Několik zajímavých druhů ptáků z Ruska
Sám jsem několik druhů odchoval, potom však neměl nic na doplnění nové krve. Jsem přesvědčen o tom, že jsem tenkrát dosáhl prvoodchovů u hýlů dlouhoocasých, mongolských, šedavých (někdy také nazývaných jako hýl pustinný) a pěnkavic severních. Bratr pak odchoval hýly rudokřídlé a sýkořice vousaté. To však byly všechno druhy, které se u nás objevily ve více kusech. Ve výstavních kolekcích byly však také rarity, které se obyčejně v klecích ani nedrží. Třeba i jedna, téměř ochočená vlha pestrá. Na výstavě v botanické zahradě všichni pobíhali s plácačkami vyrobenými z novin a tloukli vosy, které pak házeli jako potravu pro tuto vlhu. Byla to atrakce, chytala házené vosy s udivující dokonalostí přímo ve vzduchu, neupadla jí ani jediná. Podařilo se mi ji dokonce s vosou v zobáku i vyfotit. Dnes jenom lituji, že se mi nepodařilo vyfotit všechny ptáky, kteří se na těchto výstavách objevili. Přesto mohu několik dalších představit. Bude to tentokrát pět druhů ptáků, což je na jeden článek dost. Pokusím se je proto popisovat jen v krátkých charakteristikách, jen tak, abych o nich řekl jen to základní, případně u některých přidal nějaký nákres k doplnění.
1. Skalník modrý
Monticola solitarius (Linnaeus, 1758)
Je dalším z deseti druhů skalníků a druhým, jehož areál rozšíření sahá do jižní Evropy, když ten první druh jsem představil již dříve. Na rozdíl od skalníka zpěvného není rozšířen v Evropě ze Středomoří dále na sever, v hnízdní době se objevuje nejseverněji na jižní, italské straně Alp. Hlavním evropským územím jeho rozšíření je severní strana Středozemního moře, Španělsko, jižní Francie, Itálie, Řecko, Turecko, Palestina. Na africké straně Středozemního moře obsazuje větší území než Skalník zpěvný. Na rozdíl od skalníka zpěvného, který je přísně tažným ptákem, většina skalníků modrých jsou ptáci stálí, kteří se na zimu stahují směrem k jihu v Evropě jen z části území. Směrem od Turecka k východu však ptáci na zimu táhnou směrem na jihozápad. Pravděpodobně však nikoliv všechny východní formy. Někteří z evropských skalníků však mohou být v zimě zastiženi v západní Africe až pod Saharou. Většinou jde o mladé ptáky. Jejich životním prostředím jsou suchá, skalnatá území, jen řídce porostlá keři. Ve svatebním opeření jsou samci výrazně modří, v zimě jsou šedavě modře vlnkovaní, tak jak vidíme samce na našem obrázku. I v zimě jsou samice dobře odlišitelné, na zádech i hlavě sytě šedé, na tvářích světlejší. Podle nového českého názvosloví vytváří tento druh celkem pět zeměpisných poddruhů. Pták na snímku pochází z Uzbekistánu, a měl by proto být do určité míry jiný, než jsou evropští skalníci modří. U nás nebyl tento druh ptáků nikdy doložen jako hnízdící druh, i když existuje několik zpráv o jeho pozorování. Žádná z těchto zpráv však není považována za věrohodnou nebo skutečně doloženou. V bývalém SSSR se vyskytoval na Kavkaze, podél íránských hranic a v horách Střední Asie. A také až při východním pobřeží naproti Japonsku. Celkovou mapu rozšíření druhu jsem v rychlosti nenalezl, ale vyskytuje se v orientální oblasti až po Filipíny. Tato forma má rezavé břicho. Podle ruské literatury jsou popisovány tyto formy. Nominátní forma M. s. solitarius se má vyskytovat v celé západní části areálu rozšíření, směrem na východ až po Kavkaz. Forma M. s. longirostris Blyth se má vyskytovat od íránského Kurdistánu až po hory východního Afganistanu. Forma M. s. pandoo Sykes obývá hory od Pamíru na východ až po východní Asám a přilehlé části Tibetu. Forma M. s. magnus La Touche se vyskytuje na jihu Ussurijského kraje, v severní Číně, Koreji a Japonsku, směrem na jih až po Tchaj–wan. Další formy knížka nepopisuje, protože se zabývá jen ptáky hor jižní Palearktiky.
2. Iránie (slavík) bělohrdlá
Irania gutturalis (Guérin–Méneville, 1843)
Rod Irania je monotypický, což znamená, že do něj řadíme jen jeden druh ptáků, nicméně je velmi příbuzný rodům Luscinia a Tarsiger, což jsou slavíci a modrušky. To jsou všechno druhy ptáků, které dávají spíše přednost vlhkému prostředí. Iránie je v tomto smyslu blíže skalníkům. Žije na suchých, kamenitých místech, jen spoře porostlých keři, případně na okrajích polí. Nemusí to být přímo horské stráně, i když nejčastěji jsou ve výškách od 1 100 do 2 300 metrů. Ptáci se pohybují převážně po zemi, kde hledají potravu. Jsou to úhlední ptáci na vysokých nohách. Na rozdíl od rehků mají černý ocas. Samci jsou na voleti a prsou výrazně rezaví, na stranách hlavy sytě černí, na hrdle čistě bílí. Tato čerň mění v ročním období svůj rozsah. Nejvýraznější je v období hnízdění. Samice jsou jen šedavě zbarvené, na hrdle světlé, nikoliv výrazně bílé. Mladí ptáci jsou skvrnití, něco jako mladé červenky. Spodní krovky křídelní jsou výrazně rezavé, což je vidět za letu. Proto lze letícího ptáka určit s dobrým výsledkem. Vyskytují se od západní, asijské části Turecka, v Libanonu a Izraeli a přes Irák a Írán dále na východ. Nejhojnější jsou ptáci ve Střední Asii, tedy východní části areálu rozšíření. Vyskytují se tady v severním Afganistanu až po Pamiro-Alaj, směrem na sever po Fergan a Alataj. Směrem k jihu v této oblasti se vyskytují až v okolí Kábulu. Jsou to tažní ptáci, kteří zimují od jižního Íránu až po severní část východní Afriky. Na hnízdiště přilétají na rozhraní dubna a května, koncem května a v červnu začínají hnízdit. Hnízdo staví na zemi nebo v nízkých keřích. K nám se dostali s vysokou pravděpodobností pouze samci. Ve Střední Asii se totiž chytali pouze samci, a to jako zpěvní ptáci do klecí. Samice nezpívají. Předkládané jim koníky hltali s takovou rychlostí, že je před spolknutím ani neusmrcovali. Potom seděl a bylo vidět, jak se mu vole pohybuje. Jsou to ptáci klidné povahy, kteří rychle zkrotnou. Jsem přesvědčen o tom, že by jejich případný odchov nebyl velkým problémem.
3. Slavík tmavý
Luscinia luscinia (Linnaeus, 1758)
Slavík tmavý je ptákem, který se vyskytuje i u nás. Zatímco slavík obecný je v Evropě spíše druhem západním, slavík tmavý je druhem, který se vyskytuje od jihovýchodního Švédska směrem na východ. Odtud směrem k jihu potom vede přes naše území k západním břehům Černého moře, někde v Rumunsku a severovýchodním Bulharsku, hranice rozšíření obou druhů. Na Kavkaze je na severní straně slavík tmavý, na jižní obecný. Slavík tmavý je směrem na východ rozšířen až téměř k hranicím Mongolska. I tady platí kavkazské pravidlo, které se promítá i do ruského pojmenování. Zatímco slavík tmavý je jmenován jako solověj, slavík obecný je južnyj solověj. I němčina ptáky jmenuje různě. Slavík tmavý je Sprosser, slavík obecný Nachtigall. U nás býval slavík tmavý znám spíše pod jménem slavík uherský. Slavík obecný je pak v češtině pojmenování, které má jen málo synonym. Prakticky jen zdrobnělinu a stejné jméno psané prastarým způsobem. Zdeněk Klůz zaznamenává u slavíka obecného jen tato jiná pojmenování: Slavíček, Slavík obyčejný, Slawyk, Stehlík plavý. U slavíka tmavého zase jen různá jména podle zeměpisného určení: Slavík černý, polský, ruský, švédský nebo již dříve jmenovaný uherský. Ptáci jsou malováni obvykle tak, že rozdíl v jejich vybarvení je patrný. Jde však spíše o „uměleckou nadsázku“. Ve skutečnosti tomu tak obvykle není. Na fotografii oba ptáky sotva rozeznáte, i když slavík obecný by měl být na horní části těla o stupínek rezavější, po stranách ocasu pak zřetelněji. Jenže také u těchto ptáků existuje svatební a prosté opeření, i když rozdíly jsou malé, přesto existují. Jediným spolehlivým rozeznávacím znakem je takzvaná křídelní formule. Délka první až třetí ruční letky. Jejich poměr je u obou druhů rozdílný. První ruční letka, která je u pěvců vždy zkrácená, nepřesahuje u slavíka tmavého horní křídelní krovky. Slavík obecný ji má delší a přesahuje krovky. Rozdíl mezi druhou a třetí letkou je u slavíka tmavého menší, u slavíka obecného větší. Vrcholem křídla je vždy letka třetí. Pro pochopení přikládám kresbu letek podle Jirsíka. Slavíci bývali u nás klecními ptáky, které lidé drželi pro jejich příjemný zpěv. Techniku jejich krmení stará literatura popisuje a jedna směs speciálně připravovaného krmiva dokonce nese jméno slavičí žír. Technika krmení slavíků je v dnešní době, kdy existuje celá paleta průmyslově připravovaných krmiv pro měkkozobé ptáky, zajisté odlišná, ale na druhou stranu má jejich krmení jednu stejnou zásadu. Nepřekrmovat! Zrnožravý pták vám v kleci může sice ztloustnout, ale nikdy se nemůže přecpat. To slavík dokáže na jedno posezení. Takže pozor!
4. Sojkovec pospolitý
Garrulax lineatus (Vigors, 1831)
Pták, který se u nás objevil jen zcela ojediněle. Patří mezi timáliovité ptáky, známe spíše nějaké jeho příbuzné, třeba Timálii čínskou nebo stříbrouchou, které byly k nám dováženy ještě nedávno v hojném počtu. Ještě dnes by se nějaké v českých klecích našly, avšak za nesrovnatelně vyšší cenu, než tomu bývalo. Celá čeleď timáliovitých Timaliidae Vigors et Horfield, 1827 je značně rozsáhlá, zahrnuje na 272 různých druhů ptáků, takže je dosti obtížné se v nich vyznat. Nejčastějším českým rodovým jménem je timálie, sojkovec by se umístil na místě druhém. Všiml jsem si, že na Slovensku používají pro sojkovce jméno timáliovec. U nás pak najdeme i jiná jména jako skalňáček, křivozobka nebo chocholáček. Ptáci na obrázku zasahují severním okrajem svého rozšíření na tehdejší území SSSR, dnes je to Uzbekistán a Tádžikistán. Odtud je rozšířen přes východní Afganistan a Himálaj až po Belúdžistán a na východ po Bhútán a východní Tibet. Drží se v hejnech nebo párech. To v hnízdní době. Obývají křovinatý podrost horských lesů ve výškách od 1 100 metrů až po 3 300 metrů. Hnízda staví v křoví. Často pobíhají po zemi se zdviženým ocasem. Svoje druhové jméno pospolitý dostali ptáci pro svoji vlastnost, když v mimohnízdní době nocují v hejnech v tom nejhustším křoví. Jsou neustále v pohybu. Vyfotografovat tohoto ptáka se mi vlastně nepodařilo – podařilo. Musel jsem však upravit pozadí, což dříve nešlo. Ve fotografické bedně dokázal hbitě zalézt do sebemenšího koutku, aby hned potom visel někde na stropě. Ve voliéře byli ptáci naprosto spokojení, když měli na zemi pořádnou hromadu suchých větví, kterou neustále čile prolézali. Budou spokojení, vy je ovšem uvidíte jen zřídka. Protože jsou to ptáci stálí, jsou zvyklí na chlad, můžete je držet ve venkovní voliéře i přes zimu. V přírodě jsou sice stálí, ale potulují se někdy i na velké vzdálenosti. Hnízdí od dubna do června a uvažuje se o tom, že bývají i dvě snůšky. Na snímku je s největší pravděpodobností forma G. l. bilkevitchi Zarudnyj, která obývá Pamiro–Alaj a Afganistan. Forma nominátní G. l. lineatus se vyskytuje od Nepálu po Sikkim. Forma G. l. grisescentior Hartert obývá Himálaj od jižního Kašmíru po Kumaon. Nejvýchodnější forma G. l. imbricatus Blyth žije od Bhútánu po přilehlý jihovýchodní Tibet.
5. Sýkořice vínoprsá
Paradoxornis webbianus (Gould, 1852)
Tito drobní, čilí ptáci jsou asi nejzajímavějšími z těch, které vám dnes představuji. Na osmnáct druhů těchto malých, zpěvných ptáků se vyskytuje v orientální oblasti a v oblasti východní Palearktiky. Zatímco střední část Palearktické oblasti oddělují od oblasti orientální vysoké hory, východní části těchto oblastí na sebe téměř plynule navazují. Mnohé druhy ptáků se podél čínského pobřeží rozšířily více k severu. Naše sýkořice se vyskytují zcela na východě Ruska, a to ještě v nejjižnější části, v okolí Vladivostoku. Vedou podobný život jako naše sýkořice, které jsou však jiného rodu. Tito drobní ptáci žijí ve vlhčím prostředí, v bažinatém území, porostlém keři a rákosem, podél řek a jezer. Zvláštností je jejich zobák, který je krátký, ale vysoký. Působí něco jako kleštičky. Ptáci dokáží vyzobávat larvy hmyzu, které se ukrývají uvnitř stébel trav a rákosu. V ruské literatuře najdete tyto sýkořice pod jménem Buraja sutora. Někdy je totiž tento pták řazen do rodu Suthora. Druh vytváří na šest zeměpisných forem. Špatně se to všechno hledá, já nemám speciální literaturu na východní Asii, ačkoliv samozřejmě existuje. U některých sýkořic se i v češtině vytvořila synonyma. Třeba vím, že jeden druh sýkořic tohoto rodu byl v časopise Vesmír pojmenován autorem článku jako sýkořice dlaskozobá. Jenže v takzvaném novém českém názvosloví takovou nenajdete. Tak krucipísek, která to dneska je? Možná to najdu již zítra, možná za rok nebo také již nikdy. Dneska jen vím, že to nevím. Doufám však, že těchto několik řádků přispělo k tomu, že přece jen víme více. Vy, protože jsem to napsal, a já proto, že jsem si to musel nejdřív přečíst, než jsem to napsal, abych si zkontroloval, jestli nemám v paměti příliš velké, prázdné bubliny.
