Sám sobě trenérem – 20. část
Bojí se…
Instinkty koně hrají proti nám. Když má kůň z něčeho strach, instinkt jej nutí v první řadě prchat pryč od zdroje nebezpečí, a v momentě, kdy je v pasti a nemá kam utéct, začíná bojovat o život. Modelová krizová situace může vypadat třeba takto: jezdec si v klidu jede na koni, který náhle zaznamená cosi podezřelého (vítr otočí listy na stromě, na protějším svahu se zaleskne odraz světla v okénku auta, na nedaleké pěšině se zjeví chodec nebo cyklista). První reakce štvaného zvířete je útěk, vystartuje tedy nejlépe směrem od domnělého predátora. V ten moment jezdec vší silou zabere za otěže ve snaze koně zbrzdit. Kůň nazná, že mu jezdec na hřbetě překáží, v horším případě že je přímo součástí útočící smečky, a udělá vše pro to, aby jej sundal. Ať už skončí jezdec na zemi, nebo se udrží v sedle, jde o situaci, která nepřináší žádný benefit ani koni, ani jezdci.
Co tedy dělat, když se kůň lekne a vyrazí i s jezdcem pryč? První předpoklad rozumného zvládnutí situace je fakt, že jezdec zůstane na koni. Sedět tak, aby jezdec zůstal s koněm, vyžaduje určitou míru zkušenosti a vyježděnosti, kterou se nejlépe jezdec naučí při ježdění na lonži. Tuto zkušenost by si měl dopřát každý, kdo to s ježděním myslí vážně. Člověk se může oprostit od starostí s vedením koně, jen vnímat jeho pohyby a reagovat na ně. Nejde jen o to jezdit na kroužku a vozit se, ale o celkové vnímání koně za pomoci sedu, naučit se na pohyby koně nemyslet, a přesto je vnímat a bezmyšlenkovitě se jim přizpůsobovat. Jestliže se kůň lekne, odskočí, nebo se z místa rozběhne, již samotný fakt, že mu jezdec zůstane v rovnováze sedět na hřbetě, může pomoct koni se se stresovou situací vyrovnat.
Pokud kůň začíná prchat, máme několik prvních cvalových skoků čas s jeho panikou něco udělat. Kůň, který se něčeho lekne, udělá zpravidla jen několik cvalových skoků, aby se dostal z místa nebezpečí, a pak zastaví, aby se podíval, čeho že se to vlastně lekl, pokud není zřejmé, že nebezpečí trvá. Dávejme si pozor na to, co koni sdělujeme v krizové situaci. Jestliže sami propadneme panice, vysíláme koni jasný signál, že je opravdu důvod se bát a situaci nemáme pod kontrolou. Není nejlepší nápad se pokoušet koně v tu chvíli silou „přemoct“ (což je právě reakce tahu za otěže, někdy i nechtěná, když jezdec zůstane za pohybem a za otěže visí koni v hubě). Nezapomeňme, že na počátku koňova úprku byl strach, a případná bolest kdekoliv na těle koně takový strach jen přiživí. Někdy je tak nejbezpečnější jen zůstat sedět, absolvovat s koněm pár cvalových skoků, a pak jej požádat co nejmírněji o zastavení. Pro ten případ je dobré, aby kůň měl naučených několik signálů pro zastavení, které spolehlivě ovládá (ty je potřeba pravidelně opakovat a procvičovat tak, aby na ně kůň reagoval spolehlivě v situacích, které jsou normální, a tak mohl na ně možná zareagovat i v situaci, která se normálu vymyká). Otěže lze přitom vždycky nechat až jako poslední možnost korekce, když kůň na jiný signál nezareaguje. Navíc je pro koně složité poddat se tahu za obě otěže zaráz. Pokud chceme být efektivní, zvolme si pro nouzovou brzdu jen jednu otěž – ne, že koni protáhneme udidlo hubou, ale pokusme se jej požádat, aby stočil hlavu do strany a povolil v krku. Je to pro koně srozumitelnější, než tah za obě otěže, a přirozeně to koně přesvědčuje, aby se stočil, zpomalil či zastavil. Tento tah by neměl být prudký, nechceme koně strhnout na zem, ale jen aby zase začal vnímat požadavky jezdce a poddal se tlaku. Opět je výhodou, pokud kůň takové brzdění zná z dřívějších lekcí.
Hlavně je potřeba, aby jezdec sám zachoval klid. Klidné chování v krizové situaci není samozřejmé a je potřeba určité jezdecké otrlosti, abyste nezpanikařili, když s vámi kůň začne mávat, ale vnitřní klid je ten nejlepší pomocník pro veškerou práci s koňmi. Někdy právě ten váš klid může být tím, co koně přesvědčí, že ani ta podezřelá věc není natolik nebezpečná, aby stálo za to před ní vůbec začít prchat.
Ideální ovšem je, pokud dokážeme takovým krizovým situacím předcházet. K tomu dopomáhají dvě věci – zkušenost koně a aktivita jezdce. Nikdy koni nemůžeme dopřát zkušenost se všemi bubáky světa, ale měli bychom se naučit s koněm zvládat situace, kdy se s nimi setkáme, a koně postupně navykat na různé rušivé elementy. Zkušenost nemusí být jen otázkou věku koně, z hlediska zkušenosti s terénními strašidly je na tom například podobně mladý kůň, který se teprve učí chodit terénem, a kůň, který několik let trávil pouze mezi boxem, jízdárnou a malým výběhem u stáje. Oba koně pak mohou být překvapeni ze šustění suchého listí pod nohama, pocitu, kdy mu škrtne o tělo větvička nebo když mu zajede noha hlouběji do bláta. Z tohoto pohledu je výbornou prevencí bázlivosti koně jeho procházkování, práce s koněm ze země přímo v terénu. Kůň se během procházek naučí nejen procházet terénní nerovnosti, ale také přijímat vedení člověka, i když je kolem mnoho zajímavých věcí ke koukání, poslouchání a očichávání.
Pro navykání koně na chození problematickými místy může být výborným pomocníkem zkušený kůň, který na všeliká strašidla (auta, sekačky, štěkající psy, větrem vzdouvané plachty apod.) jednoduše nereaguje. Pokud však nemáte takového koně k dispozici, raději se vydejte na procházku a časem i na vyjížďku s koněm sami. Jestliže se jeden kůň něčeho lekne, dá do pohybu celé stádo. Nezkušeného koně může klidný kůň naučit zvládat stresové situace v klidu, ale neklidný vodící kůň jej spolehlivě naučí nanejvýš dobře uskakovat.
Aktivita jezdce pomáhá koni soustředit se na „svého“ člověka namísto sledování okolí (nebo třeba i ostatních koní). I z tohoto důvodu je vhodné nebrat koně pouze jako dopravní prostředek vhodný k přemístění z bodu A do bodu B, na kterém se jezdec jen tak veze, ale využívat společně stráveného času s koněm k prohlubování spolupráce při každé příležitosti. Od člověka to vyžaduje všímat si koně, jeho aktuálního rozpoložení, a úměrně tomu vymýšlet různé úkoly, za jejichž splnění by mohl koně pochválit. Dobrá pochvala je totiž něco, co pomáhá koni uvolnit napětí, a je tak výborným pomocníkem, když je potřeba zahnat strach. Nesmíme ale koně chválit za to, že se bojí, ale za splnění požadovaného úkolu, kterým může být třeba jen požadavek, aby kůň snížil hlavu, ustoupil krok do strany nebo třeba naklusal.
