Několik vět okolo korel
Před časem přišel na výstavu v pražské botanické zahradě, takhle v pondělí, jakýsi mistr zednický, který měl, jak se patří bílé montérky a povídá, jestli bysme mu nevzali do prodeje dvě korely. Ale ano, tak je přineste. Sáhl do kapes svého zednického saka a vyndal dva kornouty z novin. V každém měl již od minulého dne zabalenou jednu korelu. Kornouty pěkně rozbalil a ptáky vpustil do klece. Ti si trochu natřásli peří a šli se nazobat a napít. Prodali se v cuku letu, protože to byli jinak pěkní a zdraví ptáci. Teď mi řekněte, kterého jiného ptáka byste takhle mohli přepravovat, pokud by vás to vůbec napadlo. A to již ani nemyslím na situaci, že by vás takhle načapali, třeba němečtí celníci, při dnešních předpisech o zacházení se zvířaty. Počítám, že by to mohlo hodit tak pět let v kriminále. A jak to napadlo mě? Prohlížím si takhle německý časopis o korelách, zvednu oči ke stropu a najednou si říkám: jak se vlastně německy řekne korela? Nó? Nic! Stačilo sice sklopit oči na ten časopis, ale to by byl podvod. Že by to byl tendlecten Alzheimer? Vrzalo mi v mozku, ale nakonec jsem si to nějak nesměle uvědomil, tak jsem ty oči sklopil, a protože to bylo správně: Nymphensittich, ulevilo se mi. Psychologové by tohle asi uměli obratem ruky vysvětlit.
Ono těch střípků, ze kterých se nakonec složilo dohromady rozhodnutí, sesmolit tři stránky textu o korelách bylo povícero. Takhle na podzim jsem viděl na jedné menší výstavě například i jednu pěknou, silnou korelu. Ne, že by neměla i svoje vady, byla třeba v kleci dost neklidná, což by korela být vůbec neměla, ale jinak to byl opravdu pěkný pták. Položil jsem si otázku, jestli by nakonec nemohla vyhrát celou výstavu? Kdyby tedy dostala nejvíc bodů. I když se to takhle nedělá, nějak to u nás nakonec právě takhle vykrystalizovalo. Celkový vítěz výstavy. To je však otázka zatraceně politická. Mohl bych si to jako posuzovatel, v soutěži s mnohem dražší Austrálií a všelijakých jiných rarit dovolit? I když by se mi sebevíc i chtělo? Asi bych si to nakonec nedovolil. Byl bych totiž považován za blbce. Komu by se chtělo být za blbce? Werich sice říká, že jen těm nejchytřejším, ovšem říká to v pohádce, takže v prostém životě zbývají nakonec jen ti skuteční blbci.
Tím jsem se dostal k tomu, proč se u nás i jinde zakládají speciální kluby chovatelů korel, což je nakonec správně. Takový klub má pořádat i speciální výstavu korel a tu musí přeci vyhrát jen a jen korela, která se tak dočká i čisté spravedlnosti. Byla by nejlepší ze všech korel. Zase je tady však velikánské ale. Korely sice drží kdekdo, ovšem ponejvíce jen tak, jaksi na okraj. Nikdo se jimi příliš nechlubí, je to moc levná záležitost. Spíše je použije jako chůvy, jsou schopné odchovat i podložená mláďata jiných papoušků, cenově nesrovnatelně zajímavějších. Tím se ovšem také nikdo nechlubí. To je jedna strana mince, tou druhou stranou by měli být skuteční zájemci o chov korel, takoví, kteří se snaží svoje korely vyšlechtit k dokonalosti. No dobře, krásná, dokonale rostlá korela, předpisově vybarvená, ale kdo vám za ni dá odpovídající peníz, aby se vám to alespoň trochu vyplatilo? Nejspíš nikdo. Je to v podstatě začarovaný kruh. Takže nakonec, ačkoliv korely drží kdekdo, skutečné jejich šlechtitele musíme hledat jen tam, kde v první řadě nejde o rentabilitu chovu, v podstatě jen u toho, kdo si to může dovolit. Z tohoto úhlu pohledu by asi nebylo vůbec rentabilní pořádat zcela samostatnou, speciální výstavu korel. Zájem o takovou výstavu by asi nebyl nijak výrazný. Zúčastnit se však nějaké větší akce, třeba výstavy v Lysé nad Labem, jako její součást, je nejspíš to nejsprávnější. Klub specializovaných chovatelů by však měl nejen donutit k účasti svoje vlastní členy, ale všichni společně by měli zorganizovat jakýsi nábor i dalších chovatelů, aby specializovaná část měla co nejvíc vystavovatelů. Je to spíše utopie, ale zkuste si představit, že tam třeba bude soutěžit sto korel. Neříkejte mi, že by se o tom dlouho nemluvilo.
Klub chovatelů korel fungoval po nějakou dobu na Ostravsku. Ne, že by nebyl úspěšný, to zřejmě byl, když si na to vzpomínám, na druhou stranu však jeho působení nějak nepřerostlo ve skutečně celostátní formát. To by se nejspíš musel stát nějaký zázrak, anebo by ten klub musel být veden skutečným géniem, třeba formátu Járy Cimrmana, druhého to největšího Čecha, hned po otci vlasti, Karlu IV., aby se na speciální výstavu korel jelo podívat tolik Čechů jako na tisíc kilometrů vzdálenou burzu do holandského Zwolle. V současnosti ten ostravský klub zřejmě zašel na úbytě, není o něm slyšet. Byl však založen nový klub na druhém konci republiky, který se nazval Českým klubem chovatelů korel. Ten tedy má o čem přemýšlet. Uspořádal již také svoji první celostátní výstavu korel jako součást expozice výstavy Exotika v Lysé nad Labem, bohužel účast nebyla natolik vysoká, aby se o této akci celostátně mluvilo. Počet vystavených ptáků byl 34 kusů, vystavovatelů bylo šest. Co byste nakonec chtěli, když začínáte a vaříte z vody? Nějak to ovšem vyšpekulovat musíte, jenom nadšení může vystačit tak jenom pro začátek. Je zapotřebí dát lidem nějaký námět, o kterém by mohli přemýšlet, něco, o čem by se mohli hádat, ba i po čuni si třeba dát, něco, čím by se to všechno nějak odlišilo. Takové pokusy se dějí leckde. V sousedním Německu jakbysmet.
V roce 2007 byla německá celostátní výstava DKB v bavorském Bayreuthu, což bylo pro české návštěvníky více než příhodné, a tak se tam Čechů sjelo povícero. A byl tam také stánek jednoho vydavatele, přesně takový, jako když na Exotě stojí pan Sojka se svými produkty. Vydavatelství a tiskárna Otto Lutz, támhle kousek od Würzburgu, což je na půl cesty mezi Norimberkem a Frankfurtem, obvykle tam staví na dálničním odpočívadle české zájezdové autobusy. Tenhle podnik tam nabízel ke koupi krásně výpravný časopis o korelách. Jmenovalo se to Nymphen Sittich Spezial. Prohlížel jsem si to a špekuloval, jestli to náhodou není jako reklama zadarmo, to by se mi samozřejmě líbilo, ale oni to prodávali, tuším asi za pět eur kousek. Nakonec jsem si tři čísla koupil, líbilo se mi to, jedno číslo se posléze nějak zatoulalo, dvě mám před sebou. Ten časopis vycházel nejméně po celý rok 2006 a muselo být šest čísel. Byl to tudíž dvouměsíčník. Mají více než zajímavý obsah. Mám však takový pocit, že ten program nakonec také zašel na úbytě, protože jeho obsah byl příliš úzce specializován. Informace stále najdete na internetu, respektive jakousi reklamu, ale nic nového nebo dalšího. Časopis byl udělán skutečně profesionálně, jak obsahově, tak i po grafické stránce. Sám pan Lutz je nejspíš fanda do korel a fungoval tak jako sponzor celé akce. V časopise jste našli dobré, celostránkové fotografie ptáků, které bylo možné prezentovat jako standardní, ale také fotografie s ukázkou chyb na nich zobrazených ptáků. Němčina má pro takové názorné ukázky vhodné pojmenování Fehlerfinder, což by se dalo přeložit jako vyhledávač chyb. Pro specialisty chovatele a posuzovatele korel neocenitelný zdroj poznání a informací. Mimo jiné z těchto dvou čísel, která vlastním, plyne, že v Německu skutečně existují chovatelé, kteří chovají jen korely a mají k tomu vybudovaná opravdu velká chovatelská zařízení. Škoda, že se nemůže jen tak převzít obrazový materiál, protože to by byla docela obyčejná krádež. Myšlenky se však nekradou, ty se čerpají. Můžete z těchto dvou čísel načerpat hodně. A samozřejmě načerpané můžete stále dál i rozvíjet. To je také to základní, co musí udělat každý klub, když již byl založen. Třeba by měl přemýšlet, kde načerpat, potažmo šlohnout, v krajním případě i koupit těch nejméně šest čísel časopisů o korelách a zprostředkovaně je poskytnout svým členům, aby i oni měli o čem přemýšlet.
Korely se posuzují podle jednotné stupnice jako všichni velcí papoušci, respektive všichni papoušci, kromě andulek. Pohled na dělení ideálních 100 bodů na jednotlivé pozice je rozdělen na pět dílů. Vypadá takto:
I. Typ, postava, křídla: 20 bodů
II. Barva a kresba: 35 bodů
III. Velikost: 15 bodů
IV. Nohy, stehna, drápky: 10 bodů
V. Kondice: 20 bodů
Sečteno 100 bodů
Toto dělení pohledu poněkud znevýhodňuje korely, které mají jednu důležitou položku navíc, pozici, kterou je možné a také žádoucí prošlechťovat. Totiž jejich ozdobu hlavy, chocholku. Nic nebrání tomu, aby se speciální klub rozhodl, že bude na svých výstavách ptáky hodnotit podle vlastní stupnice, kde by byla chocholka zařazena jako přímo vyjmenovaná položka posuzování. Jsou totiž korely, které mají chocholku sestavenou jenom z několika prodloužených pér, chocholka je proto řídká a úzká. Oproti tomu jsou ptáci s bohatou a hustou chocholkou. Standard sice nesměle říká, že chocholka má být dlouhá a nesmí mít protilehlé opeření, neboli korela musí být pěkně dozadu učesaná, to je však vše. Pokud se týká chocholky, charakteristického znaku korel, neříká náš standard v podstatě nic, co by šlo nějak více do hloubky. Tady by se mohl formulovat přesněji a podrobněji nově vypracovaný standard přímo pro korely a již tím je odlišit od ostatních papoušků, protože ve srovnání s nimi nemají ve společné soutěži korely nějaké větší šance na celkové vítězství. Mají sice svoje vlastní výstavní třídy, to je však spíše systém vhodný opravdu pro velké výstavy, které však u nás v podstatě nenajdete. Takže, když se dostanete do nemilé situace, kdy se musíte rozhodnout, koho nechat vyhrát celou výstavu, je korela v pozici málo exotického ptáka. Protože, ač původem od protinožců, lidé ji u nás znají 130 let, byla vystavena v Praze již v roce 1880 a za celou tu dobu ztratila své kouzlo exotičnosti, dnes je až příliš obyčejná.
Vraťme se však k pozici chocholka. Tady by měl být dán posuzovateli větší prostor k manévrování. Mohla by se například pozice Barva a kresba zmenšit z 35 bodů na 30 a 5 bodů vyhradit přímo pro chocholku. Tím by bylo jasně dáno na vědomí všem, že tohle je také důležité a je nutné to zohlednit.
U korel nenajdeme tolik barevných mutací jako u jiných papoušků, jako jsou třeba rozely, penanti i jiní. Korely, ač byly odchovávány již dávno, dlouho odolávaly barevným změnám svého zevnějšku. Až v roce 1959 byly v Americe, někde na Floridě, odchovány tři bílé korely, v téže době v Kalifornii strakaté korely a v roce 1962 v Kolíně nad Rýnem částeční albíni. Bílí ptáci byli rozmnoženi, píše koncem šedesátých let Zdeněk Veger, avšak jsou zatím nabízeni za závratné ceny. I u nás se o tom dobře vědělo, jak se však dostat k těmto bílým ptákům? Kousek na sever od Prahy byli dva chovatelé, kteří na tom usilovně pracovali, shodou okolností oba dva vysocí armádní důstojníci. Nakonec se jim podařilo vychovat docela slušné hejno. Nepustili z toho ani pírko. Až pod tlakem chovatelské veřejnosti dovezl tehdejší Zverimex někdy asi v polovině sedmdesátých let tuším šest párů bílých korel. Za drahé peníze. Ovšem Zverimex byl legální podnik podle tehdejších zákonů, kdy se nemohl nikdo nezákonně obohacovat tím, že by si stanovil vlastní ceny. Zverimex stanovil jejich legální cenu na 18 000 Kč za pár. Tím pádem se mohli majitelé toho slušného hejna legálně dobře napakovat, což také samozřejmě učinili. Dovezené páry pak skončily většinou v okruhu pracovníků Zverimexu a také ti nezaváhali. Během krátké doby začaly fungovat základní ekonomické zákony, především ten, který mluví o nabídce a poptávce. Cena bílých korel šla strmě dolů. Dnes dostanete v podstatě jakkoliv vybarvenou korelu za stejnou cenu. Neviditelná ruka trhu fungovala naprosto spolehlivě. Dnes mohou být jen o něco vyšší ceny asi jen u korel bělohlavých, ale i tohle je mutace známá již více jak dvacet let. V tomto smyslu mají korely svoji dobu slávy již za sebou. Zlatokopecká horečka pominula. Leda že by se objevila korela po celém těle zcela oranžová.
Přesto má náš chov korel i svoji výjimečnou barevnou mutaci, o které jsem nikde jinde nezachytil zprávy. Musím však přiznat, že jsem se po nich také nijak nepídil. Koncem sedmdesátých let se totiž u moravských chovatelů objevily korely, pro které bylo nakonec vymyšleno pojmenování terčové. Šlo v podstatě o pravidelné straky. Ptáci byli světlí, jen na ramenou nad ohbím křídla jim zůstaly tmavé, okrouhlé, pravidelné skvrny. Tvrdilo se tenkrát, že tento znak je dědičný, proto bylo také pro ně vymyšleno to pojmenování, když ty skvrny připomínaly střelecké terče. Jestli se takoví ptáci u nás udrželi dodnes, nevím. Dovedu si však představit, že by jejich majitelé prodali celý chov, když by se objevila nějaká lukrativní nabídka. Inu obchod je obchod. Kdybych však měl volit, jakouže korelu bych si dal do znaku českého klubu, pak tedy tu terčovou. Není nijak moc domácích plemen či zbarvení u jakýchkoliv ptáků, která bychom mohli považovat za ryze česká.
Ať již načerpané nebo vyrabované myšlenky právě vydaly své tři stránky textu, proto také končím. Rád bych se dočkal toho, aby někdo v reakci na tento text něco o korelách do diskuse přidal. Myslím tím příspěvek psaný do Fauny. Nějaká plodnější diskuse by mohla pokračovat, což by jistě v konečné podobě prospělo i korelám, potažmo pak i jejich chovatelům.
