Kříženci
Námět pro tento článek je poněkud kontroverzní, ale k jeho výběru jsem se odhodlal jaksi z klasických důvodů. Tím prvním důvodem je skutečnost, že třicet let mám fůru fotek více než zajímavých kříženců, a co tedy s nimi? Řadu let potom vlastně dělám výprodej různých diapozitivů, které jsem za život nasysloval, v bláhové naději, že by je snad mohl někdo někdy i ocenit. Jakože by třeba řekl: hele, dyť vona je to docela dobrá fotka. Spíše někdo řekne: no a co? Takovejch přece je! To si zvyknete, ale výprodej je pořád lepší než konečná stanice smetiště. To bychom měli první důvod. K tomu pak stačilo přidat ještě jeden důvod, další malinký impuls. Ten v podstatě spadl shůry. Zeptal se mě jeden adept na posuzovatele, jak zodpovědět otázku: kříženci žádoucí a nežádoucí. Které tedy považujeme za žádoucí a které za nežádoucí? Mohlo by se zdát, že takovou otázku lze poměrně lehce zodpovědět, ovšem opak je pravdou. Především se mi pak zdá, že ta otázka je špatně postavená.
Skutečnost je taková, že někteří z kříženců jsou pro nás přijatelní, ti druzí zcela nepřijatelní. Kde je mezi nimi ta hranice? V první řadě si musíme uvědomit, že pro přírodu, nebo chcete-li Stvořitele, jsou všichni kříženci nežádoucí!
Asi nejznámější je případ spojení koní a oslů. Pokud je otcem kůň a matkou oslice, je potomkem mezek. Ten je dále plodný jen v samičím pohlaví. Jestliže je otcem osel a matkou kobyla, je jejich potomkem mul. Ten má být plodným jen omezeně a zase jen v samičím pohlaví. V obou případech je nositelem té důležitější genetické výbavy otec. Je vcelku patrný záměr přírody, že tímto způsobem nic nového nevzniká, že při takovém náhodném spojení je život vzniklých jedinců omezen a oni nemohou nic přenášet na vlastní potomstvo. Člověk však mívá takové představy, kdy se mu líbí některé vlastnosti živočichů a chtěl by ty pro něho výhodné nějak spojit v jeden celek. To je právě silně nápadné v případě koní a oslů.
Také v případě ptáků se mnohdy snažíme nějakou vlastnost vštípit dalším generacím oproti vůli přírody. I tady příroda brání mezidruhovému křížení tím způsobem, že většina kříženců je neplodných. Někdy je tomu tak, že prakticky všichni kříženci jsou samci, přičemž jsou neplodní. V některých případech jsou třeba i plodní, ale neplodní jsou až zase ve druhé generaci. Může být, že se objeví převaha samic, ale bývají opět neplodné.
Je zřejmé, že příčiny neplodnosti musí být různorodé. Téměř ve všech případech jsou nám skutečné příčiny neplodnosti neznámé, přičemž by bylo více než zajímavé je zjistit! Ani v těch nejdéle známých případech, jako je ten koní a oslů, se nikde neříká nic obecně známého. Jen jaksi z druhé ruky jsem se dozvěděl, že příčina má být banální, i když zásadní. Má to být tvar spermie takového křížence, která kvůli tupému konci není schopna proniknout do vajíčka. Jak malicherné a přitom geniální.
Naše znalosti a pohled na přírodu nemusí být v žádném souladu s přírodou. Nemám teď vůbec na mysli činnost člověka a vliv jeho činnosti na okolí. To obvykle souvisí pouze se záměry jednotlivých skupin lidí, které se snaží svoje vlastní záměry a prospěch krýt záměry přírody. Mám na mysli naše dělení pohledu na přírodu, které v první etapě vzniklo proto, abychom si všechno nějak utřídili a mohli dále mezi sebou komunikovat. To je známý Linného systém třídění, který se však dále vyvíjel a vyvíjí. Jeho základní jednotkou je druh. Popisů, co to druh je, existuje celá řada. Budu citovat jen část výkladu, která má vztah k titulu dnešního článku. Druh, biologicky species, je taxonomická jednotka, zahrnující organismy, které mají společný původ, plodně se mezi sebou kříží, jsou přizpůsobeny určitým podmínkám prostředí a tak dále a dále. Otázka další plodnosti je tedy důležitou podmínkou toho, když uznáváme druh jako samostatnou jednotku. Musíme si však uvědomit, že náš systém dělení a uznávání toho, co to druh je nebo není, je záležitost více než umělá, tedy nepřírodní. Proto také nefunguje beze zbytku. A samozřejmě se také liší pohled biologa a chovatele. Chovatelství se z mnoha dobrých důvodů snaží dále rozmnožovat jen a jen čistokrevné jedince, přičemž pojem čistokrevnosti mnohdy jde dále za definici druhu, když rozmnožujeme jen jedince vykazující typické znaky poddruhu neboli zeměpisné formy.
Jako příklad tohoto přístupu bych použil pásovníky dlouhoocasé, u kterých existuje žlutozobá a červenozobá forma. Křížit tyto formy mezi sebou je naprosto nežádoucí, i když jde o jeden a tentýž druh ptáků. Potomstvo je plodné, ale nevykazuje dostatečně dobře znaky ani jedné z obou forem. Mírně odlišný může být případ Zebřičky pestré a Zebřičky timorské neboli ostrovní. Někdy jsou ptáci považováni za odlišné druhy, ačkoliv se mezi sebou plodně kříží, jindy jen za zeměpisné formy. Tady dochází k jisté polemice, protože ptáci se sice plodně kříží, ale žijí v odlišném prostředí. Nicméně kříženci jsou pro nás nežádoucí. Tentýž rozpor můžeme pozorovat u agapornisů druhů personatus, fischeri, lilianae a nigrigenis nebo u některých druhů rodu Neophema, jejichž potomci jsou plodní, avšak ptáci žijí v přírodě v jiných podmínkách a na územích, která se nepřekrývají. Také v těchto případech jsou kříženci považováni za vysoce nežádoucí. Je samozřejmě možné nalézt celou řadu dalších takových případů. Jako všechno na světě má i tato záležitost svoje ale. Buď mohou kříženci vzniknout zcela náhodně, když ptáky držíme pohromadě, na vznik kříženců nemyslíme. Ptáci se dostanou do toku a mají příležitost zahnízdit. Pro chovatele, který nemá v tento okamžik pro ptáky vhodné partnery, je dobré, aby ptáci vyhnízdili, protože to má příznivý vliv na delší dobu plodnosti. Chovatel však nesmí odchov těchto kříženců dále nabízet jako čistokrevný, to je jednoznačný podvod. Jsou však chovatelé, kteří drží ptáky z čiré radosti, mají velké společné voliéry, plné třeba různých agapornisů, a v takovém hejnu pak vznikají kříženci více než často. Prostě jen z toho důvodu, že ptáci se v umělých podmínkách nedostanou do toku ve stejnou dobu a vznikají páry jen pod tlakem okolností a nedostatku jiné příležitosti. Často pak vidíme i na výstavách třeba agapornisy, kteří zjevně vykazují známky křížení. Tohle musí umět posuzovatel bezpečně rozeznat a nekompromisně ptáky ze soutěže vyloučit.
V ornitologii se tvrdí, že křížit ptáky lze opravdu omezeně, a to jen v rámci jedné, společné čeledi. Ani tohle pravidlo však není naprosto a beze zbytku pravdivé. Bylo totiž dosaženo kříženců, kteří tomu jaksi odporují. Takoví kříženci jsou pro vědu více než zajímaví, nutí k dalšímu přemýšlení, k dalšímu výzkumu. Jsou nežádoucí? V takovém případě bych si to nedovolil tvrdit. Pokud je křížení součástí dalšího poznání, nějakého výzkumu, nemůže být nežádoucí! Může i značně poopravit naše dosavadní poznatky. Třeba Zdeněk Veger píše, že v době před válkou bylo dosaženo křížence mezi stehlíkem a amadinou páskovanou. Oba druhy byly vždy řazeny do různých čeledí. Podle textu šlo zřejmě o pouhý jeden kus a nebylo jasně zřejmé, jak bylo vlastně mládě odchováno. Jestli samicí nebo zcela uměle, když samice vejce vyseděla. Oba druhy mají totiž naprosto odlišné chování mláďat, když žadoní v hnízdě o nakrmení. Zatímco mláďata stehlíků vztyčují hlavu nahoru a staví se na nohách co nejvýše, mláďata astrildovitých, kam řadíme amadinu páskovanou, leží, hlavu esovitě pokládají ke straně a pohybují s ní ze strany na stranu. Avšak právě u amadiny páskované je tento způsob nejméně nápadným a mladí dosti vztyčují hlavu.
Další nápadné příklady kříženců jsou kříženci některých jihoamerických druhů semenožravých ptáků. Viděl jsem kdysi jednoho křížence nějakého druhu kněžíka s kanárem. Tito ptáci jsou totiž vesměs řazeni mezi strnadovité. Tohle řazení v mnoha případech jaksi vůbec nesedí. Mnozí připomínají spíše karduelidy, někteří dokonce i astrildovité, jako třeba rod Tiaris, přičemž nejsem schopen nalézt nějaký rozumný odkaz, proč se zdají být systematikům strnady. Mnohdy se ani věřit nechce, co se všechno podařilo zkřížit. Třeba na světovém šampionátu v Olomouci vystavený kříženec vrabce polního s kanárem, oceněný 86 body. Nebo pěnkava se zvonkem! V těchto případech může být křížení i silným argumentem, vědeckým postupem a proti tomu nelze v podstatě nic namítat.
Že je mezidruhové křížení vlastně přírodním jevem, s nímž příroda do jisté míry počítá, je skutečnost, že i v přírodě byly takové případy zjištěny, někdy i docela pravidelně. Asi nejběžnějším příkladem mezi našimi ptáky jsou kříženci lejsků černohlavých a lejsků bělokrkých, jejichž křížení bylo pozorováno jaksi pravidelně. Oba druhy jsou si velmi příbuzné. Kříženci byli dokonce i kroužkováni, ale o jejich plodnosti nic nevím, i když jsou zprávy o tom, že se někteří ornitologové o tuto otázku zajímali. Potvrdit, či vyvrátit plodnost kříženců pomocí kroužkování je nejspíš čirá utopie a odchovávat lejsky v chovatelských zařízeních se nejspíš dosud nezdařilo nebo se o to ani nikdo nepokusil. U evropských ptáků se však ví o dalších přírodních křížencích. Ukázalo se, že v Rusku se kříží strnad obecný se strnadem bělohlavým a rolním. To by se dalo umělým chovem vyjasnit snadněji.
Pohled na křížence v chovech se poněkud liší u nás a v cizině. Pohled standardu je malinko rozporuplný. Jedním dechem se říká, že v oddělení kříženců se vystavují všichni ptáci, kteří jsou výsledkem křížení, na druhou stranu bylo vytvořeno jen sedm výstavních tříd, přičemž kříženci mezi různými druhy astrildovitých byli v našich podmínkách považováni za nevhodné. To pro nedostatek chovného materiálu u téměř všech druhů astrildovitých, vyjímaje domestikované druhy. U některých, přímo vyjmenovaných druhů nebo forem, jako jsou právě pásovníci dlouhoocasí nebo stříbrozobky, jsou kříženci považováni za nežádoucí, tedy z posuzování vyloučení. O křížencích u papoušků se jaksi vůbec pro posuzování neuvažuje, i když samozřejmě existují. Viděl jsem třeba křížence ary zelenokřídlé a ararauny.
U nás se nakonec nějaký systematický chov kříženců ani neprovozuje. Když tak jen opravdu klasický, dříve hojně provozovaný, totiž křížení našich nejoblíbenějších klecních ptáků stehlíka a čížka s kanárem. I tak vzbuzoval emoce ochránců zvířat, kteří považovali tyto křížence za znevýhodněné a snažili se takový chov zakázat zákonem. Tito kříženci se chovali právě kvůli svému intenzivnějšímu zpěvu a bývali značně oblíbenými klecními ptáky. To je však v podstatě minulostí. Ochránci zvířat argumentovali hlavně tím, že samice, které logicky nezpívají, se vypouštějí volně do přírody, kde se nenaučily žít a bídně hynou. Sám jsem odchoval hodně kříženců po stehlíkovi a čížkovi, a to v časech, kdy to ještě bez překážek bylo možné. Nevzpomínám si, že bych kdy měl jedinou samici takového křížence. Zdá se, že ze spojení samce stehlíka nebo čížka se samicí kanára se rodí převážná většina samců, pokud to nejsou jen samí samci, obvykle neplodní. Dokonce i po zvonohlíkovi zahradním jsem měl pouze samce, v první generaci většinou plodné, aby jejich míšenci v další generaci byli opět neplodní. Velmi omezené pokusy o křížení jiných pěnkavovitých ptáků se u nás objevily až po světovém šampionátu v Olomouci, kde byla vystavena opravdu pěkná a početná kolekce. Do té doby se u nás nejspíš vůbec nepodnikly pokusy o křížení v obráceném pořadí, totiž křížení samce kanára se samicí divokého ptáka nebo křížení evropských druhů mezi sebou. U některých barevných mutací kanárů přenášejí samci na potomstvo tak výrazně jiné zbarvení, že jiným způsobem se takto atraktivní kříženci nedají získat. Jde o kanáry se saténovým melaninem. Před časem bylo však omezeno pro soutěže používání červených kanárů při křížení s ptáky, kteří červený lipochrom ve svém těle nemají. Vylučují se tedy kříženci zvonohlíků s červenými kanáry. A nejde jen o evropské zvonohlíky, ale v podstatě o všechny, kromě zvonohlíka královského, který má červenou čepičku. A také o čížky, pochopitelně vyjma Čížka ohnivého.
Tento malý, krásně zbarvený jihoamerický ptáček je právě příkladem, který dává křížení smysl. S pomocí jeho křížení s kanárem se nakonec podařilo vyšlechtit červené kanáry, když kanár sám nemá žádnou vlohu ukládat ve svém peří červené barvivo. Zpočátku byli kříženci samozřejmě neplodní. Až pomocí nespočetných, mnohaletých, trpělivých pokusů se podařilo v obranném systému najít skulinu a dostat se k červeným kanárům. A nakonec se to podařilo až právě s použitím samic, které se zdály zpočátku pro tento účel bezcenné. Dnes se uznává, že prvním chovatelem, který vyšlechtil červené kanáry, byl slovinský chovatel Aleš Paulin. Byl také zahraničním členem pražského KPEP. Bariéra mezi genotypem čížka ohnivého a kanára byla zbořena. Za cenu toho, že dnes nemáme v podstatě žádné čistokrevné barevné kanáry. Ti však zpívají poněkud jinak než kanár, který je dnes považován za přímého potomka divokých kanárů, totiž zpěvný harcký kanár.
U kříženců divokých evropských ptáků, případně ptáků exotických, s kanárem i bez něho, se posuzuje jejich exteriér. To vyžaduje od posuzovatele hluboké znalosti o široké paletě druhů použitých ke křížení. Vyžaduje se, aby kříženec vykazoval typické znaky druhů obou rodičů. Nemusí to být přímo v poloviční hodnotě, ale těch 50 % : 50 % je ideálem. Posuzovatel má tohle vyhodnotit, nikoliv hádat, kdo byl rodičem. Proto se při posuzování vyžaduje, aby chovatel rodičovský pár oznámil předem a má to být dokonce napsáno přímo na kleci. Někteří z kříženců jsou velmi atraktivně zbarvení ptáci příjemné povahy, kteří i velmi dobře zpívají. Jsou proto stále velmi oblíbenými klecními ptáky, zvláště mezi staromilci. Poptávka existuje, nabídka v podstatě zmizela. Zvláště obtížnými kříženci jsou kříženci mezi evropskými ptáky. Tady se oceňuje již sama skutečnost, že chovatel dokázal takové křížence vychovat. Bohužel neexistují žádné poznatky o jejich další plodnosti. Mám za to, že sledování plodnosti, respektive neplodnosti je nadále spolehlivější než studia DNA, která jsou stále pouze hrubou chemií. Ovšem sledování neplodnosti je málo použitelné pro svoji zdlouhavost a nutné velké množství pokusů. Je škoda, že v podstatě neexistují žádné spolehlivé záznamy od chovatelů kříženců. Někde je takových chovatelů více a dokonce se zdá, že takový chov přetrval a stal se do jisté míry národním sportem, nikoliv však u nás. Třeba kříženci s křivkou, které jsem fotografoval, pocházeli většinou ze zemí bývalé Jugoslávie. Před křížencem s křivkou musíte smeknout, to vůbec není jen tak jej odchovat. A nakonec i před odchovem křivek. U nás jsem takový odchov ani neviděl, i když jej nevylučuji.
Chci doprovodit tento text i fotografiemi některých atraktivních kříženců. Chci se soustředit převážně na křížence s kanárem a evropské druhy ptáků. Křížit astrildovité není u nás vůbec populární a tito kříženci se blíží kategorii těch nežádoucích. To pro nedostatek dobrých, čistokrevných ptáků. Někdy se sice tvrdí, že chov amad červenohlavých se přes válku podařilo v Evropě udržet jen prostřednictvím křížení s amadou tříbarvou, což se však nezdá být pravdou, spíše chovatelskou „latinou“. Zkusil jsem jen panenku bělohlavou s japonskou chůvičkou. Odchované tři kusy byly zřejmě samice, nikdy nezpívaly, ale také nikdy nesnesly žádné vejce. Napovídá to však o tom, že k vyšlechtění japonských chůviček panenky bělohlavé kdysi použity nebyly.
A takhle by se dalo pokračovat asi až do nekonečna, přesto nejspíše nedojde ke shodě, jestli křížence chovat či nikoliv. Někdy jsou považováni za bezcenné, jindy se může kříženec stát neocenitelným. Jisté je jen jedno. Skalního příznivce se skalním odpůrcem nikdy nezkřížíte! Ani v případě kříženců nebo třeba i v politice. Jedině rozdat jim nějaká bacátka a ať si to rozdají někde, třeba u Sudoměře.
PS. Při pojmenování kříženců se zásadně na prvním místě uvádí otec, až potom matka!
