Kůň v pohodě Díl 9.: Bolestné odloučení
Proč o tom píšu? Protože tento zlomový bod v životě hříběte velmi často – častěji, než si lidé myslí – představuje první doživotní šmouhu na (budoucí) psychice i zdraví koně. S odstavem totiž potkává hříbě a jeho nezralý organismus hned několik zásadních změn, s nimiž se nemusí správně vyrovnat:
– odloučí se od matky, která pro něho představuje jedinou životní jistotu a ochranu;
– odstavem od mléka se zásadně mění jeho stravovací návyky: přechází na pevnou stravu, seno, pastvu či různá jadrná krmiva;
– často mění své prostředí, protože je běžnou praxí, že se odstavčata odvážejí na hříbárny či do jiných zařízení pro mladé koně; to je spojeno s:
– přepravou ve vozíku,
– se změnou složení mikroorganismů v prostředí, včetně patogenních,
– s příchodem do naprosto odlišného sociálního prostředí, například do stáda složeného pouze z navzájem se neznajících odstavčat;
– někdy je s odstavem spojená i kastrace;
– změna prostředí souvisí se změnou majitele nebo ošetřovatele a tedy i se změnou přístupu k hříběti.
Myslíte si, že to nic není? Bohužel opak je pravdou a odstavčata jsou jednou z nejvíce zdravotně i psychicky postižených kategorií koní. Odstav se všemi změnami totiž představuje pro hříbě velmi silný stres. Nejedná se „jen“ o psychické strádání, smutek či stesk. Výzkumy zjistily, že odstav má velký vliv i na zdraví a další vývoj koně, a to tak, že ho může doživotně negativně poznamenat. Hříbata ve stresu špatně žerou, hubnou, nespí, objevují se u nich žaludeční vředy – to vše ovlivňuje jejich růst a vývoj a může být zdrojem bolesti a nepohody. Stres snižuje obranyschopnost organismu, takže snadněji podléhá infekcím, které u hříběte mohou mít až smrtelné následky. A v neposlední řadě stresované hříbě snadno podlehne panice a může se zranit, ať už běháním, které je nezdravé pro nezralé klouby a přetěžuje je, nebo následkem nárazu, bouchnutí, upadnutí apod.
Pokud mluvíme o psychice, chtěla bych zmínit také souvislost stresu z odstavu s výskytem takzvaných stájových zlozvyků (správně stereotypního chování). Ano, klkání, tkalcování, hodinaření a jiné nepříjemné a zdraví škodlivé návyky mají často prvotní příčinu právě v tomto období.
Přeprava ve vozíku se špatným mikroklimatem výrazně ovlivní dýchací soustavu koně, činí ji náchylnou na záněty a infekce. Když pak hříbě vyložíme do nového prostředí, kde se běžně (a vcelku neškodně) vyskytují mikroorganismy, které v bývalém prostředí hříběte nebyly, může se stát problém: podrážděné a poškozené dýchací cesty, stresem snížená imunita a nedostatek protilátek proti mikroorganismům, s nimiž se hříbě zatím nesetkalo, překonají jeho zdraví. Dříve, než si hříbě potřebnou imunitu vytvoří (to trvá několik týdnů), může onemocnět i na těžký zápal plic. Další problém představují i jiná hříbata: každé si přinese „své“ mikroorganismy z bývalé stáje, které imunitní systém ostatních koní zatím nezná. Takzvaný infekční tlak je v tu chvíli velmi velký.
Ale nejde jen o běžné mikroorganismy, které by zdravým koním neublížily. Velkým nebezpečím jsou i patogeny, viry či bakterie, které jsou schopné i u jinak zdravého koně vyvolat zdravotní problémy. Přestože by hříbě před odstavem a odvozem na hříbárnu mělo být řádně naočkováno, často se stává, že toto očkování je nedostatečné, protože imunitní systém tak mladého koně je stále nezralý a nedokonale na očkování zareaguje. Odstavčata tak snadno podlehnou chřipce, herpesvirové rhinopneumonii, ale i hříběcí, ochromě, rhodokokové pneumonii, kožním plísním či infekčním průjmům. Následky těchto nemocí si mohou nést po celý život, například jako sníženou výkonnost, zaražený růst a vývoj, zničené klouby či „jen“ větší náchylnost na dušnost. Například v USA je velkou hrozbou hromadných odchoven koní nová mutace koňského herpesviru, která poškozuje nervovou tkáň a způsobuje tak těžké ataxie, že kůň není schopen stát na nohou a končí utracením.
Pokud mluvíme o nebezpečí infekcí, musím zmínit i problém vnitřních parazitů. Oslabené hříbě se snadno začerví a mezi takovou spoustou mladých koní se dobře daří velmi nebezpečným škrkavkám, tasemnicím i strongylidům. Na své si mnohdy přijdou i vnější parazité, například vši a všenky; přece jen o odstavče se v hromadné odchovně zase nikdo tolik nestará.
Odstav a krmení
Zvláštní kategorie problémů souvisejících s odstavem se týče krmení a vývoje kostry, kloubů a šlach mladého koně. Až do přibližně 6 let totiž nemá kůň svoji kostru zcela kostěnou, kloubní chrupavky zcela vyvinuté. Do 3 let „dozrávají“ končetiny, později pak ještě například obratle. Při vývoji kostry jde zjednodušeně o to, že původní chrupavčitá „matrice“ jednotlivých kostí postupně mění strukturu, je osázená minerály (vápník a fosfor), tvrdne a stává se skutečnou kostí. Zbytek oné chrupavčité „kostry“ jsou kloubní chrupavky a během růstu koně i takzvané chrupavčité růstové zóny neboli ploténky. Díky nim se mu prodlužují končetiny či obratle páteře. Růstové zóny však nakonec také zkostnatí – kůň přestává růst do délky/výšky. Jeho kostra je hotová, odolná a vývojové ortopedické vady už na ni nemohou.
Dokud však hříbě roste (a roste nejvíce během prvního roku života), snadno se stane, že se něco v přeměně chrupavky na kost a v tvorbě kloubu či růstu v růstové zóně pokazí. Mluvíme o vývojových ortopedických nemocech, kam patří především fyzitida a osteochondróza. Výsledkem může být kulhání, bolest končetiny, deformace končetin, zkrácení šlach, artróza a někdy i doživotní problémy s pohybem. Bylo zjištěné, že na vzniku těchto zdravotních problémů se ve velké míře podílí překrmování koní jádrem (lehce stravitelnými cukry), rychlý růst, nerovnováha minerálů. Jak to ale souvisí s odstavem? Většinou takto:
Odstavené hříbě prožívá stres ze změny prostředí i životních zvyklostí, méně žere a zpomaluje se jeho růst a vývoj. Jakmile si na nové prostředí a krmení zvykne, doslova do „dožere“. Bylo zjištěné, že růstová křivka hříbat po odstavu stagnuje, čili hříbata nerostou, ale pak se najednou prudce zvedne a zhruba za dva měsíce po odstavu už hříbě je velké tak, jako by vlastně ani nebylo odstavené. Zní to optimisticky, ale právě to je velký problém. Během té krátké doby, kdy hříbě dohání růst, dochází k poruchám ve vývoji kostry a kloubů. Přestože v tu chvíli si toho nemusí nikdo všimnout.
Co s tím? Odpověď je poměrně jednoduchá. Bylo zjištěné, že nejhůř jsou na tom hříbata, která se ještě před odstavem nenaučila žrát pevné krmivo (seno a jádro, ideálně speciální granule na bílkovinné bázi). Ta totiž po odstavu nejvíce hubnou a nejvíce zastavují růst; musí si zvykat na zcela jiný typ krmení a pak vše opravdu horentně dohánět. Naopak hříbata, která už byla před odstavem navyknutá na své granule a dostávají je i po odstavu, zpomalí růst po odstavu jen málo a nemusejí ho pak příliš dohánět.
Kdy a jak tedy odstavovat?
Přestože běžně se hříbata odstavují ve věku šesti měsíců, etologové brojí za odstav značně pozdější. Doporučují nechávat hříbě u matky co nejdéle, dokud ho ona sama neodstaví od mléka. Protože v přírodě bývají často matka a její dcery těmi největšími přáteli po celý život. Bohužel nechávat hříbě pod matkou rok či dva je z hlediska organizačního, pracovního či chovatelského nemožné. Přesto by se odstav měl provádět ne podle věku hříbě, ale podle toho, jak je hříbě na opuštění matky připravené.
1. Hříbě by mělo být zvyklé na jiné koně ve stádě, aby mezi ně umělo zapadnout i bez ochrany své matky.
2. Musí být nezávislé na mléce, čili dokáže přijímat i pevné krmivo.
3. Musí být emočně nezávislé na matce, velkou část dne tráví dál od ní.
I tak je třeba dodržet následující doporučení:
• Při odstavu by se nemělo odvádět hříbě od matky do cizího prostředí, ale mělo by zůstat ve svém prostředí, které zná, s koňmi, které zná. Ideální je začlenit ho už pod matkou do fungujícího stáda či skupinky spřátelených koní. Klisna odvedená do cizího prostředí se totiž lépe fyzicky i psychicky přizpůsobí „ztrátě“ hříběte i svých „jistot“. Naopak odstavené hříbě by nikdy nemělo zůstat samo, mělo by být schopné najít „útěchu“ u strýčka či tetičky.
• Hříbě by ještě před odstavem mělo být navyklé na lidský kontakt a manipulaci. Snadněji si bude zvykat na nové životní podmínky a člověk pak svojí přítomností může hříbě ještě více uklidnit.
• Myslete na to, že těsně před, během a po odstavu není vhodná doba k očkování nebo odčervování hříběte, úpravu jeho kopýtek, kastrování, ani k nějakému nácviku vodění apod. Jednak nebude hříbě spolupracovat, jednak mohou další nároky ještě více prohloubit stres a snížit imunitu.
• Pokud hříbě onemocnělo, je třeba ho odstavit až poté, co zcela vyzdraví.
Zatímco podmínky odstavu jsou víceméně jasné a většina chovatelů i odborníků se v nich shoduje, rozpory vládnou v otázce, zda je lepší odstavit hříbě najednou nebo postupně. Náhlý odstav (hříbě se odloučí od matky a už ji nikdy neuvidí) je sice chvilkově více stresující, postupný odstav (kdy hříbě například vidí matky přes mříže, ale nemůže k ní, nebo ji vidí jen část dne) stres mírní, ale často ho zbytečně prodlužuje.
Byly doby, kdy se hříbata rodila především v zařízeních, která k tomu byla určená a vybavená. Březí klisny žily v otevřených stájích a na pastvinách stále spolu, společně rodily a společně taky odchovávaly svá hříbata. Odstavčata zůstávala pospolu, pouze změnila v rámci podniku stáj. Bohužel dnes má příliš často majitel jediné klisny jediné hříbě, které tak až do odstavu nevidělo jiného koně, neumí žít ve stádě, nemá „tetu“, ke které by si zašlo pro útěchu, když je násilně odloučeno od matky (a často násilím naloženo do vozíku a odvezeno pryč). Každý, kdo chce být chovatelem (= odchovat aspoň jedno hříbě za svůj koňařský život), by měl tomuto bezbrannému tvorovi zajistit dobré podmínky růstu i odstavu. Hříbě by s matkou mělo žít ve stádě, kde zůstane i poté, co jeho matka bude odvedená jinam. Později, až odstavče získá ve známém prostředí jistou samostatnost, se může přestěhovat třeba na odchovnu.
