Vlha núbijská (Merops nubicus) GMELIN 1788
Německy: Scharlachsplint
Anglicky: Carmine Bee-eater
Francouzsky: Guepier écarlate
Řád: srostloprstí (Coraciiformes)
Podřád: vlhy (Meropes)
Čeleď: vlhovití (Meropidae)
Čeleď tvoří 23 druhů, které jsou rozděleny do tří rodů – Nyctyornis, Meropogon, Merops. Je to výrazně zbarvený pták, popis snad není třeba, je dobře patrný z fotografií. Pohlavní dimorfismus neexistuje. Podle některých taxonomů má vlha núbijská dva poddruhy (subspecie):
1. severní nominátní forma nubicus má podocasní peří a hlavu tmavozelenavě modrou,
2. jižní forma nubicoides má bradu a hrdlo karmínové. Bývá někdy brána jako samostatný druh, a je proto nazývána vlha karmínová.
Život v přírodě a hnízdění
Je široce rozšířená v Africe od 15° severní šířky (Jižní Súdán, Etiopie) přes Keňu, Ugandu, Tanzanii, Namibii, Angolu, Botswanu, Mozambik až k východní části Jihoafrické republiky. Hojně se vyskytuje v deltě řeky Okawango. Obývá křovinaté savany, otevřené roztroušenými mrtvými stromy a mangrovové porosty. Vyhýbá se tropickým rovníkovým lesům.
Je to velmi nápadný pták, který je ve své domovině vcelku běžný. Hejna těchto létajících klenotů čítají až stovky jedinců, v době hnízdění se sdružuje do kolonií, kde je k vidění i několik tisíc ptáků.
Velikost je 36 až 38 cm, přičemž více jak polovina délky připadá na ocas a prodloužená ocasní pera. Dva přední prsty (ze čtyř) jsou při bázi srostlé (syndaktilní noha).
Živí se okřídleným hmyzem – sarančata, kobylky, létající termiti, vážky, motýli, mouchy, včely, vosy aj. Číhají na ně na větvích osamělých stromů a keřů. Při rázných a rychlých výpadech je za letu vidět jejich kontrastní bledě modrý kostřec. Na savanách se pohybují se stády divoké zvěře, jako jsou zebry, antilopy, pakoně, buvoli, kterým sedí na hřbetech. Při pohybu v buši vylétá vyplašený hmyz zpod jejich nohou a je vlhami pohodlně loven. Kopytníci je nosí celkem rádi, protože je za odměnu zbavují dotěrných much.
Jak již bylo uvedeno, v době hnízdění se sdružují do tisícových hejn. Vyhrabávají si nory ve svazích. Někdy to jsou hlinité stěny daleko od vody, jindy břehy řek. Nora je hluboká až tři metry a má na konci hnízdní kotlinku, do které snáší samička 3 až 7 bílých vajec, na kterých se střídá s partnerem po dobu 19 až 23 dnů. Mláďata se líhnou holá. Rodiče je krmí rozličným hmyzem, a to i jedovatými včelami, které třením o větvičky zbavují žihadel. Bylo pozorováno, že zprvu krmí jen malými druhy hmyzu. S růstem mláďat přibývá i velikost podávané potravy. Mláďata do 14 dnů jsou krmena v hnízdní kotlince. Jakmile jsou však schopna pohybu, rodiče střídavě přilétají k ústí nory, kde na ně čeká první mládě. To je nakrmeno a „odcouvá“ zpátky do hnízda. Na jeho místo nastoupí další mládě a situace se opakuje. Tento koloběh pokračuje několikrát po sobě, až jsou mláďata nasycena. Stejný způsob praktikuje i náš ledňáček a vlastně i všichni „noroví“ ptáci. Rodiče čistí hnízdo jen málo nebo vůbec, takže po vyhnízdění je to pěkně páchnoucí otvor. Za 27 až 32 dnů vylétají mláďata z hnízda. Svrchu jsou hnědší, zespodu růžově hnědá a nemají prodloužený ocas. Létají ihned velice jistě a rychle. Rodiče je dokrmují ještě asi týden a při tom je učí lovit létající hmyz. Předpokládá se ale, že při takovém množství mláďat v kolonii vlastně učí všichni dospělí ptáci všechna vylétlá mláďata vlhy núbijské. Stejně jako ostatní druhy vlh, vyvádějí mláďata jen jedenkrát za rok.
Populace, které se rozmnožují v severním a jižním mírnějším pásu, po vyhnízdění migrují k rovníku, se začínajícím obdobím dešťů se stahují zpět do svých teritorií. Zatím největší hnízdiště vlhy núbijské bylo zaznamenáno na březích řeky Limpopo v národním parku Gonarezhou.
Podle odhadů tamních pracovníků a strážců zde hnízdí asi 10 000 párů (údaj z roku 2001). Místy je zde hlinitá stěna tak „provrtaná“, že na jednom metru čtverečním bylo napočítáno až 60 nor. Není proto divu, že vlivem této „přírodní eroze“ dochází v období hnízdění k sesuvům půdy, při kterém zahynou stovky mláďat. Ptáci, kteří tak přijdou o své potomstvo, si už novou noru nevyhrabou a podruhé nehnízdí. Podle pozorování ale pomáhají s krmením mláďat jiným párům. Jestliže zahyne jeden z dvojice, druhý se dá záhy dohromady s jiným podobně postiženým ptákem, ale tuto sezonu se o hnízdění pokusí jen ve výjimečných případech. Je samozřejmé, že tyto více či méně potvrzené závěry nemohou být učiněny v tak velkých koloniích, kde je určení jednotlivých párů nemožné, ale poznatky o etice ptáků byly získávány dlouhodobým pozorováním malých skupin o několika desítkách párů, které hnízdily v izolovaných lokalitách.
Je také dokázáno, že u těchto ptáků neexistuje žádná hierarchie. Jednotlivé páry sedí vedle sebe na větvích a od ostatních jedinců je dělí jen taková vzdálenost, aby na sebe nedosáhli zobákem. (Podobně se chovají naše vlaštovky, které před odletem do teplých krajin mají na drátech elektrického vedení, na kterých sedí, mezi sebou mezery asi 10 až 15 cm.)
Když se vlhy núbijské vyskytují nedaleko černošských vesnic, jsou na lidi celkem zvyklé. Dá se k nim přiblížit i na několik kroků, pokud sedí na suchých větvích v buši. Pro domorodce nejsou jako lovní ptáci zajímaví. Jednak jsou nory vlh často na nedostupných místech a hlavním důvodem bude nejspíše jejich nepříliš chutné maso, které prý nepříjemně zapáchá. To už se častěji předčasně vylíhlé mládě stane chutným soustem pro krokodýla (ten sežere všechno), než aby obohatilo místní kuchyni.
Chov v zajetí
Vlha núbijská je vcelku vzácná u soukromých chovatelů. Není ani tak náročná na potravu, ale měla by být chována v odpovídajícím zařízení se stálou teplotou alespoň 18 až 25 °C. Vlhkost nemusí být nijak veliká, ptáci se vyskytují i v suchém buši a zasahují i okraje pouští. V zoologických zahradách jsou vlhy chovány častěji a svým zbarvením jsou vděčnými objekty k pozorování. Aby bylo zachováno jejich zářivé zbarvení, je nutno jim podávat betakaroten nebo cantoxantin, jinak vyblednou.
V Zoo Plzeň jsou chovány v Africkém pavilonu v počtu asi dvaceti jedinců ve velké vkusně zařízené voliéře, která je napodobeninou jejich přírodního biotopu. Spolu s nimi je zde několik párů vodních a brodivých ptáků, myšáci hnědokřídlí a několik párů i jednotlivců zvonohlíků, astrildů, panenek a holoubků (dle mého názoru zde v tomto vlhkém prostředí trpí osamocená zlatoprska a motýlci rudouší, kteří v Africe obývají jiné, mnohem sušší prostředí). Vlhy jsou krotké a vcelku netečné k množství lidí, kteří denně navštíví toto zařízení. Nejbližší větve jsou asi jeden metr od pletiva s oky 1×1 cm. Když jsem přistoupil co nejblíže, abych mohl fotografovat, vlhy se nijak nevzrušovaly a chvílemi jsem měl pocit, že i ochotně pózovaly.
Podle sdělení tamních ošetřovatelů jsou jim ke krmení předkládáni cvrčci, mouční červi, plesnivci obilní, octomilky a další živé krmení, které si zoo sama „vyrábí“. Létající hmyz, který se v létě náhodou dostane zvenčí dovnitř voliéry, je okamžitě zkonzumován, takže návštěvník má vzácnou příležitost pozorovat ptáky při jejich lovu.
Vlhy už jsou na „svého“ ošetřovatele zvyklé, když vstoupí do voliéry, přilétnou co nejblíže a čekají, až je jim naservírováno krmení do nerezové mísy. Ptáci se často koupají v umělém potůčku na dně voliéry, často si čistí peří a nijak si neprojevují náklonnost. I když mají zhotovenou imitaci hnízdící stěny, k pokusu o tokání a hnízdění zatím nedošlo. Možná je k tomu zapotřebí onen létající hmyz, kterým se živí ve své domovině. Kdo ví? Jsem ale přesvědčen, že i kdyby se vlha núbijská v zajetí odchovávala minimálně, nebo snad vůbec ne, pro její atraktivní zbarvení a zajímavé chování stojí za to se na ni alespoň zajet podívat do některé zoo, plzeňskou nevyjímaje.
