Kůň v pohodě Díl 8.: Co je ještě dobré s hříbětem zvládnout
Vodění
Hříbě, které je schopné jít na vodítku tam, kam chce člověk, tak rychle, jak chce člověk, a tak dlouho, jak chce člověk, je výborná věc. Není to nepostradatelné pro zdravý vývoj mladého koně ani pro jeho budoucí bezproblémové soužití s lidmi, ale nesmírně to pomůže při manipulaci s ním i jeho matkou, při celkovém managementu stáda i v různých krizových situacích, ke kterým může dojít (převoz, útěk koní, převedení na nové místo apod.).
Než ho na vodítku naučíte chodit, mělo by na něm umět stát, aspoň v rukou člověka. Mělo by vědět, že vodítko omezuje jeho svobodu pohybu a že mu prostě „nedovolí“ odejít. Když napne vodítko, zatáhne to za ohlávku a má se zastavit a vrátit zpět, čili odejít od tlaku, ne jít proti němu. Tato dovednost vodění hříběte velmi usnadní, nebude se vám cukat na vodítku a přetahovat se a měřit svoji sílu s vaší. Rychleji také pochopí, že prostřednictvím vodítka a ohlávky regulujete rychlost a směr jeho pohybu.
U hříběte pod matkou je vodění poměrně jednoduché: je ještě malé a snadno s ním lze manipulovat i proti jeho vůli (nepustit ho, když chce vesele odkozelcovat pryč) a hlavně chodí za matkou. Toho je nejlepší využít. Jedna osoba vezme matku na vodítku a druhá hříbě a jděte se projít okolo stáje; stačí kousek po chodníku, po dvoře, nikam daleko, ideálně ne do výběhu či na pastvinu. Lepší je kousek rovné cesty než otevřená plocha, která hříbě láká k běhání a hrám. Matka půjde první klidným krokem, hříbě za ní. Vodítko prověšené, napne se pouze ve chvíli, kdy hříbě nedodržuje rychlost nebo směr pohybu. Obejděte napoprvé jedno nebo dvě kolečka (při každém veďte hříbě z jiné strany, aby si zvykalo, že se vše nedělá jen zleva), pochvalte a jděte domů (vypusťte je do výběhu). Postupně budete nároky zvyšovat: obejít více koleček, jít na jízdárnu, jít kousek dál od stáje, vodit do a z výběhu. Vše na volném vodítku, za matkou, v klidném kroku, pouze tahem za vodítko korigovat pohyb hříběte. Určitě hříbě nenechávejte se pást, ani matku. Když se vodí, tak se vodí, čili jde se vpřed. Tato činnost je už pro hlavičku hravého hříběte i tak náročná, natož abyste mu to ztěžovali dalšími zákazy a příkazy.
Pro rozejití a zastavení můžete začít používat i slovní povely. Zvolte si, co vám vyhovuje nejvíce („pojď“, mlasknutí, „hou“, „stůj“, zasyčení apod.), od první chvíle však musíte důsledně dodržovat zásadu, že na jeden povel vyžadujete vždy a pouze jen jednu reakci. Jinak koně zmatete.
Ve chvíli, kdy hříbě vypouštíte z vodítka (například ve výběhu či v boxu), zkuste zavést nějaký rituál. Určitě nepouštějte jako první matku; pokud začne odcházet, hříbě může být nervózní a bude se snažit za ní utéct. Matka ať zatím v klidu stojí, vy hříbě taky zastavte a nechte chvíli v klidu postát, pak ho pochvalte, odepněte vodítko a chvíli ho hlaďte nebo drbejte (co má rádo), kdyžtak si ho lehce přidržte prstem za ohlávku, popřípadě sundejte ohlávku a zase mu chvíli dělejte dobře, aby u vás postálo i na volno. Až pak odepněte matku a hříbě „propusťte“. Je dobré, když hříbě (ale i dospělý kůň) po odepnutí vodítka ještě chvíli počká „na odměnu“, než od vás odejde – nebo vy od něho. Nejhorší je, když se kůň naučí vyvlíkat hlavu sám z ohlávky, aby honem utekl, když se trhá z vodítka, protože ví, že ho hned za vchodem do výběhu vypustíte do trysku jako divou zvěř apod., protože to často bývá následováno i vykopnutím. O vykloubených ramenech či spálených dlaních od proklouznutého vodítka ani nemluvě. Kůň se má naučit, že i bez vodítka mu bude s vámi ještě chvíli dobře, a díky tomu nebude tak neurvale od vás utíkat. Toto oceníte například tehdy, když kůň ze zdravotního důvodu stál delší dobu v boxu a nyní ho pouštíte zpět do výběhu …
Péče o kopýtka
Na rozdíl od vodění či uvazování, které nejsou zcela nezbytnou součástí života malého hříběte, je zvedání končetin a péče o kopýtka velmi důležitým úkonem.
Kopytní kost se vyvíjí ještě v období narození hříběte a krátce po něm. Je výrazně ovlivněná tím, kolik toho hříbě nachodí a po jakém povrchu. Pokud bude mít hříbě neomezený pohyb po pružném (travnatém) povrchu od prvního dne svého života, kopytní kost dostane dostatek stimulů ke zdravému vývoji, což bude mít v budoucnu dobrý vliv na zdraví a kvalitu kopyt koně.
Jenže hříběcí kopýtka jsou měkká tvárná a končetiny ne vždy zcela rovné. Často pak dojde k tomu, že se kopýtka začnou nerovnoměrně zatěžovat, obrušovat a vyvíjet, mění tvar. Známý je tzv. pastevní postoj hříbat, kdy se se svými krátkými krky snaží dosáhnout na trávu a jednu přední nohu předkročí, druhou zakročí. Stává se, že kopýtko na zakročené noze si zbrušuje špičku a neopotřebovává patky, takže má tendenci vyvíjet se „do špalku“, často společně se zkracováním šlachy. Překlubní postoj je toho častým důsledkem. Předkročené kopýtko se může naopak vyvíjet opačným způsobem: nízké patky a dlouhá špice, čili ostroúhlé kopýtko. Je třeba myslet na to, že tvar, výška, postoj kopýtek ovlivní vyvíjející se kosti a klouby a přispívají nejen k nepravidelným postojům, ale k rozvoji kloubních problémů v budoucnu.
O kopýtka hříbat je proto třeba pečovat doslova od prvních dní. Nejdříve spíš kontrolovat, ale brzy přijde jistě i na mírné orašplování. Čím častěji se pak kopýtka hlídají, tím lépe se udržují v korektním tvaru. Jenže – k tomu je třeba, aby hříbě podávalo nožky a chvíli podrželo, když se s kopýtkem něco dělá. Během prvních týdnů je možné ho „ukecat“ vleže, později už však u toho musí stát. To, jak hříbě učit od prvních dní jeho života na dotyky a manipulaci s končetinami, jsme si psali předminulý díl; teď bych chtěla zmínit pár postřehů ze zvedání nožek stojícím hříbatům:
Když se hříbě učí dávat nohy, mějte na mysli, že ho tím výrazně vyvádíte z rovnováhy, která – díky jeho nízkému věku – není sama o sobě příliš dokonalá. Mnoho hříbat má proto s tímto úkonem problémy a vypadá to, jako by „zlobila“: kopou, nohy vytrhávají, lehají si, zvedají se na zadní, různě popocházejí nebo si časem přestanou nechat sahat na nohy. Bojí se, že ztratí rovnováhu, některá už ji během minulých zvedání nohou ztratila nebo skoro ztratila a mají strach to zopakovat.
Zásada číslo jedna je zvedat nohy co nejníže a pouze na chvíli. Vaše záda to pro začátek zvládnou a hříbě se vám odmění tím, že později bude schopné a ochotné nechat si nohy zvednout i vysoko.
Zásada číslo dvě říká, že než nohu zvednete, dbejte, aby hříbě stálo téměř rovnoměrně na všech čtyřech – díky tomu snáze přenese váhu na zbylé tři končetiny a neztratí rovnováhu. Přední nohu zvedejte tehdy, když je mírně zakročená: taková noha je odlehčená. Zadní zase ze stejného důvodu zvedněte tehdy, když je trochu více vepředu. Pokud je potřeba, nechejte hříbě ustoupit, trochu couvnout či popojít dopředu. Časem se naučí srovnat rovnováhu už na signál pro zvednutí nohy – většinou je to dotyk na holeň. Dejte mu proto čas, aby si přešláplo a až pak nožku nadzvedlo.
Nikdy nedojděte tak daleko, že by hříbě začalo ztrácet rovnováhu. Raději si práci s kopýtkem rozkouskujte na více etap, mezi nimiž nohu položíte a hříběti dáte odpočinout, než byste se s ním přetahovali nebo ho podepírali. To stejné by měl dodržovat podkovář nebo kopytář, kteří přijdou hříběti kopýtka upravit. Investujte do hříběte klid a čas, později se vám to stonásobně vrátí!
Možná bude zpočátku lepší, když hříbě podrží na vodítku člověk, než abyste ho uvazovali. Určitě vše dělejte za přítomnosti matky, tak aby na sebe oba dva viděli. Snažte se i ze zvedání nohou a péče o kopýtka udělat každodenní rutinu, nedílnou součást života hříběte. Každý den nasadit ohlávku, vodítko, odvést na místo určené pro čištění koní (i s matkou), vyčistit celé tělo včetně kopýtek, hladit, drbat, chválit nebo zajistit jinou odměnu, odvést domů, v klidu odepnout z vodítka a sundat ohlávku. I tato „ztráta času“ se vám velmi vyplatí!
Vyjížďky
Společná vyjížďka s hříbětem může být velmi příjemným zpestřením běžného dne a podporou zdravého vývoje mladého koně. Ale ve vší bezpečnosti a s rozumem!
Pamatujte, že s hříbětem máte jezdit pouze tam, kde nevadíte svému okolí a kde mu nehrozí přímé nebezpečí (pole, lidé, psi, zahrádky, silnice, srázy, jámy …). Pokud se musíte dostat přes takové místo, je třeba ho mít na vodítku, ať už ze sedla, nebo raději mít s sebou ještě jednu osobu, která hříbě povede ze země.
Vyjížďku berte jako fyzický trénink hříběte: doslova. Je to pro něho namáhavá práce a musíte ji přizpůsobit jeho schopnostem a silám. Začít je třeba krátkými krokovými procházkami prokládanými chvilkami pasení či jiného odpočinku. Hříbě totiž naběhá mnohem více, než ujde jeho matka! Po týdnu můžete postupně přidávat asi 5 minut, po pár týdnech můžete přidat i kousky klusovek či pomalých krátkých cvalovek, kdy bude hříbě nuceno s vámi držet krok. Přetěžování hříběte vede často k poruchám růstu kostí a vývoje kloubů, což může výrazně zhoršit jeho další využití.
Vybírejte vždy terén přehledný, pružný, žádné kameny, bahno, díry či asfalt, končetiny a kopýtka hříbat jsou příliš citlivé na poškození pohybem po špatném terénu. Nejezděte do a z prudkých kopců, ani přes větší či hlubší vodní toky. Naopak můžete hříbě učit chodit po lese, kličkovat mezi stromy či zvládat menší kopečky a plytké příkopy nebo brody s pevným a bezpečným dnem.
V rozumném terénu se hříbě výborně učí koordinovat své pohyby, odhadovat okolí i své možnosti, učí se nebát a v klidu reagovat na dosud neznámé věci. Časem se mu to velmi hodí!
Příště se podíváme na to, jak začít mladého (ale i staršího) koně cíleně cvičit a připravovat ho tím na jeho úkol jezdeckého či vozatajského koně.
