Současné české holubářství (6) Český voláč sivý
Jedná se o jedno z nejstarších domácích plemen, o kterém hovoří literární zdroje již počátkem 20. století, přičemž se traduje, že tento voláč vznikl někdy v polovině 19. století, z původně nevolatých barevných holubů, kteří byli kříženi s voláči. Protože se žádné jiné plemeno voláče v sivém zbarvení v 19. a 20. století na světě nechovalo a literární prameny o vzniku voláče sivého z 19. století nebyly zjištěny, můžeme o jeho předcích jen polemizovat. Sivý faktor se tehdy vyskytoval ve střední Evropě zejména na holubech ledňácích, kteří se chovali jako hladkonozí i rousní. Dále se objevoval na některých orientálních plemenech rejdičů, například seldžuckém, a také na lalůčkovitém plemeni damascénovi. První návrh standardu plemene z roku 1924, jehož autorem je profesor Alois Strnad z Rychnova nad Kněžnou, se zmiňuje o tom, že ocas voláče sivého čítá až 15 per, což je počet, který by mohli mít potomci voláčů a rejdičů s větším počtem rýdováků, z nichž nejznámější v sivém zbarvení je právě seldžucký. Ať už je to jakkoliv, vznikl voláč, kterého na rejdiče, barevné holuby nebo snad damascéna upomínaly při troše představivosti jen kratší nohy a dlouhotrvající malá volatost holubic. Ve všech ostatních znacích to byl voláč se vším všudy, nejméně do 90. let 20. století charakterizovaný jako středně velký, silnější postavy, polařící, s početnými odchovy holoubat a velmi dobrou vitalitou.
Původně nebyl tento holub nazýván český voláč sivý, ale jako sasík a saks. Je zde možná souvztažnost s holubem ledňákem, chovaným hojně v Sasku, který je v rousné verzi označovaný též jako saský. Sasko se čte foneticky „saksen“. Nemusí vůbec znamenat, že toto plemeno barevného holuba muselo být jedním z výchozích předků sivého voláče. Mohlo jít jen o přenesení označení od plemene, které se chovalo ve stejném (sivém) faktoru. Dále se užíval název sakspenížek (pro voláče v kapratém vzorku), poetické slezinka (možná podobnost zbarvení se slezskými voláči modrými bělouši) a konečně název sivák. Centrum chovu leželo v Polabí, zejména na Nymbursku, Jíčínsku, Královéhradecku a Rychnovsku. Východní Čechy byly v první polovině 20. století doménou bělokosých staváků a určitá část jejich chovatelů se věnovala i voláčům sivým. Nechyběli na holubnících Adolfa Doležala, Jana Mügo, Antonína Krále, ale také profesora Strnada, Františka Kovaříka, př. Kalnacha a bří Kotánových. Samostatným plemenem byl ČVS uznán již roku 1925 v „Knize standardů holubích plemen“, avšak trvalo více než pět desetiletí, než byl založen jeho speciální klub. Tato doba nejednotného vedení chovu, omezené možnosti spolupráce a rozdílného náhledu na šlechtění plemene se odrazila negativně v jeho kvalitě a také popularita tohoto voláče ustoupila několikrát v průběhu těchto časů do pozadí. Vojtěch Mrštík v knize České holubářství, vydané v roce 1940, bije na poplach: „Český voláč sivý, jemuž lidově říkají 'slezinka', je ze všech našich plemen nejméně rozšířen. Jsou to vpravdě jen trosky chovu, čítající sotva několik desítek párů, soustředěné v rukou nejskromnějšího počtu pěstitelů, které dnes čekají na poslední záchranu. Nepochopí-li dnešní doba tento zoufalý stav krásného českého plemene, zmizí sivý voláč naší vinou a před našima očima, tak jako v nezájmu generací předchozích zaniklo mnoho krásných českých plemen.“ Z této výzvy si ovšem chovatelé příliš hlavu nedělali a dále se věnovali plemeni jen sporadicky, a to za účelem užitkovosti, neboť mláďata tohoto silného voláče se dala dobře konzumovat, a k tomu přidružené estetiky, která nebyla zanedbatelná. V roce 1961 se pokusil J. Trégler z Mostu založit speciální klub ČVS se sídlem v Lounech v čele s předsedou Janem Budkem z Bíliny, ale jejich aktivita nenašla dostatečnou odezvu. Správná doba uzrála až za pět minut dvanáct, sklonkem 70. let, kdy další osud plemene bere do rukou majitel plemenného chovu Miloslav Tlučhoř z Nepomuku. Píše kvalitní článek do Chovatele a oslovuje všechny známé chovatele v čele s př. Beranem, Ehlem a Cikem. Ve dnech 21.–22. 1. 1978 se uskutečňuje v Hradci Králové – Plačicích „Nultá výstava klubu ČVS“. V nové výstavní hale představilo 13 chovatelů 77 holubů, z toho 52 pruhových, 10 kapratých, 2 pruhové bělokosé a 13 kapratých bělokosých. Ustavující schůze „Klubu chovatelů holubů českých voláčů sivých“ se uskutečnila 21. 5. 1978 v Zrcadlovém salonku hotelu Evropa na Václavském náměstí v Praze za účasti 16 z 30 přihlášených členů. Tímto počinem se stalo, že jedno z nejstarších národních plemen má jeden z nejmladších klubů. Velmi brzy se ukázalo, že jeho založení bude velkým přínosem pro další šlechtění, stanovení šlechtitelských cílů a zvelebování kresebných rázů.
Genetika zbarvení
Sivé neboli ledové zbarvení je po barvě modré pruhové, která je původním rázem holuba skalního, vůbec nejstarším známým holubím vybarvením. Toto mé tvrzení souvisí s orientálním lalůčkovitým plemenem damascénem, které je lidstvu známo již tisíce let a vyskytuje se pouze jako sivé (symbol Ic). Jedná se o faktor nepohlavně vázaný, částečně dominantní, patřící mezi širokou paletu dominantních nebo částečně dominantních faktorů s probělujícím účinkem. Tento bělící účinek je ovšem ve svém spektru jedinečný. Zatímco jiné faktory zesvětlují nebo vybělují barvu a světlejší jsou také vzorky, u sivého faktoru dochází k efektu, který zesvětluje vrchní část opeření a ztmavuje jeho spodní část. Tato tmavší spodní část u voláčů velmi často prosvítá při nafouknutém voleti, a proto je snahou vychovávat co nejlépe utažené jedince ve struktuře peří. U plavých rázů, na jakékoliv barvě a jakémkoliv vzorku, vyvolává zinkově světlé (šedé, ledové) vybarvení při zcela zachované kvalitě barvy vzorku, letek a ocasního pruhu, které nejsou účinkem faktoru modifikovány! S plemeny v sivém zbarvení se setkáváme velmi zřídka a ještě méně často patří sivé zbarvení do rejstříku rázů u plemen, která jsou na barevné rázy velmi bohatá. Do této pestřejší skupiny patří dánský rejdič či italský racek, zatímco do skromnější první skupiny řadíme seldžucké rejdiče, hamburského racka nebo právě českého voláče sivého. Boom zažívá tento faktor na plemenech v sousedním Polsku, a dále v Severní Americe, kde došlo k jeho přenesení na místní plemeno středního voláče v originále nazývaného Horseman. Až nyní tedy existuje druhé plemeno voláče se sivým efektem, které však voláči sivému jako by z oka vypadlo. Nejčastěji a nejvíce kontrastně se sivý faktor projevuje na modré základní barvě, kde je označován jednoduše jako sivý. V případě rozředěného modrého zbarvení, tzv. stříbřitého, které se občas v minulosti vyskytlo i u českých voláčů sivých, hovoříme o perlové modré. Tento termín přinesl německý přední genetik Axel Sell. Já bych se nebál tento název pro české prostředí uzpůsobit na přesnější perlová stříbřitá. Náš vzorník z roku 1993, ale i některé další české odborné publikace užívají termín perlová pro stříbřitého sivého holuba. V posledních letech ale termín perlový slýcháme nejčastěji u hnědě sivých jedinců, a to zejména v polském a americkém holubářství, ale také v německém. Projev sivého efektu je obdobný na hnědé i popelavě červené barvě. Obzvláště krásný je na hnědé či žlutohnědé (khaki) barvě při kapratém vzorku. Právě pohled na kapratý vzorek v hnědé barvě je mimořádně zajímavý, patří k nejkrásnějším vůbec, a když se k tomu přidá zinková šeď sivého faktoru, pak je souhra dokonalá. Proto je velká škoda, že jsme se vlastní neznalostí téměř připravili o sivé voláče hnědé, respektive „perlové“ (pozn. termín perlový pro hnědou sivou užívá Sell / Německo, polští i američtí chovatelé a genetici). Tyto holuby dovezl poprvé do České republiky krajan Jarda Šindelář žijící v Kanadě v roce 1998 na Evropskou výstavu do Brna. Pak se na výstavách objevili ještě párkrát, a to jako hnědí a khaki, ale byli často neposouzeni s tím, že to nejsou siváci, mají velmi světlé letky a jiné oči. Nebyl brán žádný ohled na to, že existuje několik plemen holubů včetně sousedního Polska či Německa, kde jsou hnědí (perloví) siváci plnohodnotnou součástí genofondu. Jejich sivé zbarvení je v podstatě totožné s nejrozšířenějším modrým, oproti kterému mají jen hnědé vzorky v křídlech, hnědé letky a ocasní pruh a k tomu nepravé perlové oči. Osobně jsem přesvědčen, že kdyby tito hnědí siváci byli došlechtěni do ucelené výstavní kolekce, byli by nejméně v kapratém vzorku a navíc s krásným kontrastem perlových očí další poctivou chovatelskou výzvou. Ovšem neznalost, tak častá v genetických otázkách nejen u chovatelů, ale také u posuzovatelů, perlové siváky téměř odsoudila v zapomnění. Bohu dík se jim dále věnují s výborným výsledkem přinejmenším př. Cik a Ščebel, který vychoval i české voláče sivé popelavě červené. Bravo! Dodávám, že sivá může existovat i na barvách rozprostřených (černá, hnědá, atd.) nebo rec. červené, ale nedosahuje takového efektu jako na barvách plavých.
(Dokončení příště.)
