího věku ve štěkání opravdu usměrňovat. Mnozí z nich navíc v běžném životě samostatně vyhodnocují situace a rozhodují se, zda je to moment, kdy je potřeba bránit svého pána. Pro cizí lidi může být až trošku nevypočitatelný, ale jeho pána díky výrazné mimice reakce psa na dané podněty nepřekvapí.

Výtečný hlídač, který se nekamarádí
Je houževnatý, odolný, s výbornou kvalitou srsti, a tedy celoroční pobyt venku mu v tomto ohledu nečinní problém. Žádná slota ho nerozhodí. Důležité je však se postarat nejen o jeho dostatečný pohyb a smyslové zaměstnání, ale s tím i související častý kontakt s majitelem. Sám se na zahradě nevyběhá a kontakt se svým milovaným člověkem by mu velice chyběl. Pokud by si mohl vybrat, mnohem radši by žil v domě s rodinou, než většinou sám na prostorné zahradě.

Jejich charakteristickým rysem je nedůvěřivost vůči cizím lidem, včetně cizích dětí. Na to musí majitelé brát zřetel a při návštěvách cizích dětí doma musí dávat pozor, protože při divočejších hrách si pikard situaci vyhodnotí jako ohrožení a může chtít zasáhnout.

Není to pes vhodný pro canisterapii. Kontakt s cizími lidmi zpravidla nevyhledává, je odtažitý, ignoruje je a nemá potřebu se s nimi kamarádit. Vůči cizím lidem je zpravidla velmi nedůvěřivý, odtažitý a rezervovaný. Jejich nedůvěřivost někdy bývá zaměňována s bázlivostí. Ale tak tomu není. Problémy mohou nastat, když se někdo cizí snaží o kontakt. Přesto však existují i výjimky, kterým otevřené srdce pro všechny lidi vyhovuje.

Pět pikardských ovčáků si zahrálo také ve filmu „Kvůli Winn–Dixie“ (doslovný překlad), který byl zpracovaný podle stejnojmenného dětského románu. Bylo zapotřebí psa, který vypadá rustikálně – „přírodně voříškovatě“, ale zároveň aby si bylo několik jedinců velmi podobných. Při pohledu na pikarda nejen režisér usoudil, že to je to pravé.

Účes zvaný rozcuch
Srst zvláštní struktury je na údržbu velice nenáročná. Tento typ srsti byl do chovu zvolen záměrně. Měla lépe chránit před zimou než srst krátká a měla rychleji proschnout v deštivém počasí než srst dlouhá. Celkově tento pes působí přirozeně a nepřešlechtěně. Netrimuje se, ani se nijak zvlášť jeho srst neupravuje. Postačí jen opravdu občasné pročesání hřebenem a kartáčem. Často česaný pikard pak vypadá jako chemlonová koule. Ovšem pravidelná péče o vous a knír je zapotřebí. Častější koupání srsti škodí, stejně jako jiná přehnaná péče.

Nejčastěji se vyskytuje v nejrůznějších odstínech srnčí barvy (fauve charboné). Charbonáž znamená, že konce chlupů mají černé zakončení. Opravdu velmi malé bílé znaky na prstech a hrudi jsou přípustné do chovu, ale nežádoucí. I když je pikardů málo, chovatelé se bílé znaky opravdu snaží eliminovat.

Mají zdravotní problémy?
Někteří jedinci bývají vybíraví v jídle, proto může chvíli trvat, než majitel najde to pravé a vhodné krmení.

Může se objevit dysplazie kyčelních kloubů, ale vyloženě problémy s tímto nemají. Ve štěněčím a mladém věku mohou někteří jedinci trpět na záněty očí (zejména díky prašnému prostředí), ale v dospělosti tyto problémy zpravidla zmizí. Také se může vyskytnout postižení očí zvané PRA = progresivní atrofie sítnice. Někteří jedinci mohou mít problémy s plodností, jak už bylo dříve řečeno. Jinak se jedná celkově o poměrně zdravé plemeno, které netrpívá nemocemi.

Zkrácený standard

Celkový vzhled: pes střední velikosti, robustního vzhledu, ale elegantní formy, silný, dobře osvalený a dobře stavěný. Výraz obličeje je inteligentní, živý, bystrý, vyznačuje se vzhledem podobným grifonovi.

Výška: od 60 do 65 cm pro psy, od 55 do 60 cm pro feny. Vady: až o 2 cm nad maximum výšky. Vylučující vady: pod minimem výšky, i ve třídě mladých. Více než o 2 cm nad maximem výšky.

Hlava: ne masivní, má být v poměru k velikosti. Velmi lehký stop, je ve stejné vzdálenosti od špičky čenichu jako od týlního hrbolku. Lebka dosti široká, ale ne příliš. Srst o délce asi 4 cm. Obočí dobře vyvinuté, ale nezakrývající oči. Vady: příliš vyznačený nebo minimální stop. Příliš dlouhá nebo příliš krátká srst. Chybějící nebo příliš vyjádřené obočí. Vylučující vady: neodpovídající typu, špatné proporce, nedostatečné nebo příliš bohaté osrstění.

Čelo: při pohledu zpředu není ploché, ale lehce klenuté, s lehkou čelní rýhou. Vady: nedostatečně nebo příliš silně klenuté. Příliš vyznačená čelní rýha. Vylučující vady: plochá nebo kupolovitá mozkovna, ubíhající nebo příliš strmě spadající čelo.

Líce: ne příliš silně stavěné, ale také nikoliv ploché, měly by být přiměřeně zaoblené. Zadní část lící je pokryta stejně dlouhou srstí jako trup. Vady: příliš vyjádřené líce, povolené nebo chybějící svalstvo.

Tlama: silná a ne příliš dlouhá, nesmí končit špičkou. Nosní houba vždy černá. Pysky suché a dobře přiléhající. Nosní hřbet je rovný. Lehké vousy a bradka. Vady: Příliš dlouhá a úzká tlama, příliš silná, špičatá nebo pravoúhelníková. Úzký nos, částečně masové barvy, tlustý koutek, tlustý spodní pysk. Klenutý nosní hřbet. Chybějící vousy a bradka. (Srst na hlavě musí být přibližně 4 cm dlouhá a vousy a bradka musí být patrné.) Vylučující vady: proporčně neodpovídající lebce. Visící pysky. Nosní houba jiné barvy než černé. Depigmentace sliznic.

Čelisti: mohutné, hermeticky se uzavírající, bez předkusu nebo podkusu. Vady: velmi lehký předkus nebo podkus. Při absenci 2 premolárů se nesmí zadat CAC ani Res.CAC, při absenci 4 premolárů se nezadá výborná. Kariézní zuby podle závažnosti. Zlomené nebo vytržené špičáky. Vylučující vady: absence více než 4 zubů, vyjádřený předkus nebo podkus.

Uši: střední velikosti, v bázi široké, dosti vysoko nasazené. V bázi připomíná ovčí ucho, přirozeně je vždy nesené vztyčeně. Špička lehce zaoblená. Lehce divergentně nesené uši se tolerují. Délka 10 cm, nikdy více než 12 cm, ani u psů na horní hranici výšky. Vady: příliš velké uši nebo uši připomínající belgického ovčáka, příliš nízko nasazené nebo příliš blízko u sebe nesené. Vylučující vady: nesprávně nesené uši.

Oči: střední velikosti, nevystupující, tmavé barvy, nikdy světlé nebo „skleněné“. Zbarvení duhovky je více či méně tmavé, podle barvy srsti, ale nikdy světlejší než oříškově hnědé. Vady: cokoliv, co neodpovídá výše uvedenému popisu. Vylučující vady: „skleněné“ oči, šikmo posazené, nestejné. Příliš světlá barva.

Výraz: výraz nesmí být ani zlý ani nedůvěřivý. Vylučující vady: bázlivý výraz, uhýbavý pohled.

Krk: silný a osvalený, dobré délky, v pohybu nesený vzhůru a dobře nasazený v plecích. Hlava hrdě nesena. Vady: dlouhý a úzký krk, krátký a tlustý krk, neharmonicky vystupující z plecí, volná kůže.

Trup: hrudník hluboký, ale nikoliv přehnaně - nesmí být hlubší než k loktům. Hned za lokty měřený obvod hrudníku musí přesahovat kohoutkovou výšku o 1/5. Délka trupu přesahuje kohoutkovou výšku jen o málo. Hřbet rovný, bedra pevná. Hrudní koš je v horní třetině dobře klenutý, pak se zplošťuje k hrudní kosti. Břicho lehce vtažené. Záď postupně přechází v zadní část stehen. Stavba kostry patrná, ale nikoliv přehnaně. Vady: v závislosti na závažnosti nedostatku. Trup příliš těžký nebo lehký, příliš dlouhý, příliš útlý, příliš hluboký. Hrudní koš příliš plochý nebo příliš kulatý. Stavba odpovídající bouvierovi. Záď příliš rovná nebo příliš strmě spadající. Vylučující vady: výše jmenované chyby velké závažnosti.

Ocas: osrstění, délka srsti stejná jako na trupu. V klidu dosahuje ocas k hlezennímu kloubu a je svěšený dolů s lehkým zakřivením na konci. V pohybu může být ocas nesen o něco výše, ale nikdy nad hřbetem. Vady: nedostatečné nebo přílišné osrstění, příliš krátký, zakřivený, chybně nesený. Vylučující vady: trvale nesený nad hřbetem, nízko nesený v důsledku operace (přerušení svalů), pahýlovitý nebo chybějící.

Hrudní končetiny: plece dlouhé a šikmé, poskytující lehkost pohybu, svalnaté, ale ne těžké. Končetiny jsou kolmo postavené. Suchá kostra. Vyznačené klouby, ale bez dojmu špatné stavby. Nadprstí zezadu dopředu lehce šikmé, což dodává končetinám pružnost a usnadňuje náhlé zastavení v pohybu. Vady: příliš dlouhé plece (jako chrt) nebo příliš strmé (jako bouvier), úzké nebo těžké, volné nebo poškozující pohyb. Kostra slabá nebo příliš silná, kloub zápěstí slabý nebo vystupující (uzlovitý). Nadprstí příliš strmé nebo příliš šikmé, prošlápnuté. Vylučující vady: výše vyjmenované vady, příliš silné.

Pánevní končetiny: stehna dlouhá a dobře osvalená. Kolenní kloub silný, pánevní končetina nesmí být ani strmá ani příliš šikmo postavená, ani úzká ani příliš široká. Mezi stehny a zádí nesmí být žádná disharmonie, obojí musí být spojeno v jedné křivce. Končetiny pevné, bez slabosti, pružné. Kostra vyjádřená, ale nikoliv přehnaně. Hlezenní klouby středně zaúhlené, v postoji ani příliš široce ani příliš úzce postavené. Nejsou příliš vysoko posazené. Správné zaúhlení v hleznech je pro tohoto ovčáka nezbytné. Záprstí robustní a suché, kolmé k zemi. Když pes stojí, jsou pánevní končetiny kolmé – při pohledu z kterékoliv strany. Vady: záleží na stupni nedostatku. Vylučující vady: pánevní končetiny celkově neodpovídající standardu.

Tlapky: zakulacené a krátké, dobře uzavřené a klenuté. Drápky silné a krátké, tmavé barvy. Ani paspárky, ani nadbytečné prsty. Pes s paspárky není diskvalifikován, ale penalizován. Polštářky pevné, pružné. Vady: penalizace podle nedostatků. Vylučující vady: dvojité paspárky na všech čtyřech nohách.

Srst: silná, polodlouhá, ne kadeřavá, ne přiléhající, musí být hrubá a při promnutí mezi prsty vrzat. Délka dosahuje 5 až 6 cm na celém těle včetně ocasu. Podsada jemná a hustá. Vady: délka srsti pod 4,5 cm, nedostatečně hrubá srst, sklon k přiléhající nebo kadeřavé srsti. Vylučující vady: délka srsti pod 4 cm nebo nad 6 cm, kadeřavá nebo velmi přiléhající, jemná nebo vlněná.

Barvy: šedá, šedočerná, šedá s černým odleskem, šedomodrá, šedočervená, světle nebo tmavě plavá nebo kombinace těchto barev. Není povolena žádná větší bílá skvrna, malé bílé skvrny jsou povoleny na hrudi a na špičkách tlapek. Vady: velká bílá skvrna na hrudi, bílá barva na všech prstech. Vylučující vady: černá, bílá, harlekýn, strakatá, příliš mnoho bílé na hrudi, celé bílé tlapky, bílá srst na nevyjmenovaných místech.

Poznámka: Psi (samci) musí mít dvě zjevně normálně vyvinutá varlata, plně sestouplá v šourku.