Pes: proč zahrabává kosti
Když nechám psa samotného, všechno zničí a vymočí se nebo vykálí. Dělá to naschvál?
Lidé za chováním psů často spatřují pohnutky, které prostě nejsou možné. Psi nevědí, jaké chování je „špatné“, dokud je to nenaučíte, nevysvětlíte jim to nějakým pro psa srozumitelným způsobem. Tím pádem určitě nekoušou věci proto, že by se na vás zlobili, že jste je nechali samotné; koušou proto, že jsou ve stresu ze samoty – kousání je pro psa nástrojem k uvolnění. A pokud jde o to močení či kálení … no, ani pes to nemůže zadržovat věčně. Navíc stres z odloučení může jeho fyzické puzení ještě zesílit.
„Vida!“ řeknete si (pokud patříte k lidem, kteří říkají „Vida!“). „Jestli je to opravdu tak, proč když přijdu domů, a najdu po psovi svinčík, nasadí děsně provinilý výraz a snaží se někam schovat? No vážně, proč?“
Podívejte se na celou situaci ještě jednou, tentokrát psíma očima. Jste pes, váš pán přijde domů a vy mu jdete vesele naproti ke dveřím, když tu najednou uslyšíte … nadávky. Zůstanete stát, váháte. Pak … křik, a do toho zazní vaše jméno. Uvědomíte si: je naštvaný na mě! Vůbec netušíte proč – dávno jste zapomněli, že jste pánovi rozkousali trenýrky nebo se vyčůrali na koberec; jedno však víte jistě: nejrozumnější bude se co nejrychleji klidit z cesty.
Když vás pán najde, je tak rozzuřený, že vás vyděsí, takže se pokusíte si ho usmířit, samozřejmě typickým psím způsobem. Převalíte se na záda a ukážete pánovi břicho, možná si malinko učůrnete. Jiný pes by si to přeložil jako: „Pardon, pardon. Sice nevím, proč se na mě tak zlobíš, ale omlouvám se.“ Jenže vy namísto toho … ječíte a nadáváte, a možná psa i přetáhnete.
I kdybyste to udělali jen jednou v životě, váš pes si z toho vezme jediné ponaučení: že jste nevyzpytatelný šílenec, kterému se nelze zavděčit. Dost možná proto se pak tváří „provinile“ a schovává se, kdykoli přijdete domů.
Truc? Provinilost? To je na psy příliš složité, psi mají jednodušší citové projevy, jako třeba strach nebo radost. Psi nejsou žádné královny dramatu. Koneckonců právě jejich prostota a radost ze života jsou důvody, proč s nimi žijeme.
Pokud se pes ve vaší nepřítomnosti v bytě vyčůrá nebo vykálí, požádejte veterináře o doporučení na nějakého psího psychologa (behavioristu), který vám pomůže odhalit příčinu problému a najít uspokojivé řešení.
Proč si někteří psi při setkání s lidmi dřepnou a vyčůrají se?
Vás ani trochu nedojímá, že nějaký jiný živočich z řádu savců má takovou radost, když vás vidí, že se z toho počůrá? Hm, asi ne. Loužičkus nečekanus (vymyšlený odborný termín) je pochopitelně něco úplně jiného, než když pes schválně zvedne zadní nohu a označkuje si vašeho hosta. Pes, který udělá loužičku radostí při vítání, je ve skutečnosti pravým opakem nezdravě dominantního psa, který chce všem a všemu šéfovat.
Pes, který si učůrne namísto pozdravu, není špatně vychovaný, ani neprojevuje přílišné sebevědomí, ale dává najevo podřízenost prostřednictvím takzvaného submisivního močení. U mladých, plachých a dobromyslných psů je tento projev celkem běžný. Obvykle k němu dochází, když pes vítá hosta nebo navrátivšího se člena rodiny, může však nastat i ve chvíli, kdy psa hubujete.
Řadu psů, kteří se při vítání pomočují, jejich pánové trestají, což není ani spravedlivé, ani užitečné.
U psů a vlků pomáhá submisivní močení upevňovat řád smečky: nedospělý či níže postavený pes se převalí na záda a vystříkne moč, aby dal najevo, že uznává vyšší postavení jiného psa v hierarchii smečky a jeho dominanci. Ve vztahu k vám je to od vašeho psa vlastně kompliment; říká vám tím: „Ty jsi tady šéf a já to uznávám.“ A kromě toho také: „Jo, a ještě prosím, neubližuj mi!“
Problém s močením většinou odezní, když pes tělesně a duševně dospěje, ale pouze čas to také nespraví. Psi pomočující se při vítání potřebují pozvednout sebevědomí a sebedůvěru – a také navštívit veterináře, který ověří, jestli za tím nejsou zdravotní obtíže.
Při vítání nechte počůránka vždy chvilku počkat, dejte mu čas, aby se uklidnil. Zaujměte rovněž méně hrozivý postoj, například se přikrčte a natočte se k psovi bokem, nepřibližujte se k němu čelem. Také mluvte tišeji.
Vzhledem k tomu, že někteří psi mají strach z ruky, která se na ně snáší z výšky, podrbejte raději svého chlupáče zespodu na bradě, a ne nahoře na hlavě. Nadto pomáhá nedívat se psovi zpříma do očí, protože i to může plaché psy děsit.
Až zjistíte, jak se se psem přivítat, aniž by se pomočil, začněte na svém úspěchu stavět a pozvedněte psovi sebevědomí tím, že ho pokaždé přivítáte o něco srdečněji.
Jak nejlépe dodat psovi sebevědomí?
Cvičte ho! Výcvik psovi umožní být v něčem opravdu dobrý, něco opravdu dokázat a udělat vám radost. Naučí se přemýšlet o problému a najít řešení, a nadto vás sledovat a z vašich signálů si vyvodit, co udělat.
Proč se psi tak rádi nechávají drbat za ušima a na břiše?
Když přijde na to, co je psovi příjemné, asi mu nic neudělá tak dobře jako staré známé drbání na bříšku či za ušima. Znáte snad něco lepšího? V každém případě existují dva možné důvody, proč to tak je.
Nejdřív uši. Drbání za ušima mají psi patrně tak rádi proto, že – neurologicky vzato - jemná masáž v těchto místech napomáhá uvolnění. Do střední části ucha významně zasahuje bloudivý nerv (nervus vagus) a stimulace tohoto nervu má zklidňující účinek, protože nerv ovládá vegetativní a regenerační funkce (zkrátka něco pro gaučové povaleče). Daný zklidňující vliv nadto zpomaluje odezvu na činnost sympatického nervstva, s nímž jsou spojeny aktivity typu „bojuj a uteč“.
To je sice hezké vysvětlení, ale možná trochu upovídané. Zkrátka, drbání za ušima pejsky „hází do klidu“. I alfa samce může dostat do stavu jogínské meditace.
Naši čtyřnozí kamarádi si uši rovněž navzájem olizují, zpravidla v rámci milostné předehry. Nejčastěji tímto způsobem laskají pejskové fenky. Pokud ovšem pes olizuje jinému psu ucho neustále, raději se mu do něj podívejte a přičichněte k němu. Ušní infekce jsou provázeny zvýšenou produkcí ušního mazu (případně hnisu), který může příjemně dráždit chuťové pohárky jiného psa (mňam!). Proto než usoudíte, že je to jen milostná předehra, přesvědčte se, zda má pes čistý a zdravý zvukovod – to znamená světle růžový a voňavý.
A teď k drbání na břiše. Drbání obecně - na kterémkoli místě – zvyšuje prokrvení a uvolňuje napětí. Dále se předpokládá, že nastaví-li pes břicho, čili nejméně ochlupenou část svého těla, může jít o snahu se ochladit – nechat si ofouknout „podvozek“ chladným vánkem.
Když se pes převalí na záda a ukáže břicho, může to také být projev podřízenosti. Možná tedy drbání na břiše začíná, avšak nekončí psí poklonou. Jakmile totiž psa jednou polechtáte – zlehka podrbete nebo namasírujete – na břiše, brzy před vámi bude „házet záda“ častěji, aby si tu rozkoš dopřál ještě a ještě a ještě …
(Z knihy Pes: proč zahrabává kosti?, kterou vydalo nakladatelství BB art)
