Islandský kůň
Na Islandu byste chovatele těchto koní urazili, kdybyste mluvili o ponících – tady je považují za koně, protože bez problémů unesou dospělého jezdce, a již mnoho staletí jsou jim výbornými pomocníky. Koně, kteří jsou odvezeni z Islandu, se již nikdy nemohou vrátit – je to opatření, které má zabránit zavlečení různých chorob, které sužují chovy koní ve světě.
Historie
Řadíme je mezi primitivní plemena, pravděpodobně jsou potomky koní norských a keltských nájezdníků. V době osídlení islandu Vikingy (v 9. až 10. století) se sem pravděpodobně dostalo chovné stádo budoucích islandských koní. O čistotu chovu se postaral islandský sněm Althing, který prosadil zákaz dovozu jiných koní. Po dobu dalších 1 000 let tedy nebyl na ostrov dovezen žádný jiný kůň, proto jde o čistou formu typického nordického koně. Islanďané milují dostihy koní, proto se v roce 1874 konaly první moderní dostihy v Akureyri. Tradice dostihů se zde udržela do současnosti, běhá se na mnoha místech od dubna do června, rovinné dostihy se běhají ve vzdálenosti 300 až 1 500 metrů, dále zde mají ve velké oblibě dostihy klusáků pod sedlem. Šlechtění začalo ve Skagafjöfduru, známé chovatelské oblasti, v roce 1879, krátce po ničivém výbuchu sopky Laki (přežila jen desetina domácích zvířat včetně koní). Prvotním kritériem chovatelů byla kvalita chovu, do chovu byli přednostně zařazováni koně se všemi pěti typy chodů.
V devatenáctém století však potkala islandské koně ještě jedna pohroma – začali být vyváženi do uhelných dolů ve Velké Británii, kde v šachtách tahali vozíky s uhlím. Například jen v roce 1900 jich za moře do otřesných podmínek putovalo na tři tisíce … Naštěstí to byla (doufejme) poslední kritická situace a nyní již nebude chov ničím ohrožován.
Popis plemene
Kohoutková výška se pohybuje mezi 121 až 134 cm, hlava je těžší, rovná, krk je delší, středně nasazený, navazuje výraznější kohoutek. Záď je srázná a krátká, ocas nízko nasazený. Trup je zavalitější, má výrazné a silné kosti holeně a tvrdá kopyta, která nevyžadují kování. Mají bohatou škálu všech barev, atraktivní jsou ryzáci se světlou hřívou, strakoši, bělouši … Před drsným podnebím je chrání hustá dvouvrstvá zimní srst a dvojitá hříva, která v zimě chrání před mrazem a v létě před hmyzem a spadá na obě strany krku. Žíně ocasu rostou do tvaru zvonu, na nohách má rousy a ochlupená je i dolní čelist. Jsou to velice tvrdí, pozdní koně, dospívají až kolem pátého roku a dřív se neobsedají, protože hřbet ještě není dostatečně silný. Při tomto šetrném a pomalém obsedání jsou pak dlouhověcí. Jsou nenároční na ustájení či pastvu, jen v tuhých zimách jsou stáda přikrmována, a v nouzi prý nepohrdnou ani slanečky. Islandští koně jsou velmi charakterní, jsou velmi spokojení, pokud mohou žít ve stádě. Ve vztahu s člověkem jsou velmi komunikativní, drsný život v přírodě u nich vytříbil pudy. Jsou to koně velmi inteligentní, bez toho by nemohli v drsných podmínkách přežít.
Mají jisté chody i v náročném terénu, trénovaní koně předvádějí pět chodů – krok (fetgangur), klus (brokk), rychlý cval (stökk) a dva typy mimochodu – pomalý (tölt) a rychlý dostihový (pas). Tölt lze popsat jako čtyřtaktní rychlý mimochod, při kterém koně dosahují velké rychlosti, pro jezdce je však mimořádně pohodlný. Tento speciální chod se vyvinul při chůzi v neschůdném terénu – v bažinách a močálech či na zledovatělých sněhových polích. Tyto chody jsou koním sice vrozené, ale rozvíjejí se jen pečlivým tréninkem, a ne každý kůň je zvládá. Nadaní jedinci jsou speciálně trénováni, závodů se účastní koně čtyřchodoví (předvádějí krok, klus, cval a tölt) a pětichodoví (ti ještě přidají pas – mimochod v dostihovém tempu). Při závodech nebo prestižních přehlídkách mají na nohách speciální zvony se závažím s přesně stanovenou hmotností, které ještě zvyšují fázování chodu. Jezdci mají speciální plochá sedla, závody probíhají tak, že kůň nejprve cválá, a na startovní čáře ho jezdec převede do pasu. V tomto chodu absolvuje danou vzdálenost (200 až 250 m) a rozhodčí nejen že měří čas, ale také hodnotí čistotu a provedení chodu.
Světová organizace FEIF
Světovou chovatelskou organizací, která sdružuje chovatele z celého světa, je FEIF (International Federation of Icelandic Horse Associations). Sdružuje 19 členských zemí, zaštiťuje chov, vzdělávání, praktické informace pro chovatele, a také jednou za dva roky pořádá Světový šampionát, který se vždy koná v jiné členské zemi. Šampionátu se často účastní i koně z Islandu, kteří se však již nemohou vrátit na Island (zakazují to islandské zákony z obavy před zavlečením různých chorob), a proto jsou po soutěži určeni k prodeji. Co se týká počtu koní ve světě, vede samozřejmě Island se 75 000 koňmi, v těsném závěsu je Německo, kde se islandští koně těší opravdu velkému zájmu a jejich počet je odhadován na 65 000. Další příčky zaujímá Dánsko a Švédsko s přibližně 30 000 registrovanými koňmi. Počet koní v členských zemích je odhadován na 234 000, u nás je to dle dostupných informací asi 50 koní.
Využití
Na Islandu se používají jako koně jezdečtí – pro turisty je to jedinečná možnost, jak vidět ostrov ze sedla. Mnoho práce vykonávají také jako soumaři, nosí různé náklady, a dříve to byl i zdroj masa. Oblíbené jsou i jejich dostihy a přehlídky, velké úspěchy sklízejí i při vystoupení na různých show (např. jsme je mohli opakovaně vidět na Apassionatě či na Equitaně v Hop Top Show). Jakmile se tito koně převezou ze své domoviny, mohou trpět různými kožními problémy, protože je v Evropě velmi sužuje hmyz. Jsou velice charakterní a komunikativní, mohou žít celoročně bez ustájení. Jejich pořizovací cena v zahraničí se u kvalitních jedinců šplhá až k 10 000 eur, dobré koně lze sehnat v Německu či v Holandsku, kde je možné absolvovat i chovatelské přehlídky a nechat koně zapsat do plemenné knihy. V prosinci loňského roku byl založen SChIsK v České republice (Svaz chovatelů islandských koní v ČR), který usiluje o členství ve FEIF a o větší propagaci tohoto zajímavého plemene.
