Kůň v pohodě Díl 5.: Z pohodového hříběte vyroste pohodový kůň
• Hříbě je malé / slabé, snadno s ním můžete manipulovat.
• Hříbě je zvědavé a hravé, takže ochotně ho přimějete „ k akci“.
• Hříbě má přirozenou potřebu se učit, nasávat informace, zvyky, návyky, takže se ochotně učí.
• Hříbě ještě nemá dostatek zkušeností, a pokud má k danému tvoru (matka, člověk …) aspoň trochu důvěru (kterou je snadné si právě díky jeho nedostatku zkušeností získat), ochotně se přizpůsobuje jeho požadavkům.
Toto vše má jednu velkou výhodu a jednu velkou nevýhodu:
• hříbě vychováte snáze a rychleji a lépe než koně dospělého, pokud to umíte
• hříbě snáze a rychleji a lépe zkazíte / zničíte, pokud ho vychovávat / cvičit neumíte
Pamatuji na pravdy starých koňáků, kteří říkali, že lepší je tříletek z pastvin, co viděl člověka jen z dálky, než kůň vyrůstající u lidí „na dvorku“. Samozřejmě to nelze tak paušalizovat, ale podstatou tohoto rčení je, že člověkem nedotčený tříletek nemá důvod lidem nedůvěřovat a není zkažený, na rozdíl od oněch koní „ze dvorku“, kteří byli často vychovávaní nesprávně a vyrostli z nich rozmazlení a nadměrně sebejistí, či naopak ustrašení až zlomení koně.
Dnes však víme, že nejlepší je zlatý střed: s hříbětem má manipulovat jen člověk znalý a vnímavý, a pouze do té míry, do jaké je to nutné pro jeho zdraví (úprava kopyt, očkování, odčervování apod.) a bezpečnost (během manipulace s ním, tedy odchyt, vodění, uvázání, přidržení při veterinárním / podkovářském zákroku apod.).
Základní předpoklady pohodového hříběte
Hříbě sice na první pohled může vypadat jako plyšák, rozhodně se však tak nechová a nelze s ním podle toho nakládat. Aby hříbě mohlo (a chtělo) vůbec s lidmi v klidu spolupracovat a stalo se bezpečným, poslušným, ale přitom sebejistým koněm, musí:
1. Být v pohodě jeho matka. Od ní totiž během prvních hodin a dní svého života odkouká reakce na okolní prostředí a různé podněty. Pokud je matka (především vůči lidem) ustrašená, bude se i hříbě bát, pokud je agresivní, i ono se bude snažit takto prosadit. Pokud je matka k lidem přátelská, v klidu snese běžnou manipulaci, či se dokonce na ni těší (užívá si čištění, ochotně se nechá vodit, ráda se nechá pást, pod sedlem chodí ochotně apod.), hříbě bude veškeré lidské zásahy považovat na bezpečné a bude na ně reagovat spíš zvědavě než nedůvěřivě. A samozřejmě i lidé okolo takové klisny se budou chovat přátelsky a klidně a celkově bude panovat dobrá atmosféra, která se na toho malého, vnímavého tvorečka přenese.
2. Mít dostatek pohybu a podnětů prostředí. Od narození. Hříbě má být co nejvíce venku, ideálně nonstop. Má mít možnost pohybovat se volně a dle svého uvážení okolo matky a později i dál od ní, má se setkávat s různými bezpečnými předměty, zvířaty, zvuky, ale i vlivy počasí, má mít možnost něco zkoumat a poznávat různé situace. Rozvíjí to jeho tělo, pohybovou, dýchací i oběhovou soustavu, ale i nervosvalovou koordinaci a také psychiku. Hříbě se učí vyhodnocovat různé situace, zkouší, jak se kdy může nebo nemůže zachovat, začíná se uvědomovat sebe samo, své možnosti i své postavení ve světě. Učí se zdravé sebedůvěře, ale zároveň i pokoře, učí se odvaze, ale i nutné opatrnosti. K tomu však potřebuje ještě jednu podmínku, kterou je:
3. Společnost dalších koní. Hříbě se musí socializovat. Musí se naučit být součástí koňského stáda, nebo aspoň skupinky koní. Samozřejmě nejlepší je, když od narození vyrůstá v různorodém stádě, kde jsou starší jedinci pro umravnění výrostků, ale i další hříbata pro společné hry. Pokud není možnost, je třeba hříběti zajistit aspoň menší skupinku nějakých koní – kteří sami jsou socializovaní, čili umějí ve skupině koní žít. Hlavní břímě výchovy hříběte totiž má spočívat na matce a na členech stáda / skupinky. Hříbě se díky tomu učí s koňmi komunikovat, pozná, kdy je kůň přátelsky či dokonce hravě naladěn, kdy mu to vadí, nebo vyloženě štve. Za vážnější přestupky je hříbě potrestáno a správné chování je odměněno přátelstvím, hrou či jinou příjemnou činností. Hříbě se učí podvolit přání jiných jedinců, poslechnout, uhnout, přijmout pokárání či trest. A to se pak snáze naučí vztahovat i na lidi. Pokud si s vámi chce bujný několikadenní / týdenní hřebeček hrát a staví se proti vám na zadní, okamžitě pochopí váš odmítavý názor a nebude ho považovat za ohrožení života. Bude prostě vědět, že vy jste takový „trouba kůň / nekůň, co nerozumí hezkým hřebčím hrám“, ale taky vezme za své to, že „vám tedy dá pokoj, když se vám to nelíbí a přejete si to“. Na druhou stranu může velmi dobře zjistit, že „i ten trouba kůň / nekůň je fajn, protože umí nádherně drbat na kohoutku – nakonec ani nevadí, že si se mnou nechce hrát na zadních, i tak je s ním dobře“. Společnost jiných koní učí hříbě ještě něčemu, co v žádném případě nelze přehlížet: učí ho odvaze, sebeuvědomění a sebeprosazení. Mladí koně se podle své povahy a temperamentu neustále pokoušejí porušovat pravidla stáda – jako děti! – a tím si rozvíjejí sebedůvěru a poznávají hranice svých možností. Právě koně je dokážou vykázat v případě potřeby do patřičných mezí. Mnohem lépe než lidé. Proto je tolik koní vyrůstajících bez stáda pouze s lidmi „rozmazlených“ a „drzých“ – lidé jim nedokázali určit hranice snesitelného chování a kůň jim přerostl přes hlavu. Přesto jistá dávka sebevědomí je pro každého jezdecky využívaného koně dobrá. Pouze přiměřeně sebejistý kůň se dobře učí, ochotně zkouší nové věci (cviky) a nestáhne se do svého nitra ani v případě, že požadavkům člověka nerozumí. Na druhou stranu dává člověku najevo, že klade nepřiměřené požadavky, nebo je nesrozumitelný.
Sebevědomý kůň, který však zná své sociální hranice, je pro jakoukoli práci tím nejvhodnějším. Sebevědomým se stane kůň socializovaný, tělesně zdravý, s dostatečně „vybitou“ fyzickou i psychickou energií – pokud mu toto sebevědomí nezabije nevhodným chováním a požadavky samotný člověk.
Co po hříběti a chtít a co raději ne
U hříbat se mi osvědčila jedna stará zásada: žádný dril, naučit ho co nejdříve ty nejzákladnější základy pro bezpečnou manipulaci při nutných úkonech a raději ho nechat být koněm – venku, na pastvině, se stádem.
Jaké jsou ty nejzákladnější základy, které by mělo hříbě co nejdříve získat?
• nechat na sebe šahat, kdekoli po těle, kdykoli
• nechat sebou manipulovat, čili nechat se zastavit, odtlačit, zvednout ocas, otočit hlavu, otevřít hubu, být přidržen apod.
• nechat si nasadit ohlávku
• nechat se čistit po celém těle
• nechat si zvedat nožky, čistit kopýtka a krátce je upravovat
• nechat se vodit
• nechat se uvázat nebo aspoň stát, když ho člověk drží za vodítko
• vejít do stáje, nechat se zavřít do boxu
Toť vše. To je to jediné, co potřebujete k základní preventivní péči (čištění, úprava kopýtek, očkování, odčervení, měření teploty, kontrola sliznic, zubů, pupku …) a k základní manipulaci při vodění na / z pastviny, krmení apod. Všechny tyto úkony je vhodné naučit hříbě hned první dny či týdny jeho života. Vryjí se mu do „mozku“ natolik, že je bude považovat za samozřejmost, a nezapomene je ani v případě, že ho po odstavu dáte na hříbárnu, kde mu nebude věnována pravidelně individuální péče. Přesto i tam je třeba dodržovat základní preventivní úkony! Za ideální odchov odstaveného hříběte považuji takovou stáj, kde se s mladými koňmi (téměř) denně manipuluje, například se vodí na vodítku z a do výběhu, uvazují se do boxu při krmení jádrem, pravidelně se jim kontroluje celé tělo a kopýtka a samozřejmě se provádějí všechny preventivní úkony. Takové hříbě pak má vštípené základy dobré „výchovy“ a zároveň není přetěžováno zbytečnými, či dokonce škodlivými zbytečnostmi.
První rok či dva života hříbě kromě výše zmíněných úkonů nic dalšího nepotřebuje, žádný výcvik nebo dokonce trénink. Samozřejmě pokud se s ním začne velmi opatrně pracovat ze země, vodí se na procházky, seznamuje s novými předměty a situacemi, obvykle se nic zlého nestane – uvědomte si však, že člověk, který nemá zkušenosti nebo cit pro mladého koně, může i těmito úkony nezralý mozek a organismus znechutit, přetáhnout, poplést a zkazit. Pokud se rozhodnete zahájit výcvik u velmi mladého hříběte, dobře si vše promyslete a schválně si napište na papír přesný a podrobný plán: co ho chcete naučit, proč, jaké budete používat signály a jaké na ně přesně budete požadovat reakce, jak požadavky rozložíte na jednotlivé kroky, jak je budete koni vysvětlovat, jak skládat na sebe a jak stupňovat obtížnost. Jak požadavky ze země propojíte s pozdějšími požadavky pod sedlem. Díky tomuto plánu si totiž uvědomíte, že smysluplná práce s koněm (nejen mladým) není vůbec tak jednoduché, že musí být dobře promyšlená a dobře sestavená!
Příště si řekneme blíže pár tipů, jak učit mladé hříbě úplné základy, potřebné k jeho dalšímu životu.
