Peruánský deník II.

Po snídani jsme už zase v lodi. Mám alespoň čas dopsat deník. Zažijeme si i hraniční kontrolu, kdy ozbrojený hlídkující voják nám přikáže, ať přirazíme loď ke břehu řeky. Osádka lodi je donucena vzít na sebe záchranné vesty, což je v tom příšerném horku za trest. Dobu čekáme, než nám zkontrolují papíry a zatím se připalujeme v nedýchatelném horku. Konečně můžeme jet dál. Opouštíme řeku Rio Madre de Dios a dále budeme plout po řece Heath River. Myslíme si, že tato řeka dělá hranice mezi Peru a Bolivií, ale přesně to budeme vědět, až se podíváme do nějaké podrobnější mapy.

Stanování na hranicích s Bolivií
pondělí 2. 11. 2009
Je úmorné horko, loď jede pomalu, protože je v řece málo vody a občas drhneme o dno. Jediné pozitivum má tato cesta a to je, že potkáváme více vodních želv než dosud. A stádečko kapybar. Tak takhle z blízka jsme je ještě neviděli. Pak se ukáže ještě pár jedinců. Konečně „chlupatý potvory“, jak říká Pepa. Pomalu doplouváme ke kolpě, kde budeme zítra ráno pozorovat papoušky. Otáčíme loď a jedeme hledat vhodné místo na stanování. To mě trošku šokuje, protože jsem si myslela, že náš dnešní nocleh je předem připravený. Stále se nám dostává dost nepřesných informací. Třeba nám bylo řečeno, že musíme spát pod stany, protože v těchto končinách nejsou postaveny žádné ekolodge. Toto tvrzení se ukáže jako nepravdivé, protože naproti nám přes řeku zrovna jedna je. Normálně by mi to tolik nevadilo, ale vzhledem k abnormálním teplotám jsme upocení a ulepení až hrůza. Chtělo by to sprchu a na chvíli se schovat před žhnoucími paprsky. Jsme na písečné pláži, kolem je neproniknutelná džungle a na rozpáleném písku se nedá ani stát. A komáři nás vesele ohlodávají, jsme jejich snadná oběť.

Tak se s Ládíkem, našimi průvodci a se správcem protější ekolodge snažíme domluvit, jestli by nás dva nenechali přenocovat v lodgi. To je ovšem pro místní zaměstnance oříšek. Ač mají lodge skoro prázdnou, netroufnou si nás ubytovat bez svolení šéfa, který úřaduje ve městě a nyní má již dávno po pracovní době. Snaží se mu dovolat, nebo nám to alespoň tvrdí, ale bezúspěšně. Nám připadá, že aktivity moc nevyvíjejí. Bez svého šéfa zkrátka sami nic nerozhodnou, nejsou schopni říct, kolik by takový nocleh stál a šéf bude až zítra v 10:00 hodin. Alespoň nám umožní se zde osprchovat a my již převlečení v pyžamech jsme převáženi lodí zpět do našeho tábora. My si tady vlastně cestujeme mezi Bolívií a Peru jen v pyžamech. Snad z toho nebude nějaká mezinárodní ostuda, ale teď je mi už všechno jedno, jsem smířená, že budu nocovat ve stanu na břehu řeky plné kajmanů. Neměla jsem svítit do té řeky baterkou. Je jich tu spousta, ale jsou to prý jen kajmaní miminka. Tak doufám, že až dostanou hlad, vytáhnou si ze stanu někoho menšího.

Pozoruhodná byla i naše večeře. Nejprve vše vypadalo romanticky. Stoly prostřené na pláži, osvětlené loučemi, obloha plná hvězd. Ale co mělo zůstat našim očím utajené, byla příprava jídla. Kuchař, který nás až doteď uchvacoval svými dovednostmi, předvedl, jak je to s přípravou našich pokrmů ve skutečnosti. Veškeré jídlo včetně nádobí umýval v řece. V řece, která byla hnědá, teplá jako kafe a ve které se pár odvážlivců včetně všech indiánů kteří zde žijí, také koupalo. O vykonávání jiných potřeb se ani nemusím rozepisovat. A pak přišel na řadu hřeb večera, maso. To s námi cestuje již osmý den a nechci být zlá, ale vypadá jako že po svých. Už mu nepomohlo ani omývání v řece. To ale našeho kuchaře neodradilo a uvařil, co měl v plánu. Většina naší expedice ale přestala mít hlad a odebrala se k spánku do svých stanů. Uléháme za zvuků vzdálené bouřky a doufáme, že vzdálená zůstane.
(Pokračování příště.)