Kůň v pohodě Díl 7.: Pár postřehů z výchovy hříběte
Ohlávka a manipulace
Čerstvě narozenému hříběti je třeba denně, ideálně dvakrát denně, měřit teplotu v konečníku. Na první pohled to vypadá velmi „sadisticky“, ale hříbata tento úkon zvládají obecně velmi dobře, pokud se provádí v klidu. Dokonce je často nemusí ani nikdo přidržovat, stačí jim zvednout ocásek a ona stojí a čekají a drží. Pro první měření teploty je většinou potřeba pomocníka, který hříbě přidrží (obvykle okolo krku, aby nešlo dopředu, nebo za ohlávku), později už často stačí jen jeden člověk.
Ostatně při jakékoli manipulaci s hříbětem (nejen s ním, i s dospělým koněm) je lepší, když u toho není moc lidí. Mnohdy se stává, že jediný člověk dokáže provést pro koně nepříjemný úkon snadněji, než když mu pomáhá deset dalších „držičů“.
Pojďme se ale zastavit ještě u nasazování ohlávky. V první řadě si zvolte ohlávku přiměřeně velkou, tedy aby seděla na hlavě dobře, nikam neklouzala (ani dozadu na krk, ani do strany), ale aby nebyla těsná. První ohlávky mohou být i ručně šité, z běžných popruhů, bez kroužků; nebudete za ně hříbě vodit, ani ho přivazovat, jde jen o proces nasazení a spíš výjimečně lehkého přidržení. Navíc počítejte s tím, že malé hříbě roste rychle a už po pár týdnech mu budete muset nasadit ohlávku větší.
Nikdy hříbě nenechávejte s ohlávkou na hlavě bez dozoru. Jinými slovy: nasaďte mu ohlávku pouze tehdy, když s ním něco děláte, když jste u něho, když ho máte pod kontrolou. U čištění (jeho nebo jen jeho matky), měření teploty, krmení (matky), když vezmete na ruce matku s hříbětem na pastvu do blízkosti stáje apod. Pak mu ohlávku sundejte. Když je hříbě bez dozoru v boxu, když je ve výběhu či na pastvě, když s vámi jede do terénu na procházku, nemělo by mít ohlávku na hlavě. Může se stát, že se ohlávkou o něco zachytí, zpanikaří a měkké a slabé tkáně jeho krku se mohou snadno poškodit.
Některá hříbata nemají ráda nasazování ohlávky, ale rychle si na to zvyknou jako na další životní rutinu. Možná bude zpočátku potřebný pomocník, který hříbě přidrží, možná mu ohlávku nasaďte, když bude ležet. Myslete na to, aby si nasazení ohlávky spojilo s něčím příjemným nebo aspoň zajímavým (třeba změna prostředí, pohyb nebo naopak drbání). Zpočátku nasaďte a sundejte hříběti ohlávku i několikrát denně, třeba „jen tak“. Vždy ho odměňte něčím, co má rádo – obvykle je to drbání na nějakém místě těla, ale může to být třeba to, že ho pak s matkou vypustíte na pastvinu. Čili pokud máte hříbě třeba přes noc ve stáji, předtím než ho vypustíte ráno ven, dejte mu ohlávku, vyčistěte (aspoň symbolicky), počkejte, až se jeho matka nažere jádra (i v tu chvíli můžete hříbě vyčistit nebo třeba změřit teplotu), pak ohlávku sundejte a dejte je ven. Až bude hříbě starší a bude umět být vedeno, může jít s ohlávkou na vodítku do výběhu, kde mu obojí sundáte.
Nehybnost a uvazování hříběte
Tyto dovednosti není nutné učit hříbě od začátku jeho života, naopak se přimlouvám počkat s nimi pár měsíců, až bude schopné se trochu soustředit. Hříbě je jako velmi malé dítě - zpočátku není schopné zůstat myšlenkami dlouho u jedné věci, a tedy ani nemůže zůstat tělesně v nuceném klidu. Malé hříbě je doslova dítě pohybu (pokud tedy nespí …). Z mých zkušeností po něm lze něco takového chtít zhruba ve věku čtyř měsíců; u některých dřív, u jiných později. Do té doby ale po něm nemá smysl něco chtít - nasazení ohlávky je krátkodobé, měření teploty taky, zvednutí kopýtek k vyčištění (či lehoučké korektuře, viz dále) taky, když se čistí, většinou má být na volno, a jak dlouho se čistit nechá, záleží na něm. Nemá smysl ho příliš omezovat, nepochopí to a může se začít bát. Dosavadní činnosti mají být spíše hrou a zábavou, mají ho zaujmout a nasytit jeho zvědavost; nevadí, když si první měsíce svého života ono rozhodne o ukončení kontaktu s vámi. Dejte mu v tomto volnost a ono vám to vrátí tím, že později bude ochotněji a klidněji reagovat na omezení této volnosti.
Při navykání hříběte na uvazování se mi osvědčil tento postup: nasadit ohlávku, zapnout vodítko a držet v jedné ruce, do druhé ruky vzít kartáč a začít hříbě čistit vedle uvázané matky, klidně i vedle uvaziště, aby bylo „jakože“ uvázané taky. Hříbě může popocházet, ale jen na dosah vodítka a třeba zpočátku na vůli vaší paže. Protože ho čistíte, tedy provádíte činnost, kterou zná a která mu je obvykle i příjemná, a nemusí jen tak stát a nudit se, zvládne toto malé omezení osobní svobody v klidu a pohodě. Po pár dnech takového čištění ho zkuste třeba znovu vrátit na původní místo, pokud poodešlo už moc. Zkuste najít takovou pozici, v níž má třeba dobrý výhled na okolí, nebo prostě kdy je nejklidnější. Rozhodně musí být vedle matky a musí na sebe navzájem vidět. Nemělo by se u toho pást a ideálně by ani nemělo nic jiného oždibovat - ani uvaziště, ani člověka, ani matku. Pokud po chvíli oždibovat začne, je to známka toho, že už se nudí, a je lepší propříště toto omezení jeho pohybu zkrátit. Pokud začne oždibovat vás, což rádi dělají zvláště hřebečkové, zřetelným „ne“ (nebo podobně), zatáhnutím za vodítko či plesknutím přes čumák mu dejte jasně najevo, že si to nepřejete. Vy nejste kůň, a ať už je to projev nevole, nebo naopak lásky a náklonnosti či výzvy ke hře, na vás toto chování uplatňovat nesmí, pouze na jiné koně.
Podobně můžete později hříbě podržet na vodítku třeba při čištění jeho matky, při kování matky, sedlání apod.
Úkolem této fáze „virtuálního uvázání“ je naučit hříbě, že má v klidu stát ve chvíli, kdy ho ohlávka „nepustí“ od určitého místa pryč. Nemá se přetahovat ani lekat, když vodítko napne, vy chvíli vydržíte rukama proti tahu a hříbě má pochopit, že musí povolit ono a ne se tahat dál. Výhodou je, že když v prvních chvílích začne panikařit nebo se prát s tahem, stačí, že vy mu povolíte a ono se uklidní. Hříbata velmi rychle pochopí, že i měkký tlak ohlávky znamená, že dál už nemohou jít. Přitom se nemůže stát nic nebezpečného, jako by se stalo, kdybyste ho hned napoprvé napevno uvázali k nehybnému předmětu.
Když hříbě stojí v klidu „uvázáno ve vašich rukách“, můžete ho zkusit dát k uvazišti. Zatím jen přehodíte vodítko nebo jednou omotáte a budete hned po ruce. Kdyby se opět leklo a začalo tahat dozadu, vodítko snadno odmotá a vy po něm chňapnete dřív, než odejde pryč. Ostatně nedoporučuji uvazovat hříbě či mladého koně ještě hodně dlouho, vždy jen omotat vodítko. Později je dobré i dospělého koně vázat na smyčku sysálu, která se v případě paniky snadno přetrhne a kůň si neublíží.
Hříbě (ale i dospělý kůň), které si zvykne, že uvázání či imitace uvázání ho v případě paniky „pustí“, bude rozhodně panikařit méně a nebude mít tendenci se „pro nic za nic“ utrhávat. Koně, kteří se pravidelně při uvázání utrhnou, většinou zažili obrovský stres, kdy byli k něčemu pevně přivázaní, polekali se, a „ono“ jim to nedovolilo utéct či je to dokonce „zbilo“ (třeba utrhli kládu z ohrady a tahali ji za sebou apod.). Nyní se už preventivně bojí, že se něco stane a snaží se raději hned utéct.
V případě hříběte vždy u jeho uvázání stůjte a hlídejte ho aspoň po očku. Nikdy nenechejte uvázané hříbě bez dozoru, i kdyby to bylo do snadno přetrhnutelné smyčky ze sisálu nebo bylo vodítko okolo uvaziště jen omotané. Pokud totiž koník od svého místa odejde či naznačí snahu odejít, měli byste ho z výchovného hlediska v klidu chytnout a znovu postavit na jeho místo. Od uvaziště smí kůň odejít pouze ve vašich rukách!
Příště se podíváme na pár postřehů z vodění hříběte, péče o jeho kopýtka a ze společných vyjížděk.
