Holub dvoubarvý Ducula bicolor (Scapoli 1786)
Slovensky: Plodožer (holub) dvojfarebný
Německy: Zweifarbfruchttaube
Anglicky: Pied Imperial Fruit Pigeon
Francouzsky: Carpophage Blanc
Vyskytuje se od pobřeží Myanmaru (bývalá Barma) přes souostroví Andamany a Nikobary, Malajský poloostrov, Indonésii, Filipíny, Novou Guineu. V Austrálii žije jen na severní části pobřeží (Arnhemská země v Severním Teritoriu a Yorský poloostrov v Queenslandu). Nejjižnější výskyt byl zaznamenán v okolí Kalumburu ve Forest River Aboriginal, což je území, které bílí Australané nazývají Národním chráněným parkem. Ve skutečnosti se jedná o rezervaci, kde žijí původní obyvatelé tohoto kontinentu – Aboriginci.
Velikost 37–39 cm (křídlo 24–29 cm, ocas 14–15 cm). Pohlavní dimorfismus neexistuje, samečka poznáme jen podle chování, hlavně v období toku. V obrovském areálu svého rozšíření nevytváří kupodivu žádný poddruh. Patří mezi tzv. plodožravé holuby, kteří se označují také jako treroni (Treronidae). Jsou opravdu jen dvoubarevní. Kontrast černé a bílé působí na první pohled nezajímavě a připomíná některá plemena holubů domácích. Při delším pozorování ale zjistíme, že tato kombinace je velmi elegantní a i chování tohoto opeřence je poněkud jiné než u holubů semenožravých (Columbidae).
Život v přírodě a hnízdění
Jeho životním prostředím jsou hlavně deštné lesy, mangrovové porosty a nevyhýbá se ani kulturním plantážím kokosových palem. Zdržuje se ponejvíce v korunách stromů, kde se živí různými plody a bobulemi. Ty mohou být někdy velké jako jeho hlava. Takovou konzumaci mu umožňují silně roztažitelné čelisti zobáku. Výstelku svalnatého žaludku pokrývají ostré rohovité výčnělky, jimiž rozemílají velké spolknuté plody. Potravu sbírají i na zemi, čímž se odlišují od ostatních obyvatel džungle, kteří by neslétli na zem, i kdyby „čert na koze jel“. Jedná se hlavně o některé druhy loriů a charmozimů. Za potravou často přelétává na jiné ostrovy, nebo na pevninu. Nikdy nelétá nízko nad hladinou jako třeba vodní ptáci, ale vždy byl pozorován ve výšce okolo 70 metrů nad hladinou moře. Ve své domovině tvoří hejnka o 12 až 20 kusech. Jsou to většinou staří ptáci, protože vylétlá mláďata po osamostatnění jsou vytěsněna a zakládají si skupinky nové. Ptáci hnízdí v koloniích až čtyřikrát do roka. Hnízdo je podstatně větší než u jiných holubů. Ti většinou postaví ledabyle hnízdo způsobem, že překříží několik větviček přes sebe, takže často je zespoda vidět prosvítající vejce. Holubi dvoubarví staví hnízdo pečlivěji. Používají jak suché větvičky a trávu, tak i zelené části rostlin a listy, které zakomponují do jeho stavby. Hnízdo je tak solidně zamaskováno a unikne tím pozornosti predátorů (opic i lidí). Někdy je vysoko v korunách stromů nebo palem, jindy je dostupné ze země, někdy je postavené i v mangrovových porostech nízko nad hladinou vody. DATHE ho velikostí přirovnává k hnízdu našeho holuba hřivnáče (Columba palumbus). Snůška jsou dvě bílá vejce o průměrných rozměrech 43,7×30,8 mm. Doba sezení je 20 až 22 dnů, přičemž se oba ptáci střídají. Mláďata se líhnou téměř holá, bezmocná a slepá. Několik dnů před jejich líhnutím se začne ve volatech obou rodičů tvořit základ pro tvorbu tzv. holubího mléka. V horní části volete se až desetinásobně zvětšuje vrstva sliznice. Tvoří ji epitelové buňky, na kterých se objevují kapičky tuku, které tvoří základ tohoto krmení. Mláďata přijímají potravu tak, že vsunou svůj zobáček do pootevřeného zobáku některého ze svých rodičů, který jim holubí mléko vyvrhne do jícnu. Složení tohoto krmení je odlišné od mléka semenožravých holubů. Asi po sedmi až deseti dnech se mléko přestává ve voleti tvořit a mladí tak postupně přecházejí na svou budoucí stravu. Hnízdo opouštějí asi za tři týdny a samec je ještě několik dnů dokrmuje. V době těsně před vylétnutím jsou mláďata vítaným zpestřením jídelníčku domorodců. Jsou pěkně vypasená a jsou nabízena na místních trzích. Dospělé ptáky také domorodci chytají do ok nebo je střílejí. Evropan si zkrátka musí připustit, že „co jiný kraj, to jiný mrav“. Tam se tito i jiní ptáci neberou jako ozdoba voliér, ale je to prostě jen potrava. Je to podobné, jako když v Austrálii kakaduové růžoví, žlutočečelatí, tenkozobí a naholící ničí úrodu místním farmářům. Ti je s požehnáním vlády ničí všemi (někdy i dost drastickými) způsoby. Ale nepovolí odchyt a vývoz. Argumentují tím, že australská vláda si chrání své přírodní bohatství. Divní patroni, tihle Australané. Moc to nechápu …
Tento holub zatím není ohrožen, protože se dokázal přizpůsobit kulturní krajině a i deštné lesy v jeho domovině mu zatím dovolují žití a rozmnožování. Je to dostatkem hnízdních možností a hlavně nadbytkem potravy.
Chov v zajetí
První dovoz do Evropy je doložen z roku 1859 – Zoo Amsterdam. Další 1867 – Zoo Londýn, 1893 – Zoo Berlín. Nebyl zde odchován.
U nás byl vcelku neznámý, a nechovala jej ani jedna zoo. Situace se zlepšila po roce 1989, kdy se uskutečnilo několik importů z Malajsie. V současné době ho chová pouze Zoo Praha a Zoo Plzeň. Možná i některý ze soukromých chovatelů.
Voliéry by měly být vnitřní se stálou teplotou 15 až 20 °C a správnou vlhkostí, protože tito holubi obývají tropické pásmo. V nejteplejších letních měsících by bylo dobré jim umožnit i pobyt ve venkovním výletu. V Zoo Plzeň jsou umístění v Africkém pavilonu ve velké prosklené voliéře, která je osazena fíkusy a jinou zelení a snaží se napodobit jejich původní biotop. Spolu s nimi toto zařízení obývají holubi korunáči, bažanti lesklí a několik druhů brodivých ptáků a malých kachniček. Holubi jsou krmeni rozličným ovocem nakrájeným na menší kousky (jablka, hrušky aj.) a všemožným tropickým ovocem. Dostávají také granule pro plodožravé ptáky. Do vody nejsou přidávány žádné vitamíny, protože jich dostatek obsahuje předkládaná potrava.
Úspěchu dosáhla v nedávně době Zoo Praha, která holuba dvoubarevného odchovala. Chov a krmení v zajetí by se neměly nijak lišit od chovu jiných plodožravých holubů, kteří jsou mezi našimi specialisty zastoupeni. Např.: rod Ptilinopus, kdy jsou chováni holubi jambu, růžovokrký, oranžovobřichý, nádherný aj.
Známý chovatel pan Říha jim připravuje vlastní směs z nastrouhaných jablek, vaječné míchanice, vařené rýže a sezónního ovoce (rybíz, třešně, jahody), nebo bobulí (bezinky a jeřabiny). V zimě dává tyto plody sušené, předem namočené a různé kompoty. Nevýhodou je jejich řidší trus, kterým dokážou za krátko znečistit voliéru, jako třeba loriové. Chovatelé to řeší savým podkladem (písek, štěpky, hobliny, mulčovací kůra) nebo betonovou či vydlážděnou podlahou, která je omyvatelná vodou. Holubi chovaní zahraničními chovateli v teplých oblastech jsou umístěni ve velkých klecích na kůlech. Klec má drátěné dno a trus tak propadává na zem, kde ho místní hmyz a tropické deště zlikvidují.
Našim chovatelům plodožravých holubů přeji, aby tento skromně, ale zajímavě zbarvený holub dvoubarvý obohatil jejich chovy.
„Je opravdu pěknej,“ pronesla po jeho zhlédnutí moje žena Jindřiška. Já se k jejím slovům připojuji.
