Skalník zpěvný – Monticola saxatilis (Linnaeus, 1766)
Chovat takové druhy ptáků nebylo ještě nedávno v podstatě možné, protože žádné takové ovoce na trhu nebylo. I na pomeranče, nejběžnější druh subtropického ovoce, se stávaly fronty a k mání byly jen občas. V současnosti se neobyčejně obohatil trh s krmivy pro hmyzožravé ptáky a ukázalo se, že mnohé druhy lze s úspěchem krmit umělými krmivy v podobě granulí a ptáci je ochotně přijímají. A také neobyčejně dobře prospívají. Protože pak mezi takovými druhy najdeme spoustu ptáků nejen velmi hezkého až dekorativního vzhledu, ale i zajímavého chování a příjemné povahy, není divu, že vzbuzují zvýšený zájem chovatelů.
Ani dříve, v dobách, kdy se v klecích držely převážně domácí druhy ptáků, se výběr neomezoval pouze na zrnožravé ptáky, ale v klecích se objevovaly i druhy takzvaně měkkožravé. Obzvláštní oblibě se pak těšili dobří zpěváci. A také rarity. Třeba na výstavě v roce 1880 v Praze budil všeobecnou pozornost skřivan bělák. V katalogu uváděn s poznámkou: již přes rok v kleci. Protože mám i sem tam nějakou tu fotografii ptáků, kteří se živí hmyzem, rozhodl jsem se je použít, co také s nimi? A začínám ptákem, o kterém jsem si téměř jistým, že vzbudí pozornost. Dnes jej nejspíš neseženete. Málokdo jej vůbec u nás viděl, i když kdysi býval naším domácím ptákem. To však také krajina okolo nás vypadala docela jinak.
Skalník zpěvný, dříve u nás nazývaný drozd skalní, je rozšířen ve Středomoří, hlavně na evropské straně od Španělska po Řecko. Na africké straně jen na dvou územích v Maroku. Obývá celé Turecko, západní část Středního východu a odtud se pás jeho rozšíření táhne jižně od Kaspického moře přes Střední Asii až pod jižní část Bajkalu. Odtud směrem na východ leží ve východním Mongolsku a Číně ještě tři oddělená území výskytu. Ptáci mají v oblibě suchá, slunná, skalnatá území, jen málo porostlá nízkými keři. S velkou oblibou se vyskytují na vápencových podložích. Ostatně taková bývala kdysi i jejich stanoviště v Čechách. Skalník býval sice někdy před sto a padesáti léty ceněným klecním ptákem, nicméně čižba nemohla mít na jeho ústup z dřívějších hnízdišť žádný vliv. Ona každá populace, ať již ptačí nebo jiných živočichů, v podstatě pulzuje. Někdy roste a rozšiřuje svoje území výskytu, aby se potom zase zmenšovala a stahovala zpět na území, řekněme své pravlasti. Nejslavnějším tvorem v tomto smyslu je severský hlodavec lumík, jehož populace se čas od času přemnoží natolik, že nezbývá nic jiného, než že se celé zástupy vydávají na cestu a hledají nová úživná území. Na cestě je nezastaví ani moře, vrhají se do vody, páchají tak hromadné sebevraždy. Populace skalníků zpěvných ustoupila v polovině 19. století nejen z Čech, ale i z jižního a středního Německa, například z Harzu. Skalník zůstal v omezeném množství jen na Slovensku, odkud jsou zprávy, že je tady vázán na dosud činné kamenolomy. V Čechách poloviny 19. století hnízdil jižně od Prahy v Chuchli a na Zlíchově a jsou doložené zprávy, že hnízdil i v umělých skálách Valdštejnské zahrady, v samém středu města. Také na sever od Prahy, kde jsou skalnaté útvary porostlé teplomilnými rostlinami, byla dříve jeho hnízdiště. Poslední zprávu o jeho hnízdění v Čechách podává Dr. Hořice z roku 1880 na Bezdězu. V pozdější době existují však dílčí zprávy o pozorování skalníků v Krkonoších ze šedesátých a začátkem sedmdesátých let. V létech 1961 až 1963 snad hnízdil na zřícenině Házmburka nedaleko Libochovic. Což o to, ta lokalita se jeví jako vhodná, ale nikoliv po celou dobu. Čas od času kopec zarůstá křovím, které je sice sporadicky odstraňováno, ale není to nepřetržitě vhodný biotop, jako tomu bývalo, když býval pravidelně spásán. V ornitologické literatuře je ještě zmínka, že se traduje zpráva, ovšem nedoložená, že ještě v 50. létech 20. století hnízdil v Troji, kde údajně některý z pražských ptáčníků vybral hnízdo s mláďaty. To tedy pravda není. Totiž. Začátkem šedesátých let vlastnil Jaroslav Plánička, známá postava mezi chovateli, ale i filmaři, kterým dodával zvířata, delší dobu jednoho skalníka, kterého také vystavoval nejen v botanické zahradě, ale i v Erfurtu, kde nakonec pták skončil u předsedy tamní organizace Lucka. Jarda Plánička byl nejen známý chovatel, především pak výstavních andulek, a jejich posuzovatel, ale také tělem i duší provokatér. Za každých okolností musel vždy říci něco, co někoho rozpálilo do běla. Mám takových historek celou sbírku, a když nebyl v blízkosti jeho neúnavný ochránce, za mlada zápasník, Ota Šťastný, tak jej také několikrát museli v nemocnici sešívat. Toho skalníka měl z Maďarska, ale někde před nějakým ornitologem utrousil, že jej vybral v Troji z hnízda. Nevzali jej tenkrát do ornitologické společnosti a ta historka o skalnících v Troji žije stále dál svým vlastním životem.
Až potom na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se dostali do Prahy nějací skalníci prostřednictvím chovatelů z Taškentu, kteří je vystavovali v pražské botanické zahradě. Kolik ptáků to bylo, bohužel již nevím. Byl o ně neobyčejný zájem a jediné, co vím, je, že jeden pár získal i známý chovatel a tehdejší předseda sboru posuzovatelů Jaromír Bartoň z Košíř. Držel je tenkrát v takové pokojové voliéře o rozměrech asi dva metry délky, metr a půl výšky a metr do hloubky, v takové průchozí místnůstce, avšak bez oken. Z obou stran tam bylo nepřímé světlo z otevřených dveří. Avšak slunce ptáci neměli. Přesto ten pár zahnízdil, postavil hnízdo a samice snesla vejce. Ptáci seděli na vejcích málo, proto došlo nakonec k improvizaci. Na Pražském hradě působil léta letoucí uznávaný mistr zahradnický, který tam přežil šest prezidentů, ač nebyl komunistou. Když potřebovali odborníka, byla jim stranická příslušnost šuma fuk. A tohle tedy odborník byl, k němu se nestyděli přijít o radu ani slovutní doktoři botanické vědy. On však byl také ptáčník a chovatel. Tak ty vejce vzali a podložili je kosům v hradní zahradě. A kosové vejce vyseděli, a když již mláďata byla zralá na vylétnutí, mláďata zase z hnízda vybrali a byla dokrmena ručně. Tenkrát to ještě šlo, protože v okolí hradu nebyla žádná straka ani sojka. Dneska se to tam jimi jen hemží a jistojistě by se o mláďata postaraly, to by byla pro ně přímo lahůdka. Jeden z těch skalníků byl pak vystavován na světovém šampionátu v belgickém Roeselare, kde získal 90 bodů, ale nakonec nevyhrál. Mezi posuzovateli byla okolo něho vášnivá diskuse. Nelíbilo se jim jeho vybarvení, protože měli k ruce evropský atlas, kde je skalník zobrazen ve svatebním opeření. Argumentoval jsem, že by to bylo nesprávně. Je přeci leden, a pták tudíž musí být v zimním peří! Pokud bude v letním, musí to být buď starý pták a potom nesmí již soutěžit, anebo pták, který nepřepeřil, což je také špatně. Tenkrát jsem neuspěl, ale ejhle, po třiceti létech se to již ve směrnicích pro posuzování takových ptáků objevilo. Nicméně ten tehdejší skalník byl natolik pěkný pták, že by si to vítězství zasloužil. Škoda …
Že byl skalník zpěvný v minulosti u nás známým ptákem, dokazují také Klůzem zaznamenaná lidová pojmenování. Klůz zaznamenal tato jména: Brabec skalní, Drozd skalní, Drozd „skalní vrabec“, Drozen, Drozen skalní, Garažia, Garažia modrá, Garažija, Hlaváč skalní, Kameník, Kamenník, Samotář, Skalák, Skalník, Vrabec americký, Vrabec skalní.
Celý rod Monticola, tedy skalníci, je z poloviny africký druh ptáků. Podle systému, který používá takzvané nové české názvosloví, jsem napočítal celkem na deset druhů, z tropické Afriky pět, z té druhé poloviny jsou to ptáci východní Palearktiky a Orientu, přičemž do jižní Evropy přesahují jen dva druhy. Právě skalník zpěvný a skalník modrý. Avšak české pojmenování skalník používá nové české názvosloví i pro rod Pseudocossyphus, který pak zahrnuje další tři druhy ptáků. Všechny tyto druhy jsou také z Afriky. Všechno jsou to příbuzní našich drozdů a kosů, řadíme je do společné čeledi drozdovitých – Turdidae Rafinesque, 1815. Čeleď je to dosti rozsáhlá, když v ní najdeme na 331 různých druhů ptáků. Skalník zpěvný je rozšířen na dosti velkém území, někteří samci vykazují i dosti rozdílné zbarvení a velikost, přesto se většina autorů domnívá, že nevytváří zeměpisné formy. Směrem k východu se velikost ptáků zmenšuje. Kostřec a spodní část zad mají samci v letním opeření světle modré nebo bílé s modrošedým proužkováním. U některých samců jsou kostřec a spodní část zad čistě bílé, tak jak to vidíme na našem snímku. Takové zbarvení jsem pak našel i na některých fotografiích nesporně pocházejících z přírody. Náš samec přepelichal do svatebního opeření v kleci, což mohlo mít na výsledné zbarvení vliv. Ukazuje na to i bíle vybarvená letka. Ta však nemusí s bílou barvou na spodních zádech a kostřeci souviset. Ta letka mohla být vyražena a její lůžko poškozeno, proto narostla bez pigmentu. Ruské prameny ovšem uvádějí, že ptáci od hor Střední Asie a dále na východ vytváří subspecii Monticola saxatilis turkestanica Zarudnyj.
Skalníci jsou tažní ptáci, kteří zimují v suchých savanách jižně od Sahary. Rozšíření i zimoviště vidíme na připojené mapce. Zdá se, že na jaře přilétají na svoje hnízdiště všude ve stejnou dobu. Jak evropské, tak i ruské prameny uvádějí přílet na přelom dubna a května. V druhé polovině května pak začínají hnízdit. V kazašském předhůří bylo nalezeno hnízdo se slabě nasezenými vejci 20. května. V kazašské části Altaje byla ulovena samice se zralým vejcem v těle 6. června. Mláďata pak byla nacházena v hnízdech na různých místech během června. Tyto údaje představuje Bjeme ve své knize Ptáci hor jižní Palearktiky. Zdá se, že asijské populace jsou v současné době početnější než populace evropské.
Vejce jsou jednobarevně modrozelená a bývá jich ponejvíce pět. Literatura uvádí, že jejich potravou je hmyz všeho druhu, hlavně brouci, rovnokřídlí, dvoukřídlí, motýli a podobně. Také pavouci, drobní měkkýši a červi. V potravě mláďat zjištěny housenky. V létě a na podzim požírá různé bobule i jiné plody, třeba kaliny, plody vinné révy. V potravě mláďat zjištěny i třešně. Ukazuje to na skutečnost, že případný chovatel by měl v hnízdní době možnost potravu zpestřovat ovocem již od pozdního jara. V neobyčejné oblibě měli ptáci drobné koníky, které přímo hltali. Hojnost tohoto hmyzu je však u nás až někdy koncem léta. Na některých fotografiích je patrné, že i v přírodě ptáci hojně loví tento hmyz. S největší pravděpodobností však dosahují populace tohoto hmyzu v jižních krajích svého vrcholu nejspíš dříve než u nás. Tito ptáci jsou však na krmení v klecích velmi nároční. Držet skalníky nebo slavíky v kleci je přeci jenom věda. Potíž je v tom, že musíte krmit opravdu odměřeně, ale pokud možno několikrát za den. Pokud snad překrmujete, ptáci okamžitě ztloustnou a na hnízdění můžete zapomenout. Současné směsi pro hmyzožravé ptáky jsou základním krmivem. Moučných červů můžete předkládat jen skutečně malý počet. Výživa dospělých ptáků by neměla být problém. Otázkou spíše je, čím krmit, když by ptáci měli snad mláďata. Každý nejspíš řekne, že je nejlepší předkládat potravu co nejpestřejší. Není to celá pravda. Správnější odpověď je taková, že spíše musíme vypozorovat, co má ten který pár skutečně v oblibě. Sám jsem pozoroval jeden pár špačků, který mláďata vykrmil v podstatě třešněmi, ačkoliv obvykle vidíte špačky s plnými zobáky hmyzu. Nebo jeden z našich chovatelů docílil odchovu špačků tlustozobých, kteří v podstatě krmili mláďata přednostně bobulemi břečťanu. Něco takového není vůbec vyloučeno ani u skalníků zpěvných.
Získat tyto ptáky v současnosti by nejspíš bylo možné asi jen zase ze Střední Asie. Jejich chovatel však musí počítat s tím, že by chov těchto ptáků musel legalizovat, protože u nás patří mezi zvláště chráněné druhy. Nejsou sice nejspíš na seznamech CITES, ale stále to jsou ptáci naší avifauny. Zdeněk Klůz je ve svých ornitologických tabulkách ještě uvádí. Novější ornitologické tabulky, které vypracoval Dr. Jiří Mlíkovský, uvádí skalníky jen jako vzácné zatoulance. Takže pozor!
