Čau Čau je pes, který když ho blíže poznáte - dostane se vám do srdce a nedá se na něho zapomenout. Tím vás ale nenabádám, aby jste si má slova vzali doslovně a vrhli se na prvního čaua, kterého potkáte - to by jste se se zlou potázali. Služební plemena se to musí pracně učit, aby se nenechávali hladit od kdekoho, ale čauovi je to nějak vrozené. Kdysi se tradovalo a slyšela jsem, že německé ovčáky píchali špendlíkem do hlavy, aby na sebe nenechali od cizích sahat. Nevím, co je na tom pravdy. Málo lidí napadne pohladit většího psa - služebního plemene, ale kdo by odolal takovému chlupatému medvídkovi? ALE POZOR! Již dvouměsíční štěně čau čaua vás může pokousat! On totiž čau nemá takovou mimiku jako ostatní plemena, která když se přibližujete, tak ohrne pysky a ukáže zuby a tím pochopíme, že o naši důvěrnost nestojí. Kdežto čau na vás bude sebevědomě a trochu zvědavě (čau je totiž velice zvědavý!) hledět a pokud se k němu vrhnete, tak nestačí varovat a pak už jen přichází útok. Pokud mu dáte dostatek času - sám vám řekne tím, že buď temně zavrčí a nebo zaštěká, že o vaši přízeň nestojí. Čau naprosto ignoruje ostatní lidi a nemá zájem o jakýkoliv kontakt. V tomto je velice uzavřený, rezervovaný a pro ostatní až nebezpečný - pokud se s ním chtějí seznámit, ale sám od sebe neútočí ani nikoho nenapadne. Pro čaua existuje pouze jeho pán (nebo panička) a zbytek smečky - pro které by položil život a je jim naprosto oddán. Čau je pes jednoho pána a proto každý, kdo si pořizuje štěně, by si ho měl pořídit až po zralé úvaze, aby to bylo napořád, neboť čau je plemeno, které si špatně zvyká na nového pána (samozřejmě jsou i výjimky a také záleží na novém majiteli, jak se k tomuto problému postaví). Říká se, že je čau od 8 měsíců neprodejný - je až moc citově fixován na svého pána. Ovšem s notnou dávkou trpělivosti se dá zvládnout ve většině případů i toto.
Jako štěně je čau naprosto bezproblémový! Oddělení od matky a sourozenců snáší velice dobře a tak se většinou nestává, že malý čau „probrečí“ celou noc. Chová se velice důstojně již od útlého věku. Nejvíce vás asi překvapí jeho smysl pro čistotu. Když se již stane malá nehoda, tak je to vždy vina majitele, který přehlédne jeho signály, že chce jít ven. I malé štěně dokáže bez problémů vydržet celou noc. Přivykání obojku (v případě čaua raději kšír) a vodítka většinou odpadne, neboť pro čaua je naprosto nedůstojné se nějak vzpírat a vyvádět nad tou věcí, co mu pán nasadil. Brzy pozná, že to je vůle pána a jednoduše ji prostě vezme na vědomí. V jedné knize jsem četla, že na čaua není moc spolehnutí v případě, že je „na volno“. No nevím, myslím, že jde o věc výchovy a hlavně o citovou harmonii mezi psem a pánem. Chodím se svou fenkou po lese na volno, jen když jdeme mezi lidi, tak ji raději uvážu z důvodu bezpečnosti a raději chci předejít nedorozumění a případně pokousání, pokud by se s ní chtěl někdo kamarádit.
Je pravda, že čauové na to nevypadají, ale jsou to náruživí lovci a proto pozor na drůbež a jiná domácí zvířata. Pokud jsme v lese, fenka hodně stopuje a musím ji mít neustále na očích a pokud se rozeběhne - musím být na to připravená a okamžitě ji povelem zastavit. Zatím se mi to vždy povedlo, jen jednou mi utekla, protože jsem sbírala houby a všimla si pozdě, že nedaleko vyběhla srnka. Čau v žádném případě nemá šanci toto zvíře dostihnout, ale má velkou radost z lovu. Proto se vyvarujte, aby váš čau v tom našel zálibu a několikrát za sebou vám utekl a prošlo mu to! Pokud se již stane - nemějte strach, neboť čau má vysoce vyvinutý smysl pro orientaci a buď si vás najde a nebo se vypraví rovnou domů. Je samozřejmě lepší takovéto příhodě předcházet, ale jen málo majitelů jakéhokoliv plemene - pokud ho nevodí neustále na vodítku - může říci, že mu pes nikdy neutekl!
Krmení čaua je většinou také bez problému. Solidní chovatel vám jistě předá jídelníček, ve kterém budete dále pokračovat. Je ale třeba mít na paměti, že čau velice rychle roste!!! Proto zanedbaná výživa do půl roku se nám vymstí a ovlivní vzhled čaua v dospělosti. Půlroční čau je již skoro tak velký, jak má být v dospělosti a dále už jen mohutní a utváří se jeho charakter. Čau je vyzrálý až kolem 4 až 5 roku. Přitom se dožívá poměrně vysokého věku 15 ale i 18 let.
Péče o srst je poměrně dost náročná - pokud chceme mít krásného pejska s bohatou a udržovanou srstí. Kartáčujeme již od štěněte, kdy je přivykáme na tento nezbytný úkon. Většina čaů to prostě vezme na vědomí a nic proti tomu nenamítá. Čau by se měl koupat minimálně (1 až 2x do roka) a když už, tak kvalitním přípravkem - nejlépe dětským mýdlem! Potom psa důkladně opláchneme a vysušíme nejlépe fénem, na který ovšem musíme pejska přivyknout. Dbáme na to, aby pes s vlhkou srstí neležel dlouho na jedné straně, aby se mu srst nezapařila. Proto je výhodou, můžeme-li psa vyfénovat. Je samozřejmostí, že psa pustíme ven, až když je naprsto suchý! Větší pozornot je třeba věnovat srsti v období línání. Není také na škodu se zmínit o tom, že srst z čaua se dá velice dobře spřádat a může vás potěšit hezký svetřík z vašeho miláčka. Také je třeba se zmínit o tom, že čauové jsou většinou alergičtí na bleší kousnutí - proto pozor na blešky! Ale i různá poranění kůže jim dělají problémy, tak pozor například při česání, abychom čaua neškrábli. Někteří na to trpí více, jiní si ničeho nevšimnou. Je dobré podávat čauovi do krmení biotin - přípravek na zlepšení kvality srsti. Dnes ho lze již koupit i u nás v zooobchodech.
Zbarvení může mít čau různé - nikdy však ne strakaté! Může být černý, modrý, červený, skořicový, krémový nebo bílý. Často je srst různě stínovaná, přičemž kalhoty a spodní strana ocasu je světlejší. Někteří majitelé tvrdí, že barva má vliv i na charakter psa. Uvádí se, že nejlepší je krémový a bílý, červený čau má být nejtvrdohlavější, modrý je ochotný a jemný a černý je méně rezervovaný. Samozřejmě se to asi nedá takto určit, neboť i mezi čaui existují individualisté a je rozdíl i mezi pohlavím. Fenky bývají citlivější a více ochotné se podřizovat.
Pokud jste se tedy rozhodli pořídit si tohoto svérázného „mončičáka“ a těšíte se na to, až s ním budete dovádět, různě se s ním honit, přetahovat - zapomeňte na to! Tyto hry nejsou zrovna doménou čaů. Neříkám, že by si čau nehrál. Ano, hraje si, ale po svém a kdy on chce. V tomto je dost podobný kočce. Pokud si chce hrát - dá vám to sám najevo. Také nečekejte bouřlivé vítání po návratu domů. Čau na vás nikdy nebude radostně skákat - ne že by váš pejsek neměl radost, nebo by vás neměl rád! Upřímný pohled a jeho hloubka - pohled z očí do očí, radostné zavrtění ocasem a tetelením se celého těla, vám dá najevo tolik lásky...!
Čauové jsou mistři v šetření s časem a velice dobře rozeznají nesmyslné povely. Pokud na čaua hystericky ječíte ke mně a trváte na okamžitém a rychlém splnění tohoto povelu - dostanete pouze infarkt, ale nepočítejte s tím, že čau okamžitě a rychle přiběhne - to leda ve snu! Když jdu se svou fenkou venku, „dohodli“ jsme se na povelu stůj. Čauovi připadá zbytečné se vracet k nám a pak jít stejnou cestou s námi, když může počkat, až k němu dojdeme. Nehodí se proto pro lidi netrpělivé, protože čím víc na čaua pospícháte, tím je to horší. Jdete třeba již z procházky a máte zpoždění - čekáte třeba telefon a váš pejsek se najednou zastaví a hledí do dáli. Na chvíli sice zapomenete na očekávaný telefon a s obdivem hledíte na psa, který předvádí celou svou krásu s upřeným pohledem na něco, co vy sice nevidíte, ale jeho to nadmíru zajímá. Za chvilku začnete být nervózní, voláte na něj, ale dostane se vám nechápajícího pohledu - proč ho rušíte, když je to tak zajímavé? A hledí dál. Buď prostě počkáte, až se váš pejsek dosyta vynadívá - budete přitom spílat, trhat si vlasy, koukat na hodinky... a nebo si holt pro něho dojdete. Jenže k němu dojdete tak na dva kroky a najednou zahleděný čau se kolem vás protáhne, předběhne vás a dává všemožně najevo - kde to vázne, že on čeká na vás a proč se vlastně vracíte? Je prostě k pomilování, ale někdy na „zabití“!
Výhodou čaua je to, že nepotřebuje dlouhé vycházky. Je to veliký lenoch a spáč, ale nechceme-li z něho mít povaleče, tak ho samozřejmě ven „vytáhnout“ musíme. Čau nepotřebuje velké prostory, ba naopak balkon by mohl být celý jeho svět. Naše fenka má ovšem smůlu, že máme balkon do lesa a tak se moc těší na nějakého toho houbaře, až mu dá co proto! Nejraději by jako správná „ženská“ seděla u baráku a pozorovala dění kolem. Vždycky ji říkám, že je jako drbna. Čau je prostě klidný společník a je proto velmi vhodný i pro starší lidi. Má sice velkou sílu, ale většinou na vodítku netáhne a vyhovuje mu pomalejší chůze. Kdo chce psa na sportování - třeba ke kolu, ať zapomene na čaua.
Ti, co ho znají, si ho prostě nedovedou představit jiného. A ti, co ho neznají, o něm budou i nadále vyprávět lži - že je zlý, uzavřený, kousavý, tupý k výcviku, neposlušný, nevyzpytatelný a kdoví co ještě. Toto všechno je možná v jistém smyslu pravda, ale pouze pro cizí lidi. Čau pro své lidi udělá vše! Ne proto, že musí, že mu to překáží, ale proto, že chce! Kdo si jednou získá čaua a je k němu upřímný - ten získá toho nejmilejšího a nejodannějšího společníka v psí říši. Čau je nepodplatitelný hlídač a zle se potáže ten, kdo by chtěl jakkoliv čaua přesvědčit, že je to pejsek na mazlení. Je to pejsek na mazlení a má to moc rád, ale pouze od svých lidí!! ! Je proto špatný? Ne! Je to pouze velice hrdý pes, který nebude dělat mazlíčka každému. Čau není nepřátelský nebo útočný - on je pouze chladný až uzavřený a odmítá jakýkoliv kontakt s cizími lidmi. Pokud oni si ho nevšímají - nevšímá si ani on jich. Nikdy nesahejte na cizího čaua! Pokud chcete poznat to potěšení - být milován čauem a dostat krásnou „modrou“ pusu, beztrestně zabořit tvář do jeho hřívy - musíte si pořídit vlastního čaua! Jinak se vám toto přání nesplní. Věřte, že pokud se rozhodnete mít čaua - nebudete litovat!!!