Když jsem jela Coloradem … aneb jak se stát cowgirl
Den dvacátý čtvrtý – prohlídka ranče Pata Parelliho
Po prohlídce kanceláří konečně odjíždíme na ranč, pár mil za město. Z hlavní silnice odbočujeme vlevo, projíždíme velikou bránou a kolem pastvin až přímo k ranči. Nejprve jdeme na oběd do jídelny, která je společná pro všechny žáky, co se učí Parelliho metody, studenty, cvičitele a zaměstnance ranče. Všichni tito lidé mají společnou jednu věc a to je savvy string (provaz, co se upevňuje na konec mrkvové hůlky), který mají pověšený na pásku u riflí. Pár místních se nás zeptalo, odkud že to vlastně jsme a když jsme řekly, že z České republiky, tak se hned začali vyptávat, jestli známe Honzu Bláhu, který tu dlouhodobě působil a je jedním z nejlepších žáků Pata Parelliho.
Po obědě se nás ujala slečna z Belgie, která nám ukázala celý ranč a ochotně odpovídala na naše dotazy. Kromě velkých pastvin pro koně a dobytek jsou zde dvě kryté jízdárny, jedno velké otevřené kolbiště, kancelář a hřiště pro koně. To mi velice připomínalo tréninkovou plochu, kde jsme pracovali s koňmi na kurzech u Honzy Bláhy. Na hřišti byl otevřený přepravník pro koně, pneumatika, závěs z pet lahví a podobné atrakce. Překvapilo nás, že tady nejsou žádné stáje, jak jsme zvyklí v Česku, ale pouze malé ohrádky pro koně, kteří jsou zde na kurzech. Místní koně mají k dispozici velké pastviny kolem ranče.
Zjistily jsme, že je tu zhruba 60 koní na čtyřtýdenní kurz, 40 koní na nějaký jiný kurz plus koně Parelliho. Většina z nich je plemene Quarter Horse, ale jsou tu i haflingové a mnoho jiných. Všude kolem nás se něco dělo. Začínající žáci si se svými koňmi zkoušeli samostatně různé úkoly a mezi nimi byli Parelliho studenti, kteří je opravovali a radili jim. Na kolbišti stálo v kruhu asi 40 koní (s uzdečkami, ohlávkami, bosaly) s jezdci a poslouchali jiného studenta, který jim vysvětloval, jak mají koně zatočit. Prostě škola přirozené komunikace ve velkém stylu. Parelli má svůj vlastní systém výcviku rozdělený na levely, podle kterých mohou žáci postupovat ve výuce. Po dosažení určitého stupně se z nich stávají cvičitelé pro nižší levely, po splnění ještě vyššího levelu mohou učit cvičitele pod sebou a tak dále. Cvičitelů (studentů) je asi sto, možná více. Jsou zde i specialisté na určité disciplíny (reining, cutting, drezura, zápřež …). Pat Parelli osobně trénuje jen ty nejúspěšnější, takže se nelze domnívat, že při týdenním kurzu vůbec pana Parelliho zahlédnete. V době naší návštěvy Pat zrovna trénoval nejvyšší level a nepřál si být vyrušován. Týdenní kurz pro úplné začátečníky vyjde zhruba na 1 000 dolarů.
Tak to jsou ve zkratce poznatky z návštěvy ranče Pata Parelliho. Prostě se tu „parelluje“ ve velkém, podle přesných pravidel a návodů. Co jsme se jen tak dozvěděly od jiných místních majitelů koní, tak Pat tady není zdaleka tak oblíbený a uznávaný jako u nás nebo jinde v Evropě. Hodně lidí ho bere jako velkého businessmana a showmana, kterému se podařilo vymyslet propracovaný systém výuky přirozené komunikace a ten mu vydělává nemalé peníze.
Po návštěvě ranče se jedeme ohřát do horkých léčivých pramenů v Pagosa Springs. Je tu asi 15 bazénků s vodou i přes 45 °C. Ve vodě nám vyhládlo a tak se cestou domů stavujeme v Bayfieldu na večeři do mexické restaurace. Jídlo bylo vynikající, ani nevím, co jsem si objednala, ale donesli mi tři plné talíře. Ještě že za námi přijel Jirka, se kterým jsem se mohla o svou porci podělit.
Den dvacátý pátý – návštěva indiánských vesniček v Mesa Verde
Na dnešek jsme s Jirkou naplánovali výlet do Národního parku Mesa Verde. V něm se nachází zachovaná indiánská obydlí, tzv. puebla, která jsou vytesaná pod převisy skal. Indiáni kmene Anasazi zde žili v období 600 až 1300 našeho letopočtu. Mesa Verde leží poblíž hranic čtyř států: Colorado, Nové Mexiko, Arizona a Utah. Celá oblast této náhorní plošiny se prudce zvedá z okolního terénu a je v ní řada kaňonů a vyhořelých lesů po požárech. Jdeme procházkou kolem indiánských vesniček, což jsou vlastně malé domečky, vybudované v pískovcových stěnách hlubokých kaňonů. Dál od parkoviště už jsme na stezce úplně sami. Zdá se, že Američané delší pěší tůry nemají moc v oblibě. Je tu i muzeum s výtvory a výrobky kmene Anasazi. Autem se dá jet po okružní silnici, kde je několik vyhlídkových míst, odkud jsou vidět další indiánská obydlí.
Když už je řeč o indiánech, tak nám Jirka cestou domů vypráví, jak to s nimi vlastně je. Říká, že v Americe jsou indiáni něco jako u nás Romové. Mají své rezervace, což jsou obvykle chudé oblasti, kde nic neroste a stát je dotuje za to, že jsou indiáni. Typický indián se pozná podle toho, že sedí v hospodě v kšiltovce Adidas a pije jedno pivo za druhým. Chudší indiáni bývají často i chudší co se týče tělesné stavby, ale větší skupinu tvoří na první pohled dosti obéznější indiáni, kteří místo na koních jezdí v luxusních autech. Obezitu prý způsobuje odlišný metabolismus, který není přizpůsoben k tomu, aby přijímal stravu ve větším množství a často.
Den dvacátý šestý: Vaření a Párty
Dnes je odpočinkový den, kdy máme konečně čas stáhnout fotky z foťáků do počítače a napsat nějaké emaily domů. Večer jsme pozvaní na párty k jedné Gretcheniné kamarádce z Francie, tak jsme se s Gabčou rozhodly udělat žemlovku a rýžový nákyp. Vyrážíme do Duranga nakoupit potřebné ingredience, při té příležitosti se podívat po obchodech a nezapomněly jsme ani zajít do naší oblíbené cukrárny na výbornou zmrzlinu. Žemlovka s nákypem se celkem povedly a tak k večeru vyrážíme s Jirkou, Gretchen a dětmi na párty. Je tu hodně lidí, se kterými jsme se seznámily hned první týdny pobytu. Povídá se, jí se, u ohně se zpívá a hrají hry. Naše žemlovka s rýžovým nákypem měla obrovský úspěch a všichni si chodili přidávat, dokud ještě bylo co.
Den dvacátý sedmý – výlet do městečka Silverton
Rozhodly jsme se, že si s Gabčou uděláme výlet do městečka Silverton. Ten je vzdálen 70 mil od Bayfieldu a leží v nadmořské výšce 2 820 m. n. m. Jedeme broncem (starší auto) přes Durango a dál na sever do hor. Silverton je staré městečko a vypadá jak z filmů o divokém západu. Je známý přes sto let starou železniční tratí, která kopíruje koryto řeky Animas až do Duranga. Jsou zde široké ulice, typické americké domečky, kavárničky a spousty obchodů se suvenýry. Stačí si jen odmyslet auta, barevné nápisy, domyslet kovboje na koních a jsme v dobách, kdy tu žil Robert Ford, proslulý zabitím Jesse Jamese, Calamity Jane, Jim Bridger a další.
Po procházce městem odjíždíme k nedalekým jezírkům, která na mapě (bez vrstevnic) vypadají ideální k menší nenáročné procházce. Jedeme po malé silničce kolem říčky, u které necháváme auto a vydáváme se po značce k prvnímu jezeru. Místo pohodové procházky se drápeme dvě hodiny do prudkých kopců. Když jsme konečně dorazily k prvnímu plesu, potkáváme turisty, kteří nám oznámili, že to druhé, ještě krásnější jezero, je asi tři hodiny do kopce přes támhleto sedlo. To už bychom ale do večera nestihly a tak se vracíme dolů a cestou si užíváme nádherné výhledy. Než jsme stačily dojít až k autu, začalo vydatně pršet a za chvíli jsme byly celé promočené. Domů jsme dojely akorát na večeři, kterou Gretchen udělala z vlastní zeleniny vypěstované na zahrádce.
