Současné české holubářství (6) Český voláč sivý
Vznik bělokosých siváků je zřejmě úzce spjat s bělokosými staváky, v jejichž chovech byli v počátcích často chováni. Ideální kresby se dosahuje při počtu 6 bílých ručních letek, ale vzorník připouští rozmezí 3 až 8. Obecně lze konstatovat, že kapratí holubi mohou být pod sivým „kabátem“ tmavší než pruhoví, což je nejzřetelnější na voleti a hlavě, ale může se objevovat též nežádoucí tržený kostřec. Velmi často je při posuzování hodnocena kvalita vzorků, které by měly být co nejpravidelnější, a probarvenosti letek, které by měly být co nejtmavší. Osobně si myslím, že důraz na kvalitu těchto partií, zejména pak letek, je poněkud přeceněn. Nejedná se přece o barevného holuba, ale o voláče. Já bych se spíše zaměřil na čistotu sivého efektu. Avšak směřování plemene určuje klub a ten žádá výbornou barvu i kresbu, vč. tmavých letek, a nám nezbývá než se podřídit a tento trend prosazovat.
Vývoj exteriéru
Během dlouhého, postupného vývoje se u tohoto plemene posouvaly některé chovatelské znaky k současnému stále lepšímu a atraktivnějšímu stavu. Původně to byl holub v „typu statného voláče, dobrých letových vlastností, s velmi dobrou užitkovostí“. V ročenkách klubu se můžeme dočíst: „Typ prakticky zůstal beze změn, takový jako byl na počátku, což je ve světovém holubářství ojedinělá věc.“ To je částečně pravda, ale i u plemene, kde bylo žádáno držet vývoj na uzdě, nešlo poručit větru a dešti a změny k lepšímu nastaly i bez intenzivního křížení s jinými plemeny. Předně bych konstatoval, že oproti minulosti se rapidně zvýšily nohy. Ty byly extrémně nízké a široce posazené, dnes jsou krásně středně vysoké. Dále se markantně zlepšila volatost a její tvar, který byl dříve válcovitý a u holubic téměř žádný, zatímco dnes je tvar hruškovitý a kvalita volatosti dobrá. Zlepšila se i její podvázanost. Hlava by měla být širší, s dostatečně klenutým čelem a znatelným záhlavím. V superlativech můžeme hovořit o zbarvení očí, které by měly být červené, což je dosahováno dobře. Obočnice bývají u mladých holubů bez vady, tedy černošedé, ale u velkého množství starších jedinců mají tendenci světlat nebo růžovět. Zobák by měl být co nejtmavší, šířeji nasazený, středně dlouhý a ve tvaru klínu. V neposlední řadě patří pochvala pozici postoj a s tím souvisejícím sklonem nesení zad a ocasu pod úhlem cca 45 stupňů. Někdy se setkáváme s horší strukturou peří než v minulosti, což ovšem souvisí také s dnešní dobrou velikostí volátek, a tak k hodnocení tohoto nedostatku přistupujeme s citem. Objevuje se delší zadní partie. Zvláště vynikne, máme-li jedince méně vzpřímeného. U zbarvení se podařilo docílit pěkného čistého tónu. Někdy se objevují nedostatky v kvalitě vzorků, které může vylepšit vyrovnávací párování nebo také použití partnera v jiném vzorku. Do chovu je důležité držet i holuby tmavšího a světlejšího sivého vybarvení. Klecová drezura by měla být v předvýstavním období vždy prováděna. Je schopna zásadně vylepšit připravenost tohoto v kleci spíše plachého a ostražitého voláče k co nejlepšímu předvedení při posuzování.
Rozšíření ve světě
Německý autor Horst Marks ještě v roce 1986 v knize Kropftauben (voláči) píše, že český voláč sivý není v Německu uznán ani chován, tvoří zajímavou kombinaci voláče ve zbarvení, jaké německé prostředí zná u barevných holubů ledňáků, což je ve skupině voláčů ojedinělé. Voláče sivé označuje přeneseně za česko-moravskou lahůdku.
Po otevření hranic nastala situace jiná a ČVS dobyl i německé výstavy, kde se objevuje celkem pravidelně, byť v menších počtech. Plemeno je mezinárodně uznáno již dlouhou dobu a jeho německý vzorník, který je považován za evropský, byl publikován s povedenou kresbou J. L. Frindela v roce 2002. Jeho většímu rozšíření možná brání slabší modernizace typu, která se u různých plemen voláčů vlivem křížení s vysokonohými štíhlými voláči v posledních letech značně rozmohla. Téměř všechna plemena voláčů se chovají na vyšších nohách, jsou jemnějších, ale poněkud vyšších postav, mají přiměřeně dlouhý krk a výbornou volatost. Díky křížení s plemeny, které se výborně předvádí na výstavách, se jim podstatně zlepšují možnosti prodat svoji krásu a ušlechtilost ve výstavních klecích, kde reagují na podněty, jako je zahoukání, a doslova se těší na posouzení. Je to radost i pro návštěvníky. Na druhou stranu ztrácí svoji původní tělesnou konstituci, ke které poměrně dlouho směřoval jejich vývoj. Rozdíly mezi plemeny ve tvarových otázkách se ztenčují a jedinečnost jejich tvarů se vytrácí. Po této stránce si myslím, že voláč sivý opravdu prošel změnou postupného zlepšování důležitých plemenných znaků bez velkých výkyvů. Chovatelé měli při jeho šlechtění rozum a chtěli uchovat jeho jedinečnost ve více ohledech, než je jen barva. Současně se ale domnívám, že kdekoliv v zahraničí, kde se bude voláč sivý chovat, přistoupí jeho chovatelé k efektivnější modernizaci přes esteticky vyšší plemena voláčů, tak aby byl v jejich prostředí tento voláč konkurenceschopný s jinými tam chovanými plemeny. V poslední době se rozšířil ČVS do mnoha koutů světa. Začíná se chovat v Německu, Belgii, Rakousku, Švýcarsku, Kanadě, USA a Austrálii. Samozřejmě Slovensko dobyl již mnohem dříve.
Výstavnictví
V okolí Hradce Králové se plemenu daří dodnes nejvíce a také speciální výstavy dlouhou dobu konané v Hradci Králové – – Plačicích o tomto fenoménu svědčí. Další místa konání těchto výstav jsou nedaleké Holice v Čechách a přehlídky výletků se uskutečňují v Libčicích nad Vltavou. Na speciálních výstavách se soutěží o nejlépe ohodnocenou kolekci bez rozdílu kresby a další soutěže probíhají v kolekcích jednotlivých „variet“. Následně je vyhlášen Šampion klubové výstavy. Tento titul se uděluje výjimečným jedincům a představitelům plemene ve všech čtyřech rázech. Dále probíhá soutěž výletků na speciální výstavě a klání O první dámu ČVS, kterého se účastní tříčlenné kolekce, kde jsou předvedeni vždy jedna holubice a její dva potomci v daném roce bez rozdílu pohlaví a kresby. Třešničkou na dortu je soutěž o Mistra klubu chovatelů českého voláče sivého. V posledních letech na výstavách pracuje tzv. typizační komise, která provádí typizaci nejlepších jedinců pomocí typizačního kódu, který popisuje jednotlivé vady a přednosti holubů lépe než běžný oceňovací lístek. V klubu je sdruženo kolem 40 členů, ale na celostátních akcích jsou vidět, jako by jich bylo desetkrát víc. Klub pravidelně zabezpečuje na významných akcích klubový „stánek“, který je tím nejstylovějším posezením s velmi dobrým ohlasem mezi ostatními holubáři. Na samém vrcholu stojí každoročně vydávané ročenky klubu, ve kterých naleznete řadu reportáží z chovů, výstav i klubové činnosti. Svojí kvalitou nemají v českém holubářství obdobu a podobně propracované jsou též internetové stránky sivaci.cz.
Závěrem si dovolím citovat nejvýznamnějšího chovatele a funkcionáře klubu v jeho moderní historii, pana Jiřího Cika: „Má-li český voláč sivý správně tvarovanou hlavu, středně dlouhý a šířeji nasazený, smolově černý zobák, tmavé obočnice, červené oči a navíc je-li statného tělesného rámce, dobře volatý, středně dlouhých nohou a správně vztyčeného postoje, musí nadchnout nejednoho chovatele a pro ty, co se jeho chovem chtějí vážněji zabývat, přináší i dostatek inspirace a vyžití při jeho chovu. Jsem rád, že mohu říci, že takovýchto chovatelů je u nás již dost, takže o osud tohoto českého holubího plemene se již obávat nemusíme.“
V příštím díle seriálu o současném českém holubářství přineseme informace o hanáckém voláči.
