Od vajíčka ke kuřeti Máme nalíhnuto, a co teď?
Kuřata
Kuřata oschlá v líhni přemístíme do připravené odchovny s teplotou 32 °C, vždy po týdnu postupně snižujeme teplotu o 2 stupně na konečných 18 °C. Uvedené teploty měříme v blízkosti podlahy, kde se kuřata pohybují. Ideální je přímo vyhřívaná podlaha (výhřevná deska), tepelným zdrojem může být žárovka, infralampa nebo klobouková kvočna. Pokud budou zdrojem tepla infračervené paprsky, jejich výhodou je, že hned po zapnutí vyrábí rovnoměrné teplo. Odchovnu však dostatečně nevytopí, když je velká zima. To, zda je teplota v odchovně optimální, snadno poznáme podle chování kuřat. Teplota není stejná v celé odchovně, kuřata si vyhledávají vhodnou teplotu tím, že se vzdaluje, nebo přibližuje tepelnému zdroji. Pokud je jim zima, tlačí se pod tepelným zdrojem, naopak, při vysoké teplotě jsou namačkaná k okrajům odchovny. Pokud je teplota optimální, jsou rozptýlena v celém prostoru.
Při nízkých teplotách kuřata trpí katary a průjmy, zaostávají ve vývinu, mohou vzniknout deformace končetin. Stejně jako nízká je nevhodná i příliš vysoká teplota - kuřata odchovaná v takovém prostředí nejsou otužilá, rychle dýchají, přijímají velké množství vody a málo krmiva, zpomaluje se jejich růst. Můžeme také pozorovat přerůstání hřebenů a laloků. Od šestého týdne stáří se kuřata většinou obejdou bez tepelného zdroje.
Jako podestýlku nepoužíváme materiály, které by kuřata mohla sezobat, v prvních dnech jsou nevhodné např. piliny, rašelina. Vhodné jsou hobliny, řezaná sláma nebo řezané seno, používají se i noviny. K vytápěné odchovně je dobré přidat „studenou“ – nevytápěnou část, napomáhá otužování a přispívá k podpoře látkové výměny. Do venkovního výběhu pouštíme kuřata podle počasí.
Relativní vlhkost v odchovně se pohybuje v rozmezí 65–75 %. Důležité je – obzvláště při větší koncentraci zvířat – větrání. Nesmí ale vzniknout průvan. Důležitým faktorem je délka světelného dne. Prodlužující se světelný den působí příznivě na růst a vývin, urychluje pohlavní dospívání.
Hřady přidáváme od 8. týdne stáří. Umísťují se asi 15 cm nad podestýlku, jejich šířka je u velkých plemen 8–10 cm, hrany jsou zaoblené. Pokud kuřata odmala nesprávně hřadují, vznikají často prolákliny prsní kosti.
Voda ani krmení nesmí být znečištěné trusem, ani jinak znehodnocené. K tomu by mělo dopomoct využití vhodných krmítek a napáječek. V prvních dnech podáváme kuřatům směs v mělkých nádobách, postupně je vyměníme za krmítka. Kuřata by z nich neměla krmení vyhrabávat (zbytečné ztráty a prašnost) a znečišťovat je trusem, krmivo zde nesmí navlhnout.
Důležitý je použitý materiál – měl by být omyvatelný, s možností dezinfekce, zdravotně nezávadný. Nevhodné je např. podávat kyšku, siláž a jiná kyselá krmiva do pozinkovaných nádob, mohou se z nich uvolňovat jedovaté látky.
Podstatná je také dostatečná délka krmítka a napájecích ploch. Každé kuře musí u krmítka najít své místo. Hrana krmítka má být ve výši zad kuřat, plníme je jen do poloviny výšky.
Těsně před vylíhnutím kuře vtahuje do břišní dutiny zbytek žloutkového vaku. Ten je pak zdrojem živin v prvních hodinách po vyklubání. Kuře v této době – až 48 hodin – „nemusí“ přijímat potravu ani vodu, proto je tato doba nejvhodnější k přepravě (pokud k ní má dojít).
Pokud kuřata nebudeme přepravovat, podáváme první krmivo ihned. Důležité je zabezpečit kuřatům vhodnou a plnohodnotnou výživu. Už jen proto, že v prvních dnech po vylíhnutí je intenzita růstu největší, pak postupně klesá. Složení a poměr živin v krmné dávce se u jednotlivých plemen liší.
Krmivo musí obsahovat dostatek dusíkatých látek a všechny ostatní důležité komponenty. První jeden až dva dny můžeme podávat kukuřičný nebo pšeničný šrot popř. strouhanku, ale už druhý den postupně přidávat směs.
K napájení podáváme vlažnou vodu, studená voda způsobuje průjmy. Během prvních týdnů můžeme podávat i slabý černý nebo heřmánkový čaj. Počítáme asi se dvěma litry nápoje pro 30 kuřat na den. Od třetího dne můžeme přidat kyšku – je nejen zdrojem bílkovin, ale také vynikajícím preventivním prostředkem proti kokcidiím (nevyhovuje jim kyselé prostředí v trávicím traktu). Mléko nepodáváme čerstvé – snadno začne kysnout a nakyslé způsobuje průjmy.
Pro vývoj kuřat je výhodný oddělený odchov kohoutků a slepiček od prvního dne. Výhodné tu může být sexování kuřat, tj. jejich rozdělení podle pohlaví. Sexování má význam také tam, kde kohoutky nepotřebujeme odchovávat, zejména v chovech lehkých plemen slepic, kdy i kohoutci zařazení do výkrmu rostou, resp. osvalují velmi pomalu, a byli by ekonomickou zátěží.
Tam, kde chceme mít širší výběrovou základnu exteriérově dobrých zvířat (pro výstavy, pro chov), většinou i kohouty necháváme, a ty horší vytřídíme až podle zjevných vad později. Kuřata se sexují několika metodami, z nichž v drobnochovech jsou použitelné autosexingové metody. Ty jsou geneticky podmíněny, tzn., že některé exteriérové znaky jsou vázány na pohlavních chromozomech X (Z). Nositelem je u ptáků samice (typ Abraxas) a při křížení dochází u potomstva k tzv. přenosu znaku křížem.
Nejznámější je rozdílnost zbarvení kuřat u žíhaného, krahujcového a rodobarvého barevného rázu. Kohoutci jsou tu světlejší než slepičky – jednodenní kuřata mají větší nažloutlou skvrnu v zátylku. U divoké řady zbarvení (koroptví, rezavě koroptví) k rozlišení pohlaví poslouží klasicky délka a ostrost proužků, táhnoucích se za očima kuřátek. Ze zkušenosti mohu potvrdit, že slepičky mají dlouhý, tmavý, ostře kreslený proužek, táhnoucí se po stranách hlavy od oka k zadní části hlavy, a tmavý pruh, táhnoucí se od temene až k ocasu. Naproti tomu kohoutci nemají žádný proužek, nebo jen slabý a krátký u oka, a jen slabě zřetelnou skvrnu na temeni hlavy. Některé zdroje to ale určují jako nepřesné.
K dalším patří japonská kloakální metoda, kterou v roce 1925 popsal Japonec Masui. Je založena na rozdílech v utváření „genitální“ části kloaky u právě vylíhlých kuřat, pro drobnochovatele je nedostupná.
(Pokračování příště.)
