V dobrodružné, ale také i v odborné literatuře se často zmiňuje, že v krvi severských saňových psů je významný podíl vlčí krve. Odolnost těchto psů a jejich specifická hlasová komunikace i řeč těla k tomu pozorovatele přímo vybízí. Traduje se, že Inuité a indiáni často uvazovali hárající feny v lese a nechávali je tak nakrýt jejich divokými vlčími příbuznými. Tato romantická představa je značně zavádějící a v mnoha aspektech mylná. Dr. Ing. Naděžda Šebková, která přednáší kynologii na České zemědělské univerzitě v Praze (a která je zároveň chovatelkou čistokrevné karpatské vlčice a kříženky kanadské vlčice s německým ovčákem), dokonce podobnou mesalianci téměř vylučuje a odsuzuje ji do pozice pouhé výjimky potvrzující pravidlo.
Očitý svědek
Dobrodružný a vzdělaný Nor Helge Ingstad se dožil požehnaného věku, narodil se roku 1899 a pozemský svět upustil v roce 2001. Cestovatel, lovec, amatérský archeolog a spisovatel procestoval pořádný kus světa a o svých zkušenostech napsal mnoho čtenářsky úspěšných knih. Ve druhé polovině dvacátých let minulého století žil Ingstad jako traper s posledními kanadskými indiány, kteří se ještě živili v severské tajze a tundře svým přírodním a přirozeným způsobem. Používal psího spřežení a ve své báječné knize Lovci kožišin prozradil Helge Ingstad mnoho ze svých praktických zkušeností. „Několikrát jsem se již zmínil o poměru mezi psy a vlky,“ píše Ingstad. „Tento poměr mezi zvířaty příbuzných ras je tak zvláštní, že si zaslouží poněkud podrobnější zmínky. Existuje tu podivná směs nenávisti a porozumění. Moji psi – měl jsem ovšem jen samce – chtěli vždy a všude vlka na místě rozsápat, nepotkali-li se zrovna s vlčicí v době páření. Když byli právě uvázáni v okruhu kolem stanu, štěkali na ni sice, neboť to považovali za svou povinnost vůči každému, kdo se přiblížil k našemu území, ale kdyby se k ní byli dostali blíž, jistě by jí byli nic neudělali. Při jedné příležitosti jsem překvapil Tygra (jeden z Ingstadových psů, pozn. aut.), když se horlivě dvořil vlčici. S čumáky u sebe stáli na jezeře. Podobná pozorování učinili i mnozí jiní, tak například vládní dozorčí úředník pro nově zřízenou Thelonskou reservaci. Dostane-li se mezi vlky pes nebo psice a není-li doba vlčího páření, ihned jsou roztrháni. V době páření je ztracen pes, dostane-li se mezi vlky stejného pohlaví. U opačného pohlaví dojde k páření. V krvi psů severní země je ovšem také, jak jsem se už dříve zmínil, značná dávka krve vlčí. Je to patrné na jejich zevnějšku, kožichu, šikmo postavených očích, špičaté tlamě. Neméně se však projevuje vlk v jejich povaze. Mnohé psy je téměř nemožné zkrotit, jak jsou divocí, a častokrát se už stalo, že roztrhali lidi, mimo jiné ženu příslušníka kanadské policie. Za vhodné tažné zvíře se vlk všeobecně nepovažuje; má sice sílu a vytrvalost, ale jeho divokost lze těžko zkrotit. Dokonce potomci psa a vlka v první generaci jsou ještě dost nezkrotní. Při čtvrtině vlčí krve však začínají dobrá tažná zvířata. Mnoho záleží samozřejmě na obratnosti psího vozky (mushera, pozn. aut.). Zde máme příklad Slima Cambella, mistra drezúry. Má právě v postroji plnokrevnou vlčici, která je nejlepším tažným zvířetem na východ od Velkého Obročího jezera. Předchozí zimy se dostala ještě zcela mladá do pasti. Slim ji spoutal a odvezl do svého stanu. Potom byla zapřahána se psy do saní - a šlo to. Nyní jí vzali košík, a třebaže je v noci uvazována dvojitě, přece je v rukou svého pána tak krotká, jak jen vlk může být. Cizí k ní ovšem nesmí přijít příliš blízko. Dnes se Wolf – tak se vlčice jmenuje – chová v postroji jako cvičený pes, jen s tím rozdílem, že její kosmatá vlčí oháňka trčí vodorovně, zatímco oháňky jejích spolupracovníků jsou zahnuty vzhůru.“
I ze slov Helge Ingstada (až na poslední příklad vlčice) vyplývá, že využívání ke křížení psů s vlky pro posílení krve severských tažných psů by vyžadovalo pečlivou a trpělivou chovatelskou práci. To byl ovšem přístup, který byl severským domorodcům naprosto cizí. Potřebovali tažné psy – „tady a teď!“. Plánování daleké budoucnosti jim bylo na hony vzdáleno. Starali se maximálně o to, s jakými psy budou jezdit příští zimní sezónu. Předpoklad, že by své feny křížili s vlky záměrně, by nás nepochybně zavedl do slepé uličky a k omylům.
Intermezzo aneb jak je to s „čistokrevností“ vlků
Mezi evropskými zoology stále ještě většinou panuje názor, že vlci v Severní Americe jsou „čistokrevní“, zatímco v Karpatech je populace vlka euroasijského ovlivněna křížením s domácími psy.
V roce 2008 učinili biologové z Kalifornské univerzity v Los Angeles velký „vlčí“ objev. Při svém bádání využili metodu DNA, která jim umožnila určit 53 000 genetických variant. Na základě získaných dat mohli určit, kteří psi a vlci jsou si nejpříbuznější. Při svém výzkumu zjistili, že nejblíže k vlkům mají ti domestikovaní psi, kteří žijí na Středním východě. Biologové přiznávají, že je teoreticky možné, že domestikace psů probíhala i v jiných zeměpisných oblastech, avšak svůj genetický podpis na současných psech nezanechala. Výsledky této převratné studie prokázaly, že vlci v sobě mají – obrazně a s nadsázkou řečeno – kus domácího psa. Jasným důkazem je černé zbarvení, které přenáší mutace, jež pocházejí od domestikovaných psů. Tato mutace se hojně vyskytuje především u severoamerických vlků, kteří se s největší pravděpodobností v několika uplynulých staletích opakovaně křížili s domácími psy. Tmavé zbarvení nedává podle biologů vlkům žádnou prokazatelnou výhodu, avšak pro vlčice je nepopiratelně přitažlivé, neboť se s černými vlky přednostně páří a vytvářejí s nimi stabilní páry. V současné severoamerické populaci vlků je více než polovina černě zbarvených šelem. V Evropě a Asii v posledních staletích počty vlků markantně poklesly. Podle mínění zoologů tak ke styku vlků s domestikovanými psy dochází pouze ve výjimečných případech. Proto se v těchto oblastech tmavě zbarvení vlci nevyskytují vůbec nebo jen velmi vzácně. Ze závěrů vědecké zprávy biologů Kalifornské univerzity vyplývá, že se vlci s největší pravděpodobností po staletí dopouštěli mesaliance a pářili se s domestikovanými psy. Naproti tomu jsou evropští a asijští vlci prakticky „čistokrevní“. Blízká budoucnost prokáže, zda jde pouze o odvážnou hypotézu, či nezvratný fakt …
Psi z Nové Země
Mezi příznivci psů severských tažných plemen se často vedou spory, které plemeno stojí nejblíže svým předkům – vlkům. Na Aljašce platí názor, že Aljašský malamut je věrnou kopií vlka. To je nadsázka: stačí se podívat na široký a prostorný hrudník malamuta a na jeho širokou stopní dráhu. (Vlci mají naopak hluboký, avšak úzký hrudník a jejich stopní dráha je v jedné linii.) Malamut má nepochybně ke svým vlčím předkům blízko, o kopii však v žádném případě ani omylem nejde, a to jak exteriérem, tak i povahou. Jiní lidé považují za nejpůvodnější severské plemeno Grónského psa. Tyto a podobné úvahy jsou celkem jalové, nic neřeší a spory kolem nich jsou žabomyší.
Kdybychom však přese všechno se chtěli dopídit k „nejpůvodnějšímu seveřanu“, museli bychom se patrně blížeji podívat na psa, jehož plemeno není vůbec mezinárodně FCI uznáno a vlastně o to ani nikdo neusiluje. Těmito „superseveřany“ jsou s největší pravděpodobností psi z Nové Země.
Ostrovy Novaja Zemlja se táhnou vysoko na 70° severní šířky mezi Barentsovým a Karským mořem. Poprvé je na svých objevitelských cestách spatřil roku 1556 dobrodružný Angličan Stephen Borough. Psi, kteří zde žijí, pocházejí ze psů, kteří sem byli přivezeni od Jeniseje, Kolymy, Amuru a z Grónska, a v jejich krvi koluje i krev velkých loveckých lajek. Michal Císařovský vyslovil zajímavý názor: „Zdá se, že psi Novaja Zemlja se tímto pozoruhodným mixem nejvíce přiblížili původnímu, prehistorickému typu universálního severského psa.“
Pes Novaja Zemlja je středně velký a velmi se podobá vlku. Jeho kostra je mohutná, je dobře stavěný a osvalený. Psi jsou mohutní (poněkud typu aljašského malamuta), kohoutková výška se pohybuje v rozmezí od 55 do 65 cm a hmotnost činí 30 až 45 kg. Tvar těla je obdélníkový. Hlava je mohutná, s protáhlou lebkou a s dobře vyznačeným týlním hrbolem a ostrým čelním sklonem. Uši – malé trojúhelníkového tvaru jsou nasazeny níže po stranách hlavy. Oči jsou lehce šikmé a mandlového tvaru, většinou temně hnědé. Silný chrup má skus nůžkový. Hřbet je silný, rovný; záď jen nepatrně klesající. Hluboký hrudník není příliš široký, a tudíž nebrání volnému chodu. Tlapy jsou veliké a široké (umožňují velký záběr a zabraňují propadání do kyprého sněhu). Velmi kvalitní srst je zajištěna neobyčejně hustou a silnou podsadou. Hustá srst pokrývá kompaktně celé tělo (nejvýraznější je „límec“ na krku, zádi a na ocase, kde srst dosahuje délky až 10 cm). Zbarvení je neobyčejně rozmanité: zcela černé, černé se světlejšími odstíny na bocích, na břiše a na hrudi, hnědé, šedě žíhané, šedé s bílou, červené, červené s bílou, světle šedé, bílé i strakaté. Zvláště při tmavším zbarvení je obvyklá typická maska, se zvýrazněnou partií kolem očí. Zvláštností je, že tito psi, na rozdíl od ostatních čtyřnohých seveřanů, nenosí ocas přetočený nad hřbet, nýbrž jej mají svěšený jako vlk; dokonce ani při vzrušení jej nikdy nezvedají nad úroveň hřbetu.
Výskyt těchto psů je, pokud je mi známo, omezen na souostroví Novaja Zemlja a psi nebyli odtud vyváženi. Široké světové veřejnosti jsou proto takřka neznámí.
Další seveřané
V arktických a subarktických oblastech existuje ještě řada plemen psů severského typu, kteří jsou používáni k tahu. Ani tato plemena nejsou zaregistrována u FCI. Jde např. o řadu „malamutů“ podle místa výskytu: např. kamčatský, anadyrský, čukotský, amurský, jakutský (nebo kolymský) a jenisejský (někdy uváděn jako jenisejský tažný pes). Tažné psy na Kolymě a na Čukotce dobře poznal i legendární polární dobyvatel Roald Amundsen a prohlásil o nich: „Liší se od psů grónských jen zcela nepatrně tím, že mají delší nohy.“
V Kanadě nalezneme největší přírodní plemeno tažných psů (mohutnější nežli aljašský malamut!) – Mackenzie – River – Husky (někdy nazývaný jako Village Dog nebo Indian Dog). Na Aljašce chovají indiáni Alaskan Village Dog. Mezi seveřany je počítán i American Eskymo (toto plemeno uznal American Kennel Club), i když exteriérově naprosto odpovídá bílému německému špicovi. Kanadský klub (CKC) ještě uznává i kanadského eskymáckého psa, který je častěji označován jako – eskie. K tahu jsou užíváni i psi typu Quebec Hound (jsou rovněž nazýváni jako Canadian Hound); jde o Křížence původních přírodních kanadských severských plemen s honiči, kteří dodali závodním psům maximální rychlost. To jsou však pouze místní variety, které uvádím spíše jako zajímavost; v Evropě se s těmito psy prakticky nesetkáme.
P.S.
Popěvek na cestě:
Jen větrní duchové vědí
co čeká mě v záhybu cesty
a přece ženu svý psy
pořád dál a dál
(inuitská poezie)