Měkkožraví chovanci našich voliér Turakové – Banánovci

Pro oba druhy je typické fialově lesklé opeření prakticky celého těla, červeně opeřená chocholka a zobák, jehož rohovina horní čelisti se protahuje a tvoří na čele jakýsi štít. Ten je větší a výraznější u banánovce fialového.

V dnešním díle si představíme turaky rodu Musophaga chované u nás. Tento rod v tomto má tak trochu „štěstí“. Je u nás chován celý. Je to ale tím, že do něj spadají pouze dva druhy, a to Musophaga violacea a Musophaga rossae. Záměrně jsem ještě neuvedl české jméno. Používají se totiž dvě - turako a banánovec. Osobně si myslím, že mnohem vhodnější je ta druhá možnost, a to hned ze dvou důvodů. Snad každý, kdo se trochu zajímá systematikou, vám řekne, že ideální situace by byla ta, kdyby každý rod měl v češtině své jméno, tak jak je tomu v jazyce odborném. Je tedy hloupost vracet se zpátky k jménu turako, když bylo již zažité jméno banánovec a jméno turako se používá u rodů jako Tauraco, Ruwenzorornis nebo Corythaeola. Druhý důvod, proč používat pojmenování banánovec, je snad ještě smysluplnější. Pokud si odborné jméno Musophaga rozebereme, dostaneme dvě slova. Musa a phagus. Musa znamená „banán“ (dodnes je takto označován rod banánovníků) a phagus znamená „žeroucí“, „živící se“. V překladu by tedy jméno znamenalo „banánožrout“, zde je to musophaga, tedy ženský rod – „banánožroutka“. Myslím, že větší obhajoby pro používání jména banánovec již není třeba a každý se nad tím alespoň trochu zamyslí.

Musophaga rossae
(Banánovec chocholatý)
Vyskytuje se ve stálezelených lesích, otevřené lesnaté a říční okraje afrických států Angola, Botswana, Burundi, Kamerun, Středoafrická republika, Demokratická republika Kongo, Gabon, Keňa, Rwanda, Súdán, Tanzanie, Uganda a Zambie. Hustým lesům se vyhýbá, a upřednostňuje tedy otevřenou krajinu. Dále vyhledává listnaté houštiny s termitišti a lesy s porosty dřevin rodu Brachystegia (miombové lesy), Cryptosepalum (lesy mavunda) a Marquesia.

Především je samozřejmě plodožravý a přijímá širokou škálu divokých i kulturních plodů a bobulí, byl však také pozorován při požírání plžů a hmyzu. V přírodě (střední Afrika) byl přímo pozorován při pojídání plodů následujících druhů rostlin: plody tzv. kapské révy (Rhoicissus), Bridelia (sladké bobule), Musanga, vavřínovité dřeviny rodu Dahlgrenodendron a kvajávy hruškovité (Psidium guajava). Z rostlinné stravy požíral ještě květy australské dřeviny rodu Grevillea. Z živočišné stravy pak přijímal termity a plže.

Je monotypický a žádné poddruhy nevytváří.

V poslední aktualizaci Červené knihy ohrožených druhů je veden jako druh „málo dotčený“, a v přírodě tedy prozatím není ohrožen.

U nás je v současné době chován pouze jeden pár v Zoo Zlín – Lešná. U soukromých chovatelů není nyní dle našich informací k vidění žádný jedinec tohoto druhu. Také o odchovu v naší vlasti mi není nic známo.

Musophaga violacea
(Banánovec obecný / fialový)
Vyskytuje se na západě Afriky okolo rovníku. Přesněji jej najdeme v této oblasti: Od jihu Senegambie a Guiney východně po severní Nigérii a severozápadní Kamerun. Jižně zasahuje až na pobřeží Pobřeží slonoviny, Ghany a Toga, ale ne v Sierra Leone, Libérii a jižní Nigérii. Také existuje malá izolovaná populace v jižním Čadu a Středoafrické republice. V těchto zemích obývá především klimaxové lesy s dostatkem vysokých stromů.

Druh je to monotypický, a žádné poddruhy tudíž nevytváří. Ačkoliv ptáci z východního konce oblasti výskytu vypadají dle literatury poněkud odlišně, nepodařilo se mi zjistit jak. Některými autory jsou tak oddělováni jako M. v. savannicola.

Délka těla činí až 50 cm a váha přes 360 až 500 gramů.

Živí se stejně jako předchozí druh, tedy především plody různých druhů dřevin. Občas ale nepohrdne ani květy, listy, semeny nebo bezobratlým živočichem. Pojídání listů mohu potvrdit přímo z vlastní zkušenosti. Někteří chovatelé podávají turakům k nakrájenému ovoci listy ledového či hlávkového salátu. Ten však moji ptáci, ať už banánovci nebo turakové červenokorunkatí, nikdy přijímat nechtěli. Naopak banánovcům velice zachutnaly listy ptačího zobu vejčitolistého (Ligustrum ovalifolium), což je poloopadavý keř z Japonska. Banánovci se na něj po zimě vždy doslova nahrnuli a listy pěkně okusují. Žádné zdravotní potíže s tímto spojené jsem nikdy nepozoroval.

Hnízdo je stejně jako u ostatních turaků umístěno na stromě buďto ve starém hnízdě jiného ptáka, nebo si postaví křehkou plošinku z větví. Snáší dvě vejce, na kterých se střídají oba rodiče a která velice pečlivě hlídají. Když jsem je choval společně se satyry Temminckovými, tak si při obraně mláďat troufli i na dospělého kohouta a doslova se mu zavěsili na záda a jezdili na něm po voliéře. Takže jsou to nebojácní rodiče, i když zde bude asi silně záležet na individualitě každého jedince. Mláďata se líhnou prakticky stejná jako u jiných turaků a štít na čele vytvořen nemají. Zobák je tudíž klasické velikosti a štít se začíná protahovat později.

V České republice se jedná o jednoho z nejčastěji chovaných druhů, i když v posledních letech jeho popularita i početnost poklesla. I v českých zoo je početně zastoupen, chovají jej zoologické zahrady Dvůr Králové nad Labem, Lešná, Olomouc a Plzeň. Taktéž odchovy se daří jak u soukromníků, tak v zoologických zahradách.